Třídní kniha

Klasifikační porada se blížila a Alena nebyla schopna do katalogového listu zapsat dvěma žákům 2.A známku. Proč? Kožíšek a Zejda, tak se žáci jmenují, si ze školy udělali holubník. Hodiny češtiny navštěvovali sporadicky, a když už se objevili ve výuce, upozorňovali na sebe neartikulovanými výkřiky, vulgárními slovy a nezřízeným smíchem. A spolužáci jim jejich chování žrali. Nelze se divit, že tyto dva nepovedené výlupky Alena v hodinách češtiny nemusela.
Problém ovšem nastal na konci pololetí. Vzhledem k tomu, že jejich absence dosahovala astronomických hodnot, nemohla jim uzavřít známku z daného předmětu, protože podle školního řádu lze hodnotit žáka jen v tom případě, pokud jeho absence nepřesáhne 30%. Což u těch těchto dvou bylo evidentní, proto si Alena potřebovala absenci spočítat a k tomu nutně potřebovala třídní knihu. Jenže třídní kniha nebyla k nalezení ani ve sborovně, ani ve třídě, ani nikde jinde.
„Asi bude u třídního,“ napadlo Alenu a v té chvíli si uvědomila, že z třídního učitele Skály vymámit třídní knihu bude asi problémem, protože s kolegou Skálou nekomunikuje kvůli předešlým incidentům, kvůli jeho zálibě šířit o ní, a nejenom o ní, nepravdivé informace a pomluvy za účelem dehonestace.
Poprosila kolegyni Markétu, aby požádala Skálu o třídní knihu. Skála Markétě třídní knihu přinesl v momentě, kdy obě dvě stály na chodbě před schodištěm do druhého patra. Skála podával knihu Markétě, a protože Alena byla blíže k němu, požádala ho, aby i ji třídnici předal s tím, že ji také potřebuji. Podal ji se slovy: „Paní kolegyně, neplníte si své povinnosti, nezapisujete chybějící žáky v hodině.“
„To jsem si mohla myslet, že bude mít nemístné připomínky, to by nebyl Skála. Na nikom nenechá suchou niť a sám má máslo na hlavě.“ proběhlou Aleně hlavou.
Nenechala se vyvést z míry a klidným hlasem mu odpověděla: „Své povinnosti si plním a nemíním se s vámi o tom bavit především proto, že nejste můj nadřízený.“
Rozhovor rázně ukončila a s třídní knihou, kterou držela v levé ruce, vystoupila na první schod, abych co nejdříve opustila nepříjemný a dusný prostor. Z ničeho nic Skála třídní knihu Aleně vytrhl z ruky a v tomtéž momentě pocítila, že se k její hlavě něco přibližuje. Byla to vteřina a Alena si v té chvíli vzpomněla na svého oblíbeného komisaře Harryho Hola, který čelil několika úderům na svou holou hlavu. Podle jeho návodu instinktivně sklonila hlavu, uskočila vpravo tak, že Markéta byla nucena vyskočit na druhý schod a přitom zaječela: „Libore, to nemyslíš vážně!“
„On mě chtěl praštit třídní knihou, že?“ vychrlila Alena ze sebe a Markéta její domněnku potvrdila kývnutím hlavy.
Alena byla chvíli v šoku, ale všimla si, že nad schodištěm stojí celá zkoprnělá kolegyně Jitka, kroutí nevěřícně hlavou a říká: „Vše jsem viděla. Je to neskutečné, co si ten člověk dovoluje. Jdi okamžitě za zástupcem a oznam mu to!“
Alena šla jsem do pracovny zástupce ředitele, avšak pan Pelikán jako obvykle nebyl přítomen, jako obyčejně ho zastupovala Adéla, mladá ambiciózní učitelka, které lezla všem nadřízeným do zadku, protože toužila po vedoucí funkci, i když na to neměla. Byla sebestředná, antiempatická. V té chvíli s Pelikánem telefonovala. Alena ji požádala o telefon a vše, co se před chvílí událo, mu zevrubně vylíčila. Jediná otázka, kterou ji položil, zněla: „Máte svědka?“
„Ano, bezprostředně byla přítomna paní učitelka Tálská a paní učitelka Králová viděla celý incident z druhého patra.“ opověděla a cítila, jak se jí tváře zbarvují do ruměnkové barvy.
Než na otázku odpověděla, už ji na záda dýchal rozzuřený kolega Skála a domáhal se telefonu, který mu předala. Zase začal zpívat tu svou obehranou písničku s úsměvem na rtech.
„Ne, není to pravda, vše si vymyslela, však mě znáš, Jirko, nikdy bych ženě neublížil…“ dodal s falešným úsměvem.
