Nebreč.

„Být na tvým místě, už bych brečela,“ řekne soucitně spolužačka a jde pryč. Izabela se za ní dívá a nikdo by na ni nepoznal, čeho se na ní spolužáci dopustili. S kamennou tváří nehnutě stojí, procházející dav do ní strká a snaží se jí vystrnadit z úzké školní uličky.
„Být na tvým místě, už bych brečela,“ zní ji v hlavě.

/Já jsem brečela uvnitř.
Proč to nikdo nevidí?/

„Izabel, Izabel... silné holky nebrečí!“ říkala maminka.
„Izabel, Izabel... vzmuž se!“ říkal tatínek.
„Izabel, Izabel... před ostatními ne!“ říkala sestra.
„Izabel, Izabel... chovej se normálně!“ říkal bratr.

A jak šel čas, Izabely ubývalo. Určitě se ptáte, jak člověka může ubývat. Takto. Postupně se ztrácí, až se úplně ztratí. Ale nikdo navenek, žádní rodičové, žádní bratři a sestry, žádné spolužačky, to nepoznají. Ztrácí se totiž jen člověk sám sobě. A za život několikrát, ale o tom až někdy jindy. Teď se to totiž dělo dvanáctileté Izabel, a o to tady jde.

/Nejsem kámen, říkala si večer před zrcadlem.
Nejsem kámen, zopakovala důrazněji.
Nejsem kámen, zvýšila hlas.
Já opravdu nejsem kámen, slyšíte mě všichni?
Slyšíte mě vůbec někdo?/

A je pravdou, že to ten večer nikdo neslyšel, možná ale, kdyby to zaslechl, tak by se podivil, co je to za smutnou dvanáctiletou slečnu, která místo čtení pohádek, říká tak hrozné věci. Dvanáctileté holčičky přece nemají být smutné. A stejně, pak by kolemjdoucí Izabel spatřili, a řekli by si: „To plakala ona? Taková silná holka?“

/Proč všichni ve třídě útočí na mě? Proč ne ta ubulená Kateřina? Proč si vybrali mě?/

A jak šel čas...
...nic se nezměnilo...

„Izabelo tady, Izabelo tamto, Izabelo prosím, Izabelo tam, Izabelo dělej, Izabelo starej se, Izabelo mlč.“

/Někdy mi přijde, že mé tělo tvoří jenom slzy.
Izabelo, ptám se tě. Kdo jsi? A proč nejsi uvnitř silnější? Anebo navenek taková, jaká jsi uvnitř? Izabelo, odpověz mi!/

A tak se Izabela ztratila nejen sobě, ale i ostatním. Protože člověk musí být takový, jaký je...

/Ale jak?/

Musí se naučit ukazovat ostatním, co je v něm ukryto...

/To nejde! Vždyť mi můžou ublížit. Ublíží mi. Jak to dělali... a jak to pořád dělávají.../

„Izabelo, Izabelo... měla jsi vůbec někdy někoho ráda?“
„Izabelo, Izabelo... a tobě nevadí, že tě nikdo nemá rád?“
„Izabelo, Izabelo... jak jsi to mohla říct tak necitlivě.“
„Izabelo, Izabelo... jednou poznáš, jaké to je, když tě někdo zraní.“

Izabela sedí ve školní lavici. Je zrovna hodina přírodopisu. Izabel vůbec nevnímá. Chce jenom umřít. Už takhle dál nemůže. To, co cítí, je tělo plné slz. Tělo ponořené do soli, z níž je Izabel stvořena. Izabela se začne třást, protože už nemůže. Takhle už nemůže dál. A náhle brečí. Kdo by to řekl? Izabel sedí ve třídě a brečí. A pak, když se na ni celá třída dívá, velmi důrazně zakřičí:

„Nejsem kámen!
Já nejsem kámen.
Já opravdu nejsem kámen, slyšíte mě všichni?
Slyšíte mě vůbec někdo?“