Koho máš radši, mami?

Tentokrát to myslím vážně. Zatím jsem o tom vždycky jenom přemýšlela, ale teď to chci doopravdy. Už nechci být ta druhá. Nechci furt něco odnášet za jiný. Taky mi už není patnáct, abych mámu musela pořád poslouchat. Kéž by mě měla ráda jako bráchu. Ale asi jsem srab. Nedokážu si něco udělat. I když moc chci. Radši ještě pár dní počkám.

*********

„Kristýnko? Pojď mi, prosím, pomoct,“ volá na mě z kuchyně. Půjdu. Ale dám si trochu na čas. Nejsem její poskok. Radši bych byla s kámoškama v baru. Dneska jdou na tah. Ale já mám smůlu. Musím s mámou chystat narozeninovou oslavu pro bráchu.

„Kris? Tak kde seš?“ Je neodbytná. Když nepůjdu ani teď, naštve se a bude mi tvrdit, jak strašně jsem neochotná a nevděčná a co ona pro mě všechno dělá. Už mě to nebaví.

„Jdu!“ zakřičím, aby mě slyšela. Vypnu televizi, zaklapnu knížku a nazuju si pantofle. Ty jsem dostala minulý narozeniny. A tisícovku k tomu. Vsadím se, že brácha dostane minimálně novej telefon.

Když přijdu do kuchyně, stojí na lince obří třípatrovej dort. Takovej jsem nikdy nedostala.

„Nezbláznila ses? Vždyť nemá ani půlkulatiny,“ vyjedu na ni.

„No a co, je mu přece šestnáct. Je to už velkej kluk. A to je důvod k oslavě.“

„Fakt?“ zeptám se ironicky.

„Kristýnko, podívej se … -“

Pokaždý když začne větu slovy: `Kristýnko, podívej se`, následuje přednáška. O mym nevhodnym chování samozřejmě.

„… – já se pro vás snažím dělat jenom to nejlepší. Jste moje zlatíčka a chci vám vynahradit i tátu, kterýho, jak sis jistě všimla, nemáte. Proto si nech ty tvoje ironické poznámky a snaž se pro svého bratra udělat také něco i ty. Jednou ti to určitě oplatí,“ domluví a mrkne na mě.

Mám chuť jí odpovědět, že ten spratek mi v životě nic neoplatí. Akorát z něj budu mít šedivý vlasy a vrásky už ve třiceti. Ale mlčím. Nemám náladu se hádat.

„Dobře, mami,“ musím se ale sakra hodně držet, abych řekla jenom to, „s čím ti mám teda pomoct?“

„Potřebuju, abys dozdobila dort. Musí na něm být hrozně moc čerstvého ovoce a to pak nakonec polijeme čokoládou. Já mezitím začnu připravovat křenové rolky.“

Když už koupila dort, nechápu, proč ho nenechala i ozdobit.

„Proč, mami, kupuješ nedodělaný dorty?“

Fakt nechápu.

„Dělala ho Lída, ale dneska odlétá k moři a nestihla ho ozdobit, tak mi na to dala věci a poprosila mě, jestli bych si ho nedodělala sama. Je to práce na deset minut, neboj.“

Není. Ovoce totiž na dortu nedrží. Lída mámě asi zapomněla říct, že musí to ovoce polít želatinou, aby na tom dortu drželo. A taky aby se lesklo. Když na to přijdem, je o hodinu víc. A taky vypadá ten dort trochu amatérsky. Jenže brácha má přijít už za půl hodiny, takže není čas na hrdinství.

„Kristýnko, odnes ten dort do obýváku a přiklop ho tou krabicí, aby ho Pavlík hned neviděl.“

S úlevou mizím z kuchyně. Toho dortu se ani nedotknu. Je mi z něj blbě už teď. Nesnáším želatinu, nesnáším mandarinky ani borůvky. Ke všemu je s nějakou jahodovou máslovou náplní. Nesnáším máslový krémy. Mám ráda tvaroh a čokoládu.

