Pozvánka

Gratulační pozvánka

 

Kdo by dneska nemajloval?

         Používání elektronické pošty, která je a pravděpodobně i v budoucnu stále bude nejpoužívanější službou Internetu, není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Alespoň příběhy ze života nás o tom utvrzují. Posílání e-mailů otevírá možnosti, které klasická předražená pošta nenabídne. Často se člověk alespoň pobaví.

         Paní Běta Závorková se v přiměřeném zdraví, svěží a dobromyslné náladě, dožívala koncem roku krásných sedmdesáti let.  Žila poměrně spokojeně ve svém druhém manželství již čtyřicet let a mimo hodného manžela Rosti, měla vedle sebe dvě dcery a tři vnučky, které jí milovaly a dávaly jejímu životu plný smysl.

         Mezi svými vrstevnicemi byla výjimečná, nejen svým zdravím, vzhledem, ale i zájmy a vědomostmi. Vnučky se rády chlubily, že babička s dědou jsou překvapivě zdatní v druhé gramotnosti. Počítač je pro většinu lidí v tomto věku španělská vesnice. Třeba i z pohodlnosti nebo nechuti učit se něco nového.

         Díky manželovi, který se věnoval ještě v produktivním věku informatice a ovládal práci na počítači se základními programy a řadou aplikací, uměla také sama pohotově používat svůj tablet, elektronickou poštu, včetně zábavy při různých hrách.

         V době, kdy základní poštovní porto za obyčejný dopis, nebo pohlednici již činilo 19,- korun, a s papírem, obálkou a pohledem se částka vyšplhala již na více než třicet korun, si paní Běta pochvalovala možnost využití elektronické pošty.

         Až na dvě příbuzné, vytrvale moderní vymoženosti odmítající, měla celá jejich rodina i známí počítače a připojení na internet. Rodina byla početná a jejich známí a přátelé ještě početnější. Pokud by chtěli popřát k Vánocům nebo novému roku, tak jak byli zvyklí, pomocí pohlednic a dopisů, stálo by je to slušnou část příjmu z jejich skromných důchodů. Využití e-mailů bylo tudíž velmi dostupné, nejen finančně ale i možností rychlého, hromadného odeslání dopisu jedním kliknutím na myš.

         Paní Běta byla nejen hodná a oblíbená, ale také přející. Ráda vařila, pekla, hostila návštěvy a proto, když se jí blížilo kulaté jubileum, začala starostlivě přemýšlet, jak připravit pohoštění a kam umístit šestnáct nejbližších hostů z rodiny v jejich menším bytě. Rosťa si starosti nedělal, ale Bětka ať počítala, jak počítala, tak se k potřebnému počtu různého jídelního nádobí a příborů nedopočítala.

         „Bože, Rosťo, vždyť my je nemáme ani na co posadit,“ zoufale vzdychla.

         „Tak je pozveme na etapy,“ snažil se poradit Rosťa, „po pěti, postupně, oběd, svačina, večeře, a máš to. Stejně jsou to většinou dietáři a kuře můžou mít i ke svačině.“

         „Ty si se snad zbláznil dědku,“ zaprotestovala s údivem, „jak bys je prosím tě chtěl rozdělit? Víš dobře, co by to pořadí udělalo v rodině.“

         Nakonec se rozhodli s manželem, že objednají pro oslavu salónek v restauraci U teplého krbu, kde již několikrát oslavovali různé příležitosti. Paní Běta měla štěstí, že v kritický den před koncem roku, který připadal na den jejích narozenin, 30. prosince, měli v restauraci salónek volný. Útulná místnost byla od ostatních provozních prostor oddělená, s intimním osvětlením, svíčkami, ještě s vánoční výzdobou, zařízená pohodlným nábytkem ke stolování zrovna těch šestnácti hostů. Paní Běta byla spokojená a požádala manžela, aby všem pozvaným poslal pěknou pozvánku. Připomněla, že chce nějakou hezky svátečně provedenou.

         Manžel se funkce grafika a výrobce pozvánky na počítači ujal se vší vážností a umem. Na počítači si našel tmavomodrou tapetu s jiskřivými hvězdičkami, v dolní části přecházející přes světlejší tóny až na bílou, s postavičkami sněhuláků a zdobenými smrčky. V horní tmavé části napsal výrazný text pozvání do restaurace U teplého krbu.   Pozvánka se Bětce líbila a schválila ji. Jen si neodpustila poznámku, že podobný obrázek připravil i jako přání do Novému roku. Jestli to nebude divné.

         Pan Závorka měl ve své schránce obsáhlý soubor kontaktů s adresami serverů svých známých, jednotlivců i skupin v rodinách. Jak je příznačné pro lidi, kteří nepokládají za potřebné čas od času tento seznam aktualizovat, měl v tom velký chaos a nepořádek. Zejména v seznamech na adresách rodin. Přání k Novému roku i pozvánky na oslavu jubilea Bětušky odklikal na Googlu a byl spokojen.

         Přišel předposlední den roku a Bětuška s Rosťou v doprovodu dcer, Milušky a Květy, s manžely a vnučkami vstoupili do vyhřátého salónku restaurace U teplého krbu. Krátce před polednem se začali trousit první hosté.

         Již manželé Novotní ze třetího patra vedlejšího domu způsobili překvapení. Přišli zcela samozřejmě s velkou kyticí a láhví sektu a srdečně Bětušku objímali. Další spoluvlastníci bytových jednotek následovali a překvapené Bětušce se gratulace jen hrnuly.

                 „Co tady dělá ta ochechule z kontrolní komise?“ podivila se Kulhánková, „ta musí bejt všude.“

         „Hlavně kde je žranice,“ připojil se její manžel, „pamatuješ, jak se cpala na Svatováclavský pouti v Jezerce?“

         „To je divný Mařko, že sou tady samí cizí lidi,“ obrátila se teta Alfonsie na sestřenici, když společně dokulhaly do restaurace.

         „Máš pravdu, dyk já tu taky nikoho nepamatuju,“ starostlivě se rozhlížela po salónku, „tady už není místo kde si sednout. Hele, tamhle jsou holky, pojď, jdeme se jich zeptat, jestli jsme na správný oslavě.“

         „Závorkovi, to jste hodný, děkujeme za pozvání, přišli jsme jen pogratulovat,“ zdravil se u vchodu inženýr Vojtěch s oslavenkyní a Rosťou a podal Bětce velikou kytici růží.

         Se dvěma kyticemi přišla předsedkyně představenstva společnosti vlastníků bytových jednotek a svou delší gratulací hned u vchodu způsobila frontu dalších gratulantů, kteří již netrpělivě čekali na možnost popřát Bětce.

         Rosťa jen trapně pokyvoval hlavou a mírně hekl na rýpnutí do žeber od manželky.

         „Poslouchej Rosťo, ty mi řekni, komu si tu pozvánku poslal? Jak se tu všichni dozvěděli, že něco slavíme?

         „Bětuško,“ ztrápeně odpověděl, „já nevím. Asi jsem kliknul na nějaký jiný vokýnko při odesílání majlů.“

         „Na jaký jiný okýnko,“ řekla rozzlobeně, „přece víš kolik nás je!“

         „No já tam mám v počítači ty rodiny rozdělený, abych se v tom líp vyznal,“ hájil se Rosťa.

         „Co to povídáš,“ lekla se Bětka, „kolik máš těch rodin?“

         „Moc,“ tiše odpověděl, „já ani nevím, kolik jich tam mám.“

         Jejich domlouvání přerušili zástupci nadace Zdravotní klaun s velkou kyticí a sadou červených bambulek s fotografickou knihou o práci s dětmi. Bětuška k tomu dostala Certifikát dobrého člověka.