Alena musela opustit místnost, ve které se dal krájet těžký vzduch. Nebyla schopna poslouchat ty jeho lži, kterým mnozí uvěří, neboť Skála je manipulátor, vlezprdelka, pokrytec a hlavně nebezpečný člověk. Uvědomila si, že opět vše zapřel a nebylo to poprvé. Z jeho slov se jí udělalo nevolno, nadměrně se začala potit, bylo jí do pláče a její štíhlé ruce se třásly jako by trpěla Parkinsonovou chorobou. Když její kolegyně spatřily, v jakém stavu se nachází, okamžitě zalarmovaly vedení školy, které do hodiny dorazilo do sborovny.
Pan ředitel se jako obvykle neráčil dostavit. Asi měl jiné povinnosti. Nějaký útok na jeho zaměstnankyni ho vůbec nezajímal. A že by ho měl řešit? Ani náhodou. Byl to muž v důchodovém věku, a protože být ředitelem na střední škole je lukrativní funkce, tak se jí nevzdával a stal se pouhou figurkou nebo spíše loutkou, se kterou pohybují mladí supi, kteří se tlačí na jeho místo.
„Tak nám popište situaci, která nastala.“ zahájil výslech zástupce Pelikán.
Alena popsala incident přesně tak, jak se udál, pravdivost slov jí dosvědčily Tálská a Králová, které se v inkriminované době vyskytovaly blízko ní.
Poté se dostal k slovu učitel Skála, který opět vše zapřel, dokonce zpochybnil svědkyně slovy: „Vždycky se nějací svědci najdou, kteří vidí i to, co se nestalo. Krom toho jsou to kamarádky paní učitelky, takže ty budou svědčit vždy v její prospěch.“
Aleně se protočily panenky, chtěla něco dodat, ale Skála se nenechal přerušit a navážel se do ní.
„Paní učitelka si neplní povinnosti, nezapisuje do třídní knihy.“
Na jeho nehorázné opětovné lži Alena reagovala slovy: „ Pane Skálo, to co říkáte, není předmětem jednání.“
Záhy ji rázně napomenul celý rudý zástupce Pelikán: „Paní učitelko, nechte pana Skálu mluvit. Když jste mluvila vy, také vám nikdo neskákal do řeči.“
Vše se najednou točilo kolem zapisování do třídní knihy, místo aby se jednalo o incidentu, jenž proběhl před hodinou. Nepomohlo ani Alenino vyjádření, že kontrola třídní knihy nepřísluší jemu, ale vedení školy, ani vyjádření paní učitelky Králové, která upozornila, že o třídní knihu se má starat třídní učitel, že svým podpisem stvrzuje, že je třídní kniha v pořádku a pokud v ní chybí zápisy, podpisy, tak to má třídní učitel řešit s vyučujícím.
„I učitelé jsou lidé, kteří občas zapomínají.“ dodala.
Alena hleděla netečně do blba a nemohla uvěřit, co se tady řeší. Učitel, kolega se pokusil uhodit třídní knihou svou kolegyni, jsou na to svědci, učitel vše popře a tady se řeší zápisy do třídní knihy.
„Paní kolegyně, co na to odpovíte?“ vytrhl Alenu z letargie naštvaný hlas zástupce Pelikána.
Chvíli netušila, na co se ji ptá nepříjemný a rozzlobený hlas. Udělala snad něco někomu, udělala něco špatně, ublížila někomu? Záhy byla v obraze a uvědomila si, že se jí Pelikán táže: „Máte problémy i s jinými kolegy?“
„Ne, nemám, s ostatními mám dobré vztahy.“ opáčila a zároveň pociťovala velkou únavu, totální vyčerpání a vysílení. Hlava se jí začala motat, v obličeji byla celá bledá, studený pot cítila na čele, krku i zádech, začala zrychleně dýchat, před očima se objevily mžitky, slyšela šelest v uších, nohy se jí podlamovaly, ztrácela rovnováhu a nastal pád. Alena v dusném prostředí, kde byl navíc vydýchaný vzduch, omdlela. Její reakce překvapila všechny přítomné. Okamžitě, ještě vleže, ji zvedli dolní končetiny, poté posadili. To už se Alena na všechny nevěřícně mrkala očima.
„Já jsem asi omdlela.“ Byla její první slova.
Mezitím někdo otevřel okno, aby do malé vydýchané místnosti proudil čerstvý vzduch a Jitka podala Aleně sklenici studené perlivé vody. Usmála se na ni.
„To bude dobré.“ dodala ještě Jitka.
Ještě ten den vyčerpanou Alenu dovezla Jitka domů. Na druhý den se Alena vypravila do školy, kde se dozvěděla, že se vlastně nic nestalo, když třídní kniha neskončila na její hlavě. Bylo jí Pelikánem doporučeno, aby napříště s učitelem Skálou nekomunikovala.