„Kristýnko?“

Bože, co zase. Sotva jsem si sedla na gauč a vytáhla mobil, už zase něco chce. Přečtu si esemesku od Báry.

Kdyby sis to rozmyslela, mame sraz v devet pod konem.

Já bych si to rozmyslela klidně hned, ale máma mi nedovolí odejít dřív, než oslava skončí. A vzhledem k tomu, že je skoro osm, vidím to minimálně do desíti. Kdybych si ale potom pospíšila…

„Kristýno!“ zavřeští máma.

Leknu se, až nadskočím.

„Už jdu!“

Nejradši bych utekla.

„Ještě nasypej do misky oříšky a brambůrky. Tady dole ve špajzu by měly být i neloupané buráky, tak je taky načni.“

Má upatlaný ruce od konzervovanejch jahod. Připravuje nějakej spešl přípitkovej koktejl. Vzhledem k tomu, že se do něj chystá dát smetanu a Malibu, bude to pořádnej seropud.

Když na stůl nesu poslední misku, zazvoní zvonek. Brácha klíče má, ale vždycky než odemkne, zazvoní. Asi se bojí, že tu já nebo mám děláme bůhvíco a chce nás varovat, jako že jde.

Máma vletí do obýváku a divoce na mě gestikuluje. Moc jí nechápu, ale asi to znamená, že mám jít za ní do kuchyně se schovat a vzít si do ruky ten koktejl. Protočím oči, ale jdu.

„Čůs, kde jste kdo?“ zavolá brácha z předsíně. Zdá se, že je dneska výjimečně v dobrý náladě. Se ani nedivím.

Máma si dává ukazováček na rty, abych mlčela. Ani mě nenapadlo na sebe upozorňovat. Až když brácha vejde do obýváku a hvízdne, když uvidí načančanej stůl a samý jídlo, tak se můžem ukázat.

„Hodně štěstííí zdravííí, hodně štěstííí, zdravííí, hodně štěstííí, Pavlíkůůů, hodně štěstííí, zdravííí,“ zpívá máma a je mi za ní trochu trapně. I když nás přitom kromě bráchy nikdo nevidí. Ale stejně nezpívám.

Brácha si strčí ruce do kapes a kouká do země. Taky je mu trapně. Ale neřekne ani slovo. Jenom se stydlivě usmívá. Ví, že tím mámě udělá radost a zase ho bude mít o něco radši než mě.

Přiťuknem si, máma odkryje dort, zapíchne do něj jednu velkou svíčku, zapálí ji a brácha ji sfoukne.

Oficiality máme odbytý.

Máma s bráchou se vrhnou na šunkový rolky. Já si sednu na gauč a pustím telku.

„No to nemyslíš vážně, Kristýno!“ okřikne mě máma.

„Co?“

„Snad teď nebudeš koukat na televizi. Vždyť slavíme!“

Tak nic, no.

Máma odběhne do ložnice. Pro dárky. Co jinýho by tam dělala. Tak jdu taky. Ale do svýho pokoje. Koupila jsem bráchovi knížku, protože vím, že nečte. Ale já jo. Každýmu dávám knížky. Dobře se balej a navíc se v nich vyznám. Vím, komu by co sedělo. I bráchovi. Kdyby teda četl. Máma taky nečte.

Máma předává dárky první. Popřeje mu hodně zdraví, štěstí, lásky, úspěchů ve škole a nezapomene zdůraznit, aby nezlobil. Ha ha. Dostane tři balíčky. Pak přeju já. Dostane další dva. Ke knize jsem mu koupila ještě boty. Aby se neřeklo. Vím, že chtěl Nike Air Force 1. Stály mě skoro tři tácy.

Líbí se mu. Možná víc než novej telefon, videohra a mikina, co dostal od mámy. Jsem škodolibá. Mám radost, že jsem ho víc potěšila já.

