Co jsem komu udělala - 2. kapitola

Došla jsem k baráku, vyšla do patra, prošla předsíní, znechuceně sundala těžký batoh, který mi dnes způsobil tolik problémů, sedla si v obýváku na dřevěné schůdky, abych si sundala boty. Okamžitě jsem se zvedla a s křiveným obličejem, zadržující slzy a vztek, běžela do náruče své ségrušky. Seděla v našem pokojíčku u počítače, měla dnes praxi, tu plní v pečovatelském domě, a zůstala tudíž doma, nemusela jet do školy. Jak mi ráno v autobuse chyběla. Ale seděl se mnou Marek, sedá si vždy ke mně. Známe se od školky, mám ho ráda, kdežto on není schopen mě přijmout, určitě ne ve škole. Kdyby se tam se mnou bavil, čeká ho výsměch od jeho pablbů ze třídy, sice mě nepředvádí, ale pohrdání vůči mé osobě rozhodně neskrývají. Jsem tedy postrach pro každého, kdo není tolik oblíbený. Nikdo se neodvažuje se se mnou nějak bavit, dokud něco nepotřebují, a i to se stává velice zřídka, nepíšu moc vkusně a přehledně, poznámky ode mě jsou k ničemu, pokud nad nimi nechcete strávit celý večer luštěním. K tomu všemu jsem velice roztržitý člověk, poznámky pochopím jen já.

Přišla jsem k sestřičce a vzlykla, už se to valilo, už to jde ven, cloumá to se mnou, trhaně dýchám, zatím neschopná slov, Lenička se na mě otočí: ,,Ale ne, co se zás staló, ježiši? povídá, když se na mě otočí, a když mě spatří okamžitě reaguje ,,ale noták, pojď ke mně, bobíku‘‘ Zhroutím se jí do rukou, vypláču se tak burácně, že to trhá uši. Po chvíli hysterie a hlazení po tváři se ujmu vyprávění, co mi zas ty svině provedly, kupodivu, není to nic nového, jen to každým dnem snáším hůř a hůř….

Marek vystupuje se z autobusu a uhání kupředu, jen aby si ho se mnou nikdo nespojil, vystupuje totiž další autobus z jiného města, ten je plný nevyzrálých puberťáků a když jdu před nimi, začínají mě předvádět, těsně za mnou. Mám sílu se otočit a vrazit jim pohlavek? Mám tu odvahu se jim postavit? Ne, skloním stresem zkroucenou bradu a snažím se přeslýchat hlasitý smích za mnou. Už jen kousek a budu si moci zapálit cigáro s mou kuřáckou parťačkou, ta mě jakžtakž toleruje. Ví, že jsem mimoň, že reaguju jinak, tuší, že raději nevnímám svět okolo, možná i trochu chápe mou osobnost, ale blízké kamarádky nejsme, řekneme si Ahoj a co nás dnes ve škole čeká. Pak si každá jdeme ke své skřínce, a tím veškerá má sociální aktivita končí. Do skříňky vkládám bundu, sportovní, nehezkou. Další důvod k neoblíbenosti, nemám hezké věci jako všichni okolo. Tatínek nás drží zkrátka, i když vůbec není finanční důvod a dává nám minimální kapesné, oblečení jen k Vánocům. Boty nemusím sundávat, dokonce i od pedantního učitele mám povoleno ve škole nosit venkovní obuv. Toť vše od pomoci učitelům. Krom výchovné poradkyně jsem spíš na obtíž. Nebo taková ta otrava, se kterou se nechcete zabývat. Je tak jednodušší, no ne? Ona se s tím nějak popere. Je to přeci na ní.

Sednu si do ještě prázdné třídy a pozoruji přicházející spolužáky, opičáky. Pozdraví, není to od nich hezké? Ale nikdo nikdy si ke mně nepřisedne. Už od dob, co jsem nastoupila, sedím sama.
Za mě si sednou dva spolužáci, ty se mnou občas prohodí pár slov, hlavně když jde o cigára.

Přetrpím prvních pět hodin, jako vždy zasněná do svého světa. Tam vedle mě sedí má nej kámoška a domlouváme si program na odpoledne, asi zajdeme na kafe, možná u ní přespím, strašně si totiž rozumíme. To by do toho nesměla přijít pauza na oběd. Jak já jídelnu nesnáším, vždy tam musím projít kolem stolů, nervózní, ztuhlá ze všech pohledů okolo. Nevím, jak se tvářit, takže můj obličej vypadá strnule, chodím ještě hůř než obvykle a doufám, že už si konečně vezmu tác a půjdu k výdeji. Teď mě čeká nelehký úkol. Přenést tác s hlavním chodem. Polévka ani pití nepřipadají k úvahu, skončily by rozlitý, při nejlepším bez třeskavého pádu skleničky. Projdu kolem učitelského stolu, sednu si ke stolu. Sama. Ignoruju vlezlý pohled jednoho učitele neboli debila, který mě vždy od začátku vchodu do jídelny, až k sedu ke stolu detailně pozoruje. Copak nevíte, že mi to děláte ještě horší???

Roztřeseně vezmu vidličku a pokouším se něco sníst. Ne, dnes to fakt nepůjde, i když mi břicho dává jasně vědět, že chce víc. Ty posměšné pohledy při mým nervózním hodování nesnesu! Nenechají mě ani najíst. Až o pár roků později mi došlo, že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla, jen si ty okolo tolik nepřipouštět. Nebýt jak balíček nervů, žít v realitě a vnímat. Stačilo tak málo a mohlo být vše lepší. Mohla jsem si za tohle sama, že jsem se nechala omezovat. Od nástupu na školu jsem zhubla patnáct kilo, byla jsem kost a kůže, o to víc mě vše polapilo, permanentně jsem se třásla a koktala, bála jsem se mluvit, bála jsem se ukázat skutečné já. Kdybych měla sílu, vše by bylo jiné. Když ale celé noci nespíte ze strachu dalšího dne ve škole, moc vám energie na odboj nezbyde. A tak jsem cca 2 roky chodila chodbami bez duše a bez zdravé mysli. Chyběla mi láska, přátelství i sebemenší poklábosení bez toho, aniž bych neplácla lež, z mé zmatené hlavy, bez toho, aniž bych pokaždé neupletla stejnou pavučinu nesmyslů na mou pověst. Dělala jsem si to mnohem těžší. Byla jsem ta, co z ničeho netuší, co je věčně mimo a nedokáže souvisle odpovědět. Kdo za to mohl? JÁ! Ale to neznamená, že oni mi nemohli ulehčit mé trápení! Ještě mě víc potopili do temné hloubky oceánu odloučení. Nikdo mi nehodil záchranný kruh.

Odnesla jsem tác, mou uličku hanby prošla znova. Ale ne!!! V poschodí sedí na gauči parta kluků! Přímo naproti schodům!!!! CO budu dělat?! Jak se mám tvářit? Jak mám nezakopnout na schodech?? A ejhle, zakopla. Protože na to tolik myslím, sama si to přivolávám. Spadla jsem na vrcholku, sotva dva metry od nich, tíha mého batohu mě přilepila k zemi, věděla jsem, že se nezvednu, no ale raději jsem se ponížila pokusem o zvednutí a zase spadla. Začali řvát smíchy, jeden z nich okamžitě natáčel na mobil. Opět, pokusila jsem se zvednout a spadla. Další nával smíchu. Sundala jsem tedy batoh, který spadl zpět po schodech, doufala jsem, že můj mobil přežil ve zdraví. Vydala jsem se na pomalý útěk, jak jinak. “Vyběhla“ jsem ven a šla si zapálit, rty se mi přitom křivily do úšklebku potlačovaného breku. Na odpolední školu jsem se vybodla, nasedla na bus a cestou do bezpečného příjemného domova jsem si představovala, že jsem zdravá a ty schody vyběhla jako atletická sportovkyně, které by se nikdo neodvážil posmívat, přeci takovou kočku neurazí! No, skutečnost byla taková, že jsem byla šedá myška, sic ne tolik hnusná, ale stresem pokřivená a aktivního pohybu neschopná. Z těláku mě okamžitě uvolnili. Na zakládce jsem měla integraci level 1000. Do všeho mě zapojili, i jsem předváděla společné rozcvičky, nikdo se nesmál, všichni mě na našem městečku znali, ale i tak, s klukama jsem se rvala fackánefacká, mlátila deskama po hlavě a navzájem jsme se nešetřili posmíváním, ale bylo to jiné, neubližovalo mi to, byla jsem o dost chytřejší než oni, dokázala jsem je setřít, dokázala jsem jim vše vrátit stejnou mincí. Jen zde jsem dělala strouhátko všem, komu se zachtělo. Ztratila jsem své ambice, svou ctižádostivost, své ego, svou povahu, své chování. Ztratila jsem vše, na co jsem byla hrdá, co jsem na sobě milovala, pěstovala od malička. Známky se zhoršily, přestala jsem se soustředit, někdy mi utekla celá hodina, protože jsem byla na rozkvetlé louce mé fantazie. Tatínek si myslel, že jsem bulimička, protože jsem často doma zvracela, nevěděl, že je to ze stresu a každodenního ponížení ve škole. I když mi jídlo chutnalo, z celodenního hladu se žaludek zkroutil odporem a nehodlal jídlo pustit do konečného stádia trávení. V patnácti jsem tedy měla 39 kilo, na mých 151 cm lehkou podváhu. Žila jsem hlavně díky cole a snickerskám ze školních automatů, byla tam totiž tma a zákoutí, kam jsem se schovávala před zraky kolemjdoucích. Ale neměla jsem tolik peněz, dostávala jsem 30 korun týdně. To znamená, že jsem si půlky arašídových tyčinek nechávala na druhý den a do konce týdne byla hlady. Svačiny udělané z domova jsem dávno vzdala, s těží jsem se přemohla vstát z postele a čelit tomu hroznému harmonogramu mé školní docházky. Jen doma jsem se cítila fajn a svá nebo u své jediné kámošky, o dva roky mladší Martiny. U ní jsme mohli čudit u kafe, jak jsme chtěli, rodiče nám cigára ještě ubalili. Martina byla kