Dopoledne na severu

 

 

 

Dopoledne na severu

 

 

Zimní víkend na Šámalce s rodinou a známýma slibuje slušnou porci zábavy. Sněhu jsou hromady, děti natěšený na běžky, piva v místní knajpě neomezeně. Rozjíždí se to parádně, na tohle jsem se fakt těšil.

Ale co mě to ksakru takhle brzo budí z kocoviny? Ani budík, ani prckové... Je to lejtko, co mě bolí jak čert! Lehce dezorientovanej zkoušim pod peřinou nohou hejbat, tahá to a já plánuju, že to cestou na záchod rozchodim. Vypuštěnej močák jistou úlevu přináší, ale noha bolí víc a je nějak oteklá. Zalejzám zpátky do postele a hlavou se mi honí nejrůznější scénáře. Přece jenom, nedávno jsem si nechal koleno vrtat a tak jsou myšlenky na trombózu a její krutopřísnou dceru embolii čím dál nutkavější. A to nemusí bejt žádná sranda. No nic, neni čas na hrdinství. Všichni se chystaj na snídani, kafe by po tom bujarým večeru fakt bodlo, ale já už se tu zdržovat nehodlám. S nuceným úsměvem odvracim milý nabídky na odvoz do špitálu. Nebudu ostatním kazit den, kterej sem přijeli trávit s dětma na běžkách. Zvládnu to sám, noha není ochrnutá a zbytkáč bych už snad taky nenadejchal, jedu, čau.

 

Cesta z Nový louky do Béďova je pořádně zasněžená, řetězy ale sebevědomě vynechávám. Jde to, ale provoz nějak houstne. No jo, sobota ráno, hrnou se sem běžkaři, co vyrážej do stopy od Šámalky. Jsem solitér, co jede proti proudu.
V zatáčce potkávám malýho červenýho fiátka. Místa dost, tak proč tak připosraně zastavuje v závěji při kraji? V zrcátku už jenom vidim, že má problém s rozjezdem, ale proč tam tedy zajížděl? Ach jo. Sorry, hoši, ale mně jde možná malinko o život, musíte si nějak poradit sami, vy to zvládnete.
Hned za zatáčkou míjím dalšího experta. Zase červeňáček. Tentokrát ženská, co čumí za jízdy do mobilu a preventivně to boří rovnou do škarpy. Zbrusu nová oktávka leží ve sněhu skoro na boku. Do prdele, to mi ještě chybělo, zrovna když chvátám. A to se všem tak uhejbám. Teď se jenom modlim, aby kluci z fiátka nevykoukli ze zatáčky a nezbystřili zneškodněnou oktávku. Těžko bych před tou početní přesilou žalobců obhajoval, že jsem je na okraj cesty opravdu nevytlačil.
Tady už vylejzám, belhám se jak válečnej veterán a zoufale se ptám: „Proč? Dyť jste tam měla tolik místa!“ Pani to uznává, mně nic nevyčítá. Nabízím se s lanem, i když tušim, že tohle neklapne, chce to traktor. Pani Uvíznutá nedisponuje koulí, neví ani, kde má oko, tak navrhuju, že jí hodim do vesnice pro pomoc. Nechce se mnou, zavolá si kamaráda, nemám si s ní lámat hlavu. Aspoň že tak.
Konečně jsem v Bedřichově, teď už to pofrčí.

 

Bleskne mi hlavou, že až se vrátim, bude už parkoviště u horský chaty beznadějně obsazený, další je až tady v Bedřichově. O svoje těžce vydobytý místo jsem nadobro přišel, teď už tam možná stojí ten malej fiat a ventiluje kolizi s naší širokánskou dacií. Mluvim s Terkou a ta mi hbitě zařizuje VIP flek před vjezdem do dvora, kde může stát jedině správce objektu. A teď už taky já. Fajn, místo mám, tak snad zanedlouho nashle.

 

Cestou do Liberce volám na pohotovost, ale nechtěji mě tam: „To jeďte rovnou na urgentní příjem.“ Tak jo. Zaparkuju v nemocnici, sto metrů se vleču pěšky a konečně jsem tu. Urgentní příjem pro dospělé. Čekárna prázdná, bez výzdoby, jen jeden výraznější plakát: Hluboká žilní trombóza a její rizika. No, to je teda stylový přivítání. Čumim na to jako puk a říkám sestře, že jsem tady kvůli tomu plakátku. Od týhle chvíle už nesmim chodit, vozim se na kriplkáře, na ní nápis CIA. Jsem střídavě zpovídanej, vyšetřovanej, v mezičasech vyčkávám a pozoruju mumraj na oddělení. Všichni jsou fajn. Po dvouhodinovým kolečku jsem docela klidnej. Doktoři za tu dobu přijali pár polomrtvol a já jsem v porovnání s nima jura. A hlavně, vyšetření prokázalo jenom povrchovou žilní trombózu, ta hluboká a nebezpečná se naštěstí nekoná, uf. Loučím se a jestli prej mám odvoz anebo chci sanitku. Přijel jsem sám, odjedu sám, machruju, za chvíli jsem zpátky na Šámalce. Platím devadesát kaček poplatek, v euforii to nechávám rovnou na dvě kila. Sestra mi vnucuje stovku zpátky, ale opravdu jí nechci.

 

Sedám do auta a už se vidim na pokoji. Něco zhltnu a spláchnu to nejčernějším kafem, co kdy Jizerky viděly, pak mě kocovina jistojistě opustí. Ještě cálnu parkovný a mizim. Ženu se k automatu a pouštim ženu. Doběhla mě, invalidu, a byla tu nakonec o půl kroku dřív. Koukám přes rameno s liščí srstí, jak jí ta plechová bedna polyká mince a displej přitom jakoby nic, ukazuje nulu. Tak dělej, je mi kosa, noha bolí, v břiše kručí, já už chci ject! Kouzelným tlačítkem se pani domlouvá s jinou dámou, tou z automatu. Ta problém s nenačtenou platbou na dálku bůhvíjak ověřuje a pak šoférku přes mikrofon naviguje k závoře, že prej jí pustí ven.
Je to dobrý, teď jsem na řadě já. Dlužim kilo. V drobákách mám jenom sedm pětek a tak zasouvám pětistovku a dozvídám se, že je to na tu obrovitánskou bednu móc velká bankovka, přijme maximálně dvoustovku. Do prdele! Nikde nikdo, kde to asi rozměnim?
Á, k závoře se řítí stará felda, nějakej zaměstnanec, tipuju ho na zřízence z patoly. Prosim fousáče o rozměnění, ale nemá. Sakra! Když vidí muj zoufalej výraz, vyrukuje se skvělým nápadem, jak tuhle únikovku ukončit: „Zajeď si hnedka za mě a jakmile závoru otevřu, tak se mi drž za zadkem, myslim, že to project stihneš.“
Zní to dobře, ale nerad bych v týhle hře sklidil trestný body a dostal se o level níž. „Díky, ale já mám dneska tak trochu blbej den a úplně vidim, jak tu závoru přerazim, o to fakt nestojim, dík.“

 

Nostalgicky vzpomínám na tu mojí stovku, co jsem nechal na sesterně. Ta už je ale prostě pasé, nemůžu se pro ní přece vracet.

Ale naděje tu je. Přijíždí udržovaná panička, v její peněžence se to bankovkama evidentně hemží. Ta mi dá! No, nedala. Ne že by nechtěla, ale ona fakt neměla. Chvilku klábosíme, když se mě zeptá, kolik vlastně potřebuju? „Mám sedmdesát v drobných a mám platit stovku“. „Věnuju vám třicet korun a bude to. Chodim do kostela, dávám drobný tam, co bych nepřispěla i vám.“ Zdvořile odmítám a zároveň přemítám, jestli to s tou slušností zbytečně nepřehánim, kostelník se taky určitě nijak nezdráhá. Po minutě rezignuju a sponzorskej dar přijímám.
Tak jo, jdeme na to! Zkřehlýma prstama vsouvám dvacku, pak druhou… A displej zase nic! Nula. Do hajzlu, jsem v pasti! Zmrzlej, chromej, vzteklej. Tisknu zuřivě kouzelný tlačítko a vylejvám si srdíčko. Ne, nepustí mě. Ne, závoru nezvedne, baba jedna. Povolává technika, prej že přijde hned. Supr, jasně, já mám času dost, hlavně žádnej spěch. Lezu do auta, pouštim motor a prsty nořim hluboko do průduchů topení. Zázraky se ale dějí, technik fakt hned přichází, omlouvá se a zahajuje operaci tý nenasytný mrchy, co zatlouká svoje příjmy. Daří se mu. Zkušeným manévrem uvolňuje obstipát a ptá se, kolik mi to sežralo. Z útrob stroje mi vrací dvě dvacky a já jdu konečně zaplatit. Přikládám lístek ke skeneru, v dlani mnu tu stovku v mincích.
Sto dvacet pět? Cože? Ten debilní displej je neskutečně drzej, co to píše za kraviny? Svině, říkám si v duchu a hned mi dochází, že za tu dobu, co tu trčim, mi naskočila další půlhodina. Tohle už ale u servismana vylobuju hladce, dostávám od něj další mince a je hotovo. Sláva! Jedu a nic už mě nezastaví.

 

Když přijíždim k Bedřichovu, je pravý poledne. Vrací se mi vzpomínky na ranní zasněženou cestu a začínám lehce panikařit. Ten prudkej kopec u staďáku, to nemůžu dát. Mám sice dobrý zimní gumy a o jízdních vlastnostech auta z Maroka není pochyb, ale je tam fakt hodně sněhu, navíc to bude už rozbředlý. Zastavuju na plácku u jednoho z penzionů. Nedá se svítit, musim nasadit řetězy, nemůžu si dovolit další komplikace. Posledně jsem je nandal vcelku rychle, teď to ale vůbec nejde. Zjišťuju, že s kolenem, co bylo před dvěma tejdny pod kudlou, se ještě nedá klečet natožpak si dřepnout. Lejtko mi neodpouští jedinej neopatrnej pohyb, tak se holt válim na zemi a svádim nerovnej boj se zamotanýma řetězama. A nejsem to bohužel já, kdo má navrch. Kolemjdoucí turisti se mi svěří, že jsou rádi, že tohle nemusí dělat, že by to taky nezvládli. Nevim, má mě to uklidnit, anebo vytočit?

Prsty zmrzlý na kost, v hlavě mi tepe, oblečení zadělaný, morálka na dně. Nakonec to po půlhodině konečně pásne, jak má. Už to mám jenom pár kiláků, cíl se blíží. Teď už mě nic neohrozí, vyjedu cokoliv. Přijíždim suverénně ke stadionu, podřazuju na dvojku a chystám se odstartovat velkolepou snowroad show. Ale tohle neni ta zasněžená cesta, kterou jsem se ráno brodil. Kde jsou ty závěje? Tady muselo dopoledne řádit aspoň deset pluhů. Je tu vymeteno, projel bych tu snad i na letních.
A já vůl mám řetězy!

 

Parkuju u chaty. Dopajdám se do horního patra Šámalky, plácnu sebou do postele a začínám rozmrzat. Konečně si přečtu zprávu o mý haksně. Okna malý, a i když je den, je tu tma jak v pytli, u toho se nedá číst. Sahám po kabelu lampičky. Stisknu čudlik a prásk! Rána jak z děla doprovodila žárovku do věčných lovišť. To už je fakt moc! Dneska už na nic nešáhnu! Budu radši hibernovat.

Za chvíli přichází Luďa a sonduje, jak jsem na výletě pořídil. Stručně mu shrnu tu dopolední anabázi, pak mi donese náhradní žárovku a když ho vyprovázim z pokoje, zůstane mi klika dveří v ruce. Šroubek se zakutálí do potemnělý chodby a já s nadhledem pozoruju, jak Luďa leze po čtyrech a pátrá po mým červíkovi.

 

Kolem jedný se všechno v dobrý obrací. Terka vchází dovnitř s velkým tácem. Nese mi kafe, plzeň, koláč, cejtim i horkou česnečku. Nepoleju sebe ani postel, nedusim se zaskočeným soustem. Kupodivu se nic nekomplikuje a já už se jenom spokojeně usmívám. Je tu fajn.

 

 

Tenhle příběh se opravdu stal.
Šámalova chata, 15. prosince 2018