Pak tlacháme jen tak o ničem a když se podívám na hodinky, je čtvrt na deset. Nejradši bych už šla. Naštěstí brácha taky.

„Hele, mami, já asi půjdu na chvíli ven. Ale neboj, do dvanácti budu doma. Určitě,“ říká a zároveň si hraje s novym telefonem. Určitě ho nebude mít dlouho. Ten poslední prodal ani ne měsíc potom, co ho dostal, a koupil si nějakej levnej z bazaru.

„Jo, já už taky půjdu,“ přidám se.

„To mě tu jako necháte samotnou? Myslela jsem, že to oslavíme pořádně. Můžu vám ještě udělat koktejly,“ snaží se máma.

„Ani ne dík. Kámoši už na mě dole čekaj,“ odpoví brácha a vstává.

„Máš peníze?“ ptá se ho máma.

Nikdy nemá peníze.

„Možná by se nějaká ta stovka hodila,“ usměje se jako úplný neviňátko.

„Počkej, tys ještě tenhle týden nic neukradl?“ ptám se ho.

„No, Kristýno! Co to povídáš. Myslíš si o svém bratrovi, že je snad zloděj?“

Mlčím. Co na to říct.

Jakmile brácha zmizí, pomůžu mámě sklidit nádobí z obyváku, umyju ho a jdu se převlíknout.

„A ty jdeš jako kam?“ zastaví mě cestou do předsíně.

„S holkama do baru. Neboj, nepřijdu moc pozdě.“

„Dobře, ale nezapomeň, že ráno musíš brzo vstávat.“

To by mě zajímalo proč.

„Proč jako?“

„Přeci jedeme k babičce. Slíbila jsem, že jí nakoupíme a pomůžeme uklidit.“

„Mami, já mám v jednu přednášku.“

„No právě, pojedeme tam na osmou, abys mohla jet ve dvanáct zpátky,“ říká, jako by se nechumelilo.

Mám vztek. Nikdy tam nemůže jet brácha a taky s něčim pomoct. Vždycky já. Aby se Pavlík mohl věnovat jenom škole a svejm přitroublejm kámošům.

Radši nic neříkám.

Seberu z předsíně batoh a chci si přendat věci do kabelky. Peněženka leží na batohu a je otevřená.

„Mami!“

„Ano?“

„On mi ukrad prachy!“

Jsem vzteky bez sebe.

„Kdo prosím tebe?“

„Brácha. Debil jeden. Zase mi vzal litr.“ Minule tejden mi šlohnul litr a předminulej pětikilo. Přeci si před ním nebudu zamykat věci!

„Ale to je hloupost, proč by ti je bral?“ přijde ke mně a dívá se, jak kdybych jí vrazila kudlu do zad.

„Není to hloupost. Prostě mi krade věci. I peníze a mě už to nebaví. Proč mu taky něco neřekneš?“

„Kristýnko, třeba si je jenom půjčil a příště ti je vrátí.“

„Seš normální? Ten mi nikdy nic nevrátí! Umí jenom krást!“ zavřu jí přímo do obličeje. „A ty by ses měla taky vzpamatovat a ne ho pořád bránit. Vždyť krade prachy i tobě, jenom si to nechceš přiznat!“

Čumí jak sůva z nudlí. Mám chuť jí dát pár facek. Brácha je rozmazlenej fracek a ke všemu zloděj a ona to nevidí. Nebo spíš nechce vidět.

„Zeptala ses ho někdy, na co ty peníze má?“ zeptám se už o něco klidněji.

„Možná bych mu měla dávat větší kapesné,“ odpoví mi na to. Ta se mi snad jenom zdá. Dává mu pět litrů měsíčně. Přitom by mohl už klidně chodit na brigády. Mně dávala vždycky jenom tisícovku.

„Posloucháš se vůbec? Vzpamatuj se,“ řeknu rezignovaně, popadnu tašku a mizim.

