GENTLEMAN

 

 

 

GENTLEMAN

 

 

 

 

Po příznivých zprávách od mé diabetoložky, tudíž dobře naladěný, jsem vstoupil do lékárny s receptem na pravidelný lék na mou cukrovku. V poměrně stísněném zákaznickém prostoru již čekali tři lidé rovněž s předpisy v rukou, až se uvolní některá ze dvou pokladen označených „VÝDEJ NA RECEPT“. Přirozeně jsem se zařadil, jak se sluší a patří, za toho dosud posledního, když po chvíli vešel do lékárny asi pětatřicetiletý hromotluk a nehledě na krátkou frontu si to okamžitě hasil k bližší z pokladen a stoupl si rovnou za paní, co byla právě obsluhována.

 

„Pane, fronta na výdej s recepty je tady!“, zvolal jsem na něj důrazně, ale slušně, jinak to ostatně ani neumím. Překvapeně se podíval mým směrem, načež po chvíli váhání usoudil, že mu asi nezbývá nic jiného než se postavit hezky za mě, pouze cosi jako by omluvně zadrmolil, že si fronty nevšiml.

 

Zanedlouho přišla do lékárny starší paní a opět si to zamířila rovnou k pokladně, která se zdála být bez fronty, takže mi nezbylo než upozornit podobně i ji. Bez váhání a s omluvným úsměvem se tedy i ona zařadila za ostatní čekající. V tom ale vycítil svou jedinečnou příležitost k pomstě onen mladý hromotluk, který na mě hned začal uštěpačně dorážet s tím, že kdybych byl gentleman, tak bych tu paní přece pustil. A aby dodal svým slovům větší váhu, začal proti mně hlasitě popichovat i ostatní přítomné zákazníky řečnickou otázkou: „Že by ten pán měl tu paní pustit, kdyby byl gentleman?!“, aniž by se ale setkal s očekávanou podporou ostatních. Ona starší paní se totiž pohybovala poměrně svižně a nepotřebovala k tomu ani žádnou hůlku, o niž by se třeba opírala.

 

Neměl jsem v dnešním příjemném slunečném dopoledni nejmenší chuť si své dobré rozpoložení kazit, proto jsem ani necítil potřebu pouštět se s evidentně frustrovaným mladým mužem do nějaké zbytečné polemiky. Jen jsem s pobaveným údivem, klidně, i když ne bez jisté dávky ironie v hlase opáčil: „Ale, ale, to vás tolik naštvalo, že jsem vás poslal před chvílí také do fronty?“

 

„To ne, ale měl byste být aspoň gentleman, když už to tady organizujete!“, ohradil se uraženě.

 

Dobrá nálada mě kupodivu ani poté neopouštěla, tak jsem mu, aniž bych jakkoliv opět zvýšil hlas, odvětil, že tady nic neorganizuju, jenom zkrátka nesnáším, když chce někdo předbíhat. A protože si ten bojovník za renesanci světového gentlemanství nikoho z přítomných na svou stranu viditelně nezískal, nevyjímaje ani tu milou starší dámu, raději už mlčel.

 

Vzápětí jsem se dostal na řadu a náhle jsem zahlédl, jak se můj hlasitý kritik řítí ke druhé pokladně, kde se právě také uvolnilo místo. V tu chvíli se ve mně ovšem probudil štír, kterého si v sobě díky zvěrokruhu od narození chtě nechtě hýčkám, a s veselou jízlivostí v hlase jsem se svého oponenta patřičně hlasitě přede všemi zeptal, kde že své gentlemanství zanechal on sám, když tu paní před sebe nepustil. Z hromotluka se naráz stal zarputilý hluchoněmý a nijak nereagoval, i když by mě v tu chvíli, kdyby mohl, asi nejraději praštil, jak se dalo vyčíst z výrazu jeho tváře. No, nechtěl bych v ten moment být s ním někde sám na liduprázdném místě, nejspíš bych ho nepřepral. Naštěstí ale byla lékárna plná případných svědků a odměnou mi byl naopak vstřícný úsměv mladé sympatické lékárnice, která mi právě podala mou krabičku s léky a s níž jsme si navzájem popřáli pěkný den.

 

Domů jsem odcházel snad v ještě lepší náladě, než v jaké jsem do lékárny přišel. Inu, není nad to potkat na veřejnosti milé a slušné lidi, i když skutečného gentlemana aby dnes doopravdy pohledal.

 

 

 

 

 

 

Praha, 5.9.2019

 

https://www.youtube.com/watch?v=cAv0Wb3PsTk