Senoseč

Senoseč

          Koncem šedesátých let přišlo období určité změny ve vztazích mezi tehdejšími státy socialistického tábora, které se týkaly i příhraničních oblastí. Z hraničního pásma byly odstraněny zátarasy, drátěné překážky i nástrahy. Dlouhá léta neobdělávaná půda se proměnila v panenské louky s bohatstvím rostlin, šťavnaté trávy, polních květin a rozptýlenými porosty křovin. Státní statky, které dostaly louky k obhospodařování, neměly dostatek lidí ani mechanismů k nečekaně bohaté sklizni sena.

              Bylo rozhodnuto, podle zvyku, nahradit chybějící pracovníky brigádníky. V pražských úřadech byly vždy dostatečné rezervy pro podobné akce. Na ministerstvu strojírenství by vybrán Jirka Velebil, a vyslán se skupinou třiceti úředníků pomoci Státnímu statku v Janově se sklizní sena. Někteří z nich ovšem viděli skutečnou kosu, hrábě a vidle poprvé v životě.

              Agronom Trachta skupinu ubytoval v dřevěném baráku blízko hospodářského dvora, ve třech místnostech s palandami a chlapi se cítili jako na vojně. Po vydatné večeři někteří odešli do místního hostince U Marvanů a někteří raději zalehli ke spánku v očekávání, co asi s kosami a hráběmi budou dělat.

              Ráno je probudilo zářící slunce a budíček Jirky, který již byl oblečen do vojenské uniformy, která mu po odchodu z vojny zůstala. Po snídani, na které Trachtova manželka nešetřila, vypochodovali s kosami a hráběmi na rozkvetlé louky. Od potůčku v údolí se vlnil mírný svah k horizontu až k hranici s NDR, kterou tvořila polní cesta. Tam jim Trachta vyznačil úsek, který měli posekat a trávu usušit.

              Úředníci, narychlo přeškolení na sekáče, se rozestoupili podle pokynů Jirky do rojnice a začali sekat. Tedy, sekat se tomu říci nedalo, protože většinou usilovně vytahovali kosy z kyprých drnů. Jirka je neustále nabádal, aby byli dostatečně od sebe vzdáleni a neusekli si vzájemně nohy. Pro všechny případy měl přes rameno zavěšenou brašnu s červeným křížem, s pomůckami první pomoci. Skrytě doufal, že ji nebude potřebovat. Když viděl první laické pokusy o useknutí vysokého travního porostu, čekal na nejhorší. Také Trachta bledl při pohledu na strniště za sekáči, které připomínalo zvlněnou vodní hladinu, místy protkanou kopečky vyrýpnuté hlíny. 

              Na protějším svahu, při druhé straně potůčku, byla skupina žen v šedých halenách, s šedivými šátky na hlavách, která pilně obracela již posečenou polosuchou trávu. Nahoře na mezi, pod lískovým keřem, seděl starší uniformovaný dozorce s puškou na klíně a ospale se rozhlížel po svých svěřenkyních. Obě skupiny tvořily zajímavý protiklad. Na jedné straně potůčku ministerští úředníci a na druhé straně trestankyně, zřejmě s volnějším vězeňským režimem. Brzy mezi nimi došlo k vizuálním kontaktům známými posuňky, naznačující erotická povzbuzení. K přímému osobnímu sblížení první dny nedocházelo.

              Dozorce Vojtanovský, podsaditý pětačtyřicátník, od pohledu dobromyslný a klidný člověk, s uvolněným opaskem a polo rozepnutou blůzou chodíval ženám občas nakoupit do místního obchodu Jednoty drobné nákupy. Jirka, pověřen svými úředníky, se k němu připojil a podle seznamu, který na požadavky svých úředníků sepsal, hodlal rovněž v obchodě nakoupit.

             Prodavačka, čiperná paní Jůzová, s překypujícím srdcem a ňadry, byla typická hokynářka, která potvrzovala vtip o tom, proč nejvíce žen pracuje ve spojích - protože mají největší sklon k přenášení informací.  Jirku, jako nového příchozího si bystře prohlédla, po vydání všech drobností přidala k nákupu karton cigaret a lahvičku Becherovky. Podobně takto vybavila i bachaře Vojtanovského, s kterým si něco šeptala. Když se jí nedostalo uspokojivé odpovědi, nevydržela a zeptala se Jirky přímo, jestli je z Pankráce. Jirka, oblečený do letní uniformy, její zvědavost ještě více podnítil, zejména když ho viděla ve společnosti s Vojtanovským a ráno se skupinou nemotorně se motajících chlapů s kosami a hráběmi.

              Jirka shodou okolností skutečně bydlel na Pankráci a tak bez zaváhání s trochu překvapeným obličejem odpověděl, že ano. Po chvíli si uvědomil, že rozšafná paní Jůzová se domnívá, že je také bachař, který hlídá novou skupinu vězňů na práci ve Státním statku. Zpočátku nevěděl, jestli má omyl paní Jůzové vysvětlit, ale pak usoudil, že by mu stejně nevěřila. Zvláště, kdyby jí řekl, že se jedná o ministerské úředníky, opory státní moci a prověřené kádry.

                   Paní Jůzová si novinku nenechala pro sebe, a protože obchod Jednoty byl informační centrálou místních žen a bab, brzy celé okolí vědělo, že se zde pohybují trestanci z Pankráce. Pro některé to znamenalo obavy o svoji bezpečnost a svých dcer, pro některé to byl podnět k pečení buchet a bábovek, které prostřednictvím šlechetné paní Jůzové přidávali ke skrovným nákupům cigaret a tatranek ubohým vězňům. Jirkovi úředníci se měli dobře a vyzvídali na něm, jaké je to s paní Jůzovou, protože byli přesvědčeni, že darované přídavky nejsou jen tak zadarmo. Netušili však, že se jim daří proto, že místní je mají za chudáky trestance, kteří musí těžce pracovat na statku.

              Jednoho dne se skupina úředníků prosekala až k polní cestě, tvořící hranici. Všichni pozorovali zřetelný rozdíl obou území. U nás vzrostlá tráva s divoce rostoucími křovisky a hned za cestou vzorně obdělávaná pole. Po polní cestě svažující se do údolí přicházel muž pohublé postavy, v plandavém sešlém obleku, s rozhalenou tmavou košilí. Vedl jízdní kolo. Zastavil se u malé skupinky a ukázal na Jirku, jestli není voják.

             "Militär?" zeptal se chraptivým hlasem. Když byl ujištěn, že nikoliv, pronesl tiše, ale důrazně:

             "Honecker, Kosygin, Novotný, Sie sind Freunde, aber wir sind nicht Freunde," přičemž se ťukl do prsou a ukázal na sekáče. Vyjádřil tím svůj pocit, že přátelé jsou jen prezidenti, ale nikoliv obyčejní Němci a Češi.

              Jeho kritický výrok vysvětlil Jirkovi vedoucí německého mládežnického střediska Kurt Brunner. Budova střediska byla o kus dále při hranici, která zde tvořila mírný oblouk. Vyhublý Otto Geibel zde pracoval jako topič a údržbář zcela záměrně. Celá léta od konce války se díval s nadějí přes hranici na protější svah pod lesem, na opuštěný polorozpadlý statek. Tam se narodil a na okolních polích hospodařilo několik generací jeho předků. Po válce musel odejít s odsunutými Němci do Německa. Vrátil se sem, aby měl alespoň bývalý majetek a pole na očích. Samozřejmě, že chudák Otto nemohl cítit k Čechům žádné sympatie, když ho připravili podle jeho názoru o rodné hnízdo.

              Práce na louce úspěšně pokračovala a jak svěží trávy ubývalo, rozprostíraly se údolím dlouhé řady usušeného sena. Úředničtí sekáči navázali přátelská setkání s pilnými obracečkami sena a koncem týdne se na svazích kolem potůčku hrbily řady kupek voňavé, měkké suché trávy. V pozdní večer se ozýval z potemnělé louky radostný smích a chichotání. Bachař Vojtanovský s Jirkou, Kurtem i Ottou společně popíjeli vychlazené Carlsbergské pivo v klubovně německého mládežnického střediska a vedli spolu dlouhé družné debaty o přátelství a nepřátelství mezi obyčejnými lidmi na obou stranách hranice.