Ve výtahu se rozbrečím. Pořád se ho bude zastávat. Pořád dokolečka to samý. Já to mám všechno trpět, protože Pavlík je přece hodnej a nemyslí to tak. Kdy mě konečně začne poslouchat? Já k narozeninám dostanu maximálně knihy a nějaký oblečení od Vietnamců. Pavlík dostane vždycky dárky za dvacet litrů a je to naprosto v pořádku. Nesnáším ho. A nesnáším mámu. Neměla bych už ve třiadvaceti žárlit, ale stejně žárlím. Pro mámu jsem vzduch.

Nic. Aspoň se dneska pořádně opiju.

*********

„Vstávej, Kristýno, za půl hodiny musíme jet,“ cloumá se mnou. Dělám, že spím. Ale stojí nade mnou snad deset minut.

„Kristýno! Okamžitě vstaň!“

„Hmmm,“ zavrčím do polštáře. Ani mě nehne. Přišla jsem domů v půl pátý a teď bude tak půl sedmý, počítám. Dvě hodiny spánku. To nedávám.

„Ať jede brácha, mně je blbě.“

„To snad nemyslíš vážně! Pavlík na rozdíl od tebe přišel domů, jak slíbil! Tys přišla až ráno! Že se nestydíš! Není na tebe žádné spolehnutí. Pavlík je aspoň zodpovědný!“

V hlavě se mi rozsvítí velký červený blikající světýlko a strašně řve. Vyskočím z postele.

„Zodpovědnej?“ zařvu. Píchne mě v hlavě. Asi se pozvracím. „Ten tvůj Pavlíček není vůbec zodpovědnej! Kdyby byl, tak nám nekrade věci! Vždyť ty se, mami, ani nezajímáš o to, na co ty peníze potřebuje! Je mu šestnáct, proboha!“

Rozbrečí se. Nemusela jsem na ni tak řvát. Jenže ona si to zaslouží. Normální mámy se přece ke svým dětem snaží chovat aspoň trochu stejně a zajímají se o to, co dělaj. Ale naše máma ne.

Sedí na posteli a brečí.

„Promiň, nechtěla jsem na tebe takhle vyjet. Mrzí mě to.“ Pohladím ji po zádech. Zase mě píchne v hlavě.

„Máš pravdu. Takhle to dál nejde,“ nepřestává brečet.

To teda mám, chce se se mi říct. Ale mlčím. Bože, jak já bych spala.

„Dneska večer si s ním sednu a zeptám se ho. A taky mu řeknu, že bude muset vrátit všechny ty peníze, co ti vzal.“

„A ještě řetízek s přívěskem a prstýnek,“ přisadím si.

Vyvalí oči.

„Co mi dala babička. Byly z bílýho zlata. Nechala jsem je před měsícem ležet na pračce. Ráno tam nebyl ani prstýnek ani řetízek.“

Třese se jí pusa i ruce. Obejmu ji. Mám mámu ráda, ale někdy to její chování vůči bráchovi fakt nechápu.

*********

Dneska se mi nikam nechce. Nejedu k babičce ani do školy. Máma jela sama, ale po obědě bude zpátky a uděláme si hezkej den. Zajdem na nákupy, na jídlo, na kafe a tak. A večer si obě sedneme s bráchou a promluvíme si s ním. Musí pochopit, že něco dělá špatně. Když nedokáže být přísná máma, musím já. Jeho táta se vypařil jak pára nad hrncem, když mu bylo pět. Jezdil s kamionem po celý Evropě a jednou se prostě nevrátil. Viděla jsem ho všeho všudy pětkrát a nikdy mi nebyl sympatickej. K mámě se choval jak k nějaký služce. Uvař, nalij, podej, neruš. Naštěstí u nás moc často nebyl, když jsem byla doma já. Brácha určitě bude po něm. Třeba jeho otec taky kradl. Po kom jsem já, nevím. Máma mi nikdy neřekla, s kým mě má. Prý to sama pořádně neví. S tátou se seznámili na diskotéce, chodili spolu asi čtrnáct dní a pak se vrátil někam do Řecka nebo Bulharska, či co. Stydím se za ni. Tak nezodpovědná bych já nikdy nebyla. Nebo aspoň myslím.