           S další velkou kyticí a lahví sektu přišli členové klubu důchodců Královi, kteří při gratulaci nejvíce obdivovali, jak hezky, svěže a mladě Bětka vypadá a projevili přání, že by takhle chtěli ve stáří také vypadat.

         Rosťa si jen pomyslel, že Králová tak vypadala už v padesáti. Jen nevěděl kam dát jejich pugét, protože vázy došly.

         „To jsme rádi, že ti můžeme Bětuško popřát,“ svým tenkým hláskem se přihlásila Věruška z banky. Děkujeme za pozvání. Já furt vzpomínám, jak si mi pomohla, když si ten můj blázen spálil záda v Makarský. Konečně ti můžu ten balzám vrátit.“           

         Když se salonek začal plnit, spíše přeplňovat, začal být vrchní Loubal poněkud nervózní. Uvažoval, kde se stala chyba, když jde o tak významnou osobu. K Závorkovi se pro velkou tlačenici u vchodu nemohl dostat. Jeho snaha byla marná. Dlouho neváhal a pro jistotu zasunul pohyblivé dveře, oddělující zbývající prostor velkého sálu od salonku. Rázem bylo místa dost.

         Také dcerušky Miluška s Květou a vnučkami se nestačily divit, kolik známých a přátel babička má a snažily se pomáhat při odebírání kytic a dárků, které se stále hromadily. Tetám Alfonsii, Mařce vysvětlily, že babička je v Nuslích velmi známá a lidi ji tu mají rádi. Tím si vlastně situaci vysvětlily i sobě. Nejstarší vnučku, na dotaz, jestli bude mít děda projev, ujistily, že ano, ať dávají pozor a netleskají předčasně.

         Jak vrchní Loubal upravil stoly a rozsvítil další svíčky, hosté zaujímali místa. Některé dvojice si několikrát přesedaly podle pokynů manželek, aby předešly případným bližším kontaktům s osobami vyzývavými, nebo nepříjemnými.

         Velkou pozornost způsobila kadeřnice, která přišla popřát s dortem ve tvaru načesané hlavy, která se Bětušce podobala. Nastal rozruch a rachot šoupaných židlí, protože každý chtěl tu hlavu vidět. Nastalého chaosu využil Loubal a odchytil Rosťu. Zatáhl ho do kuchyně a neodbytně ho žádal o určení počtu pozvaných hostů.

         „Já se vám moc omlouvám pane vrchní,“ zkroušeně odpovídal na otázku, „já to nevím. Budete se možná divit, ale já to nevím. Fakticky to nevím.“

         „Tak já vám to tedy řeknu sám,“ nasupeně řekl Loubal, „i s tou kadeřnicí vás je tu pětatřicet! Pětatřicet.“

           „Pětatřicet?“ zaúpěl Rosťa.

        „Jó, žádných šestnáct,“ připomněl Rosťovi rezervaci, „ale teď už šestatřicet.“

         Zahlédl totiž další dámu s kyticí a stuhou, jak vchází do salonku. Jak se později vysvětlilo, dotyčná nebyla pozvaná, ale byla to expedientka firmy Květiny Praha. cz. Přinesla kytici s gratulací od cestovní kanceláře Dalmácia sportturist, se kterou Závorkovi jezdili pravidelně do Makarské.

         „Takže pětatřicet,“ usmlouval Rosťa konečný počet hostů.

         „Dobrá,“ souhlasil Loubal, „ale těch devatenáct nad rezervaci bude účtováno s expresní přirážkou. Personál se mi bouří. Pro jistotu dám na dveře salónku ceduli – Nevstupovat – Dont‘ enter private action.“  

         V kuchyni nastal zmatek. Zvýšený počet strávníků přinutil kuchaře k různým úpravám připravených jídel.

         „Hlavně nepřehánějte to ředění. Řeďte s mírou. Stáňo přines další maso z mrazáku a otevři novou kazetu s kořením!“  

         Rozmnoženou situaci řešil operativně zkušený šéfkuchař Johanes. Loubal s mladou servírkou Irenkou začali rozlévat aperitiv, rozdali všem elegantní desky s menu a profesionálně se při tom usmívali. Irenka začala tanečním krokem obcházet hosty s tabletem a přijímala objednávky. Byla však vyrušena cinkáním na sklenice, protože povstal Rosťa a naznačoval pokašláváním, že by chtěl pronést přípitek.

         „Vážení hosté,“ snažil se překřičet hlasitý hovor kolem stolu, „milí přátelé!“

         Dál se nedostal, protože vnučky začaly bouřlivě tleskat a volat wow! Situace se chopila předsedkyně představenstva společnosti vlastníků bytových jednotek. Rázně vstala, zvedla sklenku s aperitivem a sopránovým hlasem začala zpívat:

         „Happy Birthday to you, happy Birthday to you, happy Birthday milá Závorko, happy Birthday to you!“

         Někteří začali vstávat a přidávali se k předsedkyni. Ve zpěvu vynikal zejména tenor Kulhánek s jeho irským přízvukem.

         „Vidíš,“ řekla teta Alfonsie Mařce, „dřív chlastali vodku a zpívali častušky, dneska si můžou huby ukroutit s těma bítlsákama nebo co to je.“

         Bětuška se usmívala, dokonce i na Rosťu a připadala si jako na veřejné schůzi místního výboru Národní fronty, když dostala diplom za odpracované hodiny na akci Zet. Měla radost, že vedle sebe viděla sedět tolik různých tváří, které by se dříve vedle sebe nikdy neposadily. Demokracie mezi lidi skutečně pronikala. Pestrá společnost se dobře bavila. Jídla byla znamenitá, kořeněná a bylo z čeho vybírat.

         Krájely se dorty, podávala se káva a zmrzlinové poháry, pánové se trousili po pivečkách do zadní chodby, někteří si tam i zakouřili. Dámy, mezi likéry nepřestávaly projevovat svůj obdiv k Bětušce, jak zdravě a vitálně vypadá.

         Po čtvrté hodině se někteří hosté začali loučit, a dali tak podnět k odchodu ostatním. Rodina zůstávala pohromadě, hlavně vnučky opatrovaly babičku. Bětuška se jen občas zamračila na Rosťu, který vždy pokrčil rameny, protože věděl, co ho doma čeká. Raději se ztratil ke kuchyni a vyrovnal s expresní přirážkou napumpovaný účet u Loubala. Při vkládání pinu do čtečky se mu mírně třásla ruka.

         Doma na Rosťu čekalo překvapení na počítači. S pocitem úlevy otevřel dalších osm mailů s gratulacemi a omluvou, že se oslavy nemohou zúčastnit z různých důvodů omylem pozvaní účastníci. Výroba klíčů z náměstí, trafika odnaproti, vietnamská krejčová z dámského prádla a instalatérství ze Spořilova.

         Z příběhu vyplývá důležité poučení: Dvakrát se podívej, komu píšeš, než stiskneš „Odeslat“. Podle čínského filozofa Konfucia je skutečnou chybou, chybu nenapravit.

         Rosťa věren své důkladnosti sedl k počítači, našel si tmavomodrou tapetu s jiskřivými hvězdičkami, v dolní části přecházející přes světlejší tóny až na bílou, s postavičkami sněhuláků a zdobenými smrčky. Do horní části napsal bílým písmem poděkování za účast, přání a dárky na oslavě jubilea Bětušky. Obrázek vložil do mailu a odklikal. Myslel, že tím je vše napraveno a vyřízeno.

         Nebylo. Bětuška si přečetla několik mailů od různých firem s omluvou, že žádné pozvání neobdrželi a došlo asi k chybě v doručení. Přesto však se dodatečně připojují s gratulací. Bětuška si dupla a Rosťa musel udělat revizi a důkladnou aktualizaci v jeho rodinách. Také si vymínila, že příště bude klikat na „Odeslat“ sama.