Vím, proč má máma radši bráchu než mě. Jeho tátu má ráda dodneška. I kdyby jí mlátil, tak ho bude mít ráda. Možná to i dělal, nedivila bych se. Ale když byla těhotná se mnou, nestihla se ani zamilovat. Znala ho dva týdny. Slíbil, že tu bude bydlet natrvalo, ale pak ze dne na den zmizel. Zbyla jsem jí já. Nechtěný dítě.

**********

„Myslíš, že si ho mám koupit? Přece jenom stojí osm set. Obyčejný tričko,“ váhá máma. Nikdy si nic nekoupí. Buď je to drahý, nebo dojde k názoru, že vlastně nic nepotřebuje. Že by si třeba něco koupila jen tak, pro radost, to ji ani nenapadne.

„Mami, je zlevněný z dvanácti stovek. Ber ho, moc ti sluší,“ mrkám na ni v kabince. Já si koupila spodní prádlo a pásek. Spodního prádla mám až až, ale stejně si kupuju furt další. A pásek nemám žádnej. Tudíž ho potřebuju.

„Já nevím. Měla bych spíš koupit novou pánev nebo povlečení.“

„Povlečení máš asi troje, to ti snad stačí, ne? A pánev dostaneš třeba k svátku,“ zazubím se. Bude ho mít za měsíc a něco.

„Tak já si ho asi vezmu,“ usměje se na sebe do zrcadla.

Pak jdeme do pizzerie. Dáme si špagety aglio olio. Je v nich málo česneku. „Můžeme si dát ještě napůl pizzu, co ty na to? Sýrovou?“ navrhne máma.

Souhlasím. Těstovin bylo málo.

Takhle jsem si s mámou neposeděla snad dva roky. Taky si naplánujeme, že příští týden půjdeme do kina na horor.

Cestou domů narazíme na novej kosmetickej salón. Kousek od našeho baráku. Jdeme se podívat dovnitř. Nikdo nikde. Mrknem na nabídku služeb, co maj vypsanou na letácích, který leží rozházený na stolku vedle barovýho pultu. Stříhání, barvení, zesvětlování, manikúra, pedikúra, gelový nehty, akrylový, shellac. Dostanu chuť si nechat udělat nehty.

„Dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ vyjde ze zadní místnosti slečna, asi pětadvacetiletá.

„Jen se díváme, co nám to tu vzniklo za nový salón. To jste ho museli otevřít včera, ne? V úterý jsem tudy šla a nic tu nebylo,“ vyzvídá máma.

„Teprve dneska,“ usměje se kosmetička, „a vlastně jste i naše první zákaznice. Otevřely jsme s kolegyní teprve před hodinou.“

„Ne, ne, my nic nepotřebujeme. Jen jsme to přišly obhlédnout,“ vysvětluje.

„No tak, mami, když už jsme tady. Co si nechat udělat nehty? Zvu tě,“ usměju se na ni.

Nikdy si nehty dělat nenechala. Já už párkrát jo. „Nic to není. Můžeš si dát jenom shellac. Ten ti vydrží nanejvýš tři týdny a pak si ho buď dáš znovu nebo si ho normálně odlakuješ a je to,“ přemlouvám ji.

„Kolegyně si jenom odskočila koupit něco do supermarketu, ale za pár minut bude zpátky. Jak jsem říkala, jste naše první zákaznice. Dáme vám pětadvacetiprocentní slevu.“

Je rozhodnuto. Necháme si každá udělat shellac. Máma tělově růžovej, já tmavě modrej.

Pak chceme jít ještě na kafe, ale nejdřív si dáme domů tašky. Stejně to máme při cestě. Jenže když dorazíme domů, hned si všimnem, že něco není v pořádku. Z botníku zmizel bezdrátovej telefon. Zase se ve mně začíná vřít krev. Máma jde za Pavlem do pokoje, ale není tam.

„Kristýnko!“ zakřičí máma z pokoje. „Zmizela nám televize!“

Nezmizela. Šlohnul ji. Počkal si, až nebudeme doma a vybílil to tu.

Později si všimnu, že mi z botníku zmizely i nový boty. Vansky. A mámě mobil, co si zapomněla na nočním stolku.

Brácha se ten večer už neukáže. A máma brečí. Idylka skončila.

*********

Neukáže se ani druhej den. Ten třetí si to přivalí hned ráno. Je sobota. Ještě spim, když v polospánku uslyším štrachání klíčů v zámku. Aspoň že nezvoní. Nemůže se trefit. Jsem probuzená raz dva. Co mu teď řeknu, to si za rámeček nedá.

„Brácha? Seš normální? Kdes byl?“ Ještě nejsem v předsíni, ale už mu dávám najevo, že s dobrou náladou se u nás doma dneska nesetká. „Ses úplně zbláznil, ne? Vybílil si nám byt!“ Sice trochu přeháním, ale co není, může být. A u něj to není vůbec nepravděpodobný.

„Co je, prosím tě? Proč ještě nespíš?“ kouká jak péro z gauče.

Blbečka ze mě teda dělat nebude.

„To by se ti líbilo, co? Abys zase něco dalšího ukrad!“ Vzteky rudnu. „Máma ti celý dny volá, píše a ty nejseš schopnej jí odpovědět! Takže máš se vším, chlapečku, utrum. A naval prachy, cos mi tuhle při oslavě ukradl, a ty věci, cos nejspíš prodal. Hezky je přitáhneš zase zpátky.“

Mám chuť mu říct tisíc dalších věcí, ale když vidím, jak na mě kouká, přijde mi to úplně zbytečný.

„Jdi do prdele. Co mi máš co poroučet?“

Spratek nevděčnej. Co si o sobě vůbec myslí? Vždyť ho s mámou živíme.

Máma asi ještě spala, protože když vychází z ložnice, vypadá rozespale a má na sobě pyžamo.

„Pavlíku? Kdes prosím tě byl?“

„S kámošema, jeli jsme na jednu párty do Brna a včera už byly všechny autobusy obsazený, tak jsme jeli až dneska v šest,“ říká a přitom se tváří jako naprostý neviňátko.

„A proč si mi to aspoň nenapsal?“

„Sorry, mami. Jsem tu ale jenom na skok. Chci se převlíknout, najim se a zase letim.“

Máma vypadá, že se rozbrečí.

„Tak na to zapomeň! Mami, řekni mu něco! Ať vrátí, co nám ukradl,“ otočím se na mámu a čekám, co řekne

„Pavlíku, tobě chybí peníze? Proč si neřekneš, když nemáš? Vždyť víš, že ti vždycky něco dám.“

Já snad špatně slyším.

„Mami? To myslíš vážně?“ Proč se vždycky všechno musí posrat. Jednou je máma úplně v pohodě a jindy se zas chová jako naprostá blbka. „Přeci mu nebudeš dávat peníze, když ani nevíš, za co je utrácí!“

„Dík, mami, možná by se mi litránek hodil,“ odpoví jí brácha, jako by vůbec netušil, že se teď celou dobu bavíme o něm.

Máma jde pro kabelku. Vrhnu se za ní.

Chytím ji za ruku zrovna ve chvíli, kdy chce vyndat z kabelky peněženku.

„Mami, nech toho.“

Vyškubne se. Je jak v transu.

Vrátím se za bráchou do předsíně. Ten se ale přemístil do kuchyně. V ruce má igelitku a hází do ní všechno jídlo, co v lednici najde.

„Děláš si prdel? Okamžitě to vrať!“ zaječím hystericky. Lekne se.

„Neser se do mě.“

Tak tím mě vytočí na maximum.

Třema krokama jsem u něj a jednu mu natáhnu. „Seš hnusnej grázl! Proč kradeš věci vlastní rodině? Proč? Mám ti to připomenout. Zapomněl si na to? Zapomněl si na naši domluvu? Já ne, ale s tou je, milánku, konec. Řeknu mámě, co po večerech děláš! Nebudu krejt spratka, jako seš ty! Umíš jenom chodit za školu a krást! To je jediný, co ti jde!“

„Ségra, vyser se na to,“ řekne výhružně. Asi si myslí, že ho snad budu bát, nebo co.

Máma za námi přijde do kuchyně. V ruce drží dva tisíce a nějaký stovky.

„Mami, nedávej mu to. Víš na co to má? Já totiž na rozdíl od tebe jo. Už půl roku hraje automaty! Hází to každej večer do automatu a vždycky prohraje!

„Seš píča! To není pravda, mami! Mám to na večírek!“ brání se.

„Lže!“ vykřiknu.

„Ticho!“ zaječí máma. Tohle určitě nečekala. Že její synáček utrácí tisíce tejdně v hernách.

„Proč si vymýšlíš, Kristýnko? Vždyť už seš dospělá, tohle nemáš zapotřebí. Do herny by ho přeci nepustili,“ říká a tváří se zklamaně.

Zírám na ni s otevřenou pusou a nechápu. Ona věří víc jemu než mně?

„Mami, já nelžu. Sám mi to říkal. Je závislej, měl by se jít léčit!“

„Seš magor, ségra.“ Zase otevře tu blbou ledničku a dál si do igelitky láduje všechno jídlo a pití.

Dívám se střídavě na mámu a na Pavla a nevím, co říct. Cejtim, že v tomhle boji jsem prohrála. Rozbrečím se. Zamknu se v pokoji, oblíknu se a když slyším, že brácha zase odešel, potichu otevřu dveře od pokoje.

Máma se dívá směrem, kde ještě před pár dny byla televize. Je mi zase do breku.

„Jdu ven,“ oznámím jí.

„Jdi si kam chceš.“

Další kudla do zad.

„Nenávidím tě! Nenávidím! Vždycky seš na jeho straně! Vždycky! Proč? Co jsem ti, sakra, tak hnusnýho udělala?!“

Ticho.

*********

Než dojdu na zastávku, mám úplně rudý oči. Ještěže jsem se nelíčila. Vypadala bych jak strašidlo. Dostanu nápad zajít si do kina. Nebyla jsem v něm snad půl roku, navíc mě tam nikdo nebude otravovat a budu mít čas přemýšlet. Pak se uvidí.

Jenže dávaj jenom nějakou debilní americkou komedii. Ale co. Vstupenku si stejně koupím.

Kdyby se mě někdo zeptal, o čem byla, nevěděla bych, co říct. Celou jsem ji probrečela a pak na chvíli dokonce na čtvrt hodinu usnula.

Ještě se mi nechce domů. Zajdu si do čínský restaurace na oběd. V knihkupectví si koupím dvě knížky a pak zajdu za známým do baru. Vždycky mi nalije, i když zrovna nemám peníze. Taky že jo. Problém je, že mi nalejvá až moc. V půl pátý odpoledne jsem úplně kaput. Spíš na sračky, abych řekla pravdu. Je mi zle, motá se mi hlava a taky se mi chce šíleně spát. Pět skleniček vína a asi čtyři panáky udělaly svý. Ještěže jsem se aspoň naobědvala.

**********

Ani nevím, jak dorazím domů. Naštěstí během cesty trochu vystřízlivím. Už mi není blbě. Ale hlava mě bolí pořádně. V předsíni si zuju boty a jdu do koupelny opláchnout si obličej. V tu chvíli mi ale dojde, že slyším cizí hlasy. Utřu se ručníkem, párkrát si loknu vody a jdu do kuchyně.

Máma sedí na židli a brečí. Nad ní stojí dva asi třicetiletí chlapi.

„Co je?“ zeptám se.

„Kristýnko! Stalo se něco strašnýho! Chtějí nám všechno vzít.“

Sice nevím kdo, ale předpokládám, že tihle dva.

„Cože? Co všechno? Proč jako?“ Teď si přijdu úplně střízlivá.

„Pavlík si tady od pánů půjčil osmdesát tisíc korun a měl jim je do pondělí vrátit. Ale vrátil jenom deset tisíc,“ poslední slovo skoro spolkne. Přes ten brek nemůže pořádně dejchat ani mluvit.

„Kde je?“

„To chceme vědět my od vás,“ řekne ten vyšší a tlustší.

„Můžu vám dát patnáct tisíc. Víc našetřeno nemám. Zbytek budeme muset splácet,“ řeknu. Asi jsem ještě opilá. Jinak bych v životě nedala za bráchu jen tak patnáct litrů. Na splacení jeho posranejch dluhů.

Kupodivu ale souhlasí. Jdu s nima k bankomatu. Na účtu mám přesně patnáct tisíc čtyři sta osmdesát sedm a šedesát halířů. Všechny moje peníze. Teď už teda bez těch patnácti tisíc.

*********

Vrátím se domů. Máma pořád sedí v kuchyni u stolu. Už ale nebrečí.

„Mami….,“ začnu, ale nevím, co říct.

„Nevěřila jsem ti.“ Třese se jí hlas.

„To nevadí, maminko. Nemůžeš za to,“ kleknu si před ní a utírám jí papírovým kapesníkem zarudlý oči.

Pohladí mě po tváři.

„Půjdu si lehnout, nějak mi není dobře.“

Dívám se, jak jde do ložnice a zavírá za sebou. Nejradši bych do sebe kopla dalšího panáka. Místo toho se vysprchuju, umyju hlavu a v posteli si ještě pustím televizi. Brácha se samozřejmě neukáže.

**********

Ráno vstanu už před sedmou. Mám chuť připravit mamce velkou snídani. Třeba to teď mezi námi bude lepší, když ví, že jsem jí říkala pravdu. V Bille mají až od osmi. Sednu na tramvaj a jedu tři zastávky do pekárny. Koupím čerstvý koblihy a croissanty a vrátím se zase zpátky. V Bille akorát otvíraj. Kupuju vajíčka, donuty, medovník, sýr a šunku. U pokladny si ale uvědomím, že mám na kartě posledních pár stovek a v peněžence necelý dvě. Do výplaty zbývá osm dní. Nechám ležet medovník mezi novinama a jdu k pokladně.

Domů dorazím krátce po půl devátý. Mamka ještě spí. Mám radost. Připravím stůl v obýváku na snídani, udělám vaječný omelety, namažu chleba se sýrem a šunkou, nakrájím zeleninu a na tác dám koblihy a donuty. Uvařím čaj a postavím na kafe. Máma pořád spí. Možná bych jí už měla vzbudit.

Jemně zaklepu na dveře do ložnice. Nic. Zkusím to hlasitěji. Zase nic. Pootevřu je. Spí. Jdu k ní a dám jí opatrně pusu na tvář.

Přeběhne mi mráz po zádech. Je úplně ledová. A modrá.

„Mami?“ Obrátím jí hlavu ke mně.

Oči má zavřený a z pusy jí vytejkaj zvratky se slinama nebo co to je.

„Mami?!“ zařvu a zatřesu s ní. Nic.

„Maminko?“ zkouším to znovu, jako bych někde v hloubi duše pořád doufala, že se mi to jenom zdá. Nebo že to na mě jenom hraje. Ale už nejsem malá holka, abych věřila na zázraky.

Když vytáčím 155, vím, že to je jenom proto, abych si aspoň ještě na pár minut udržela iluzi, že všechno bude zase dobrý.
*****
Úryvek z povídkové knihy Mysli na nesmysly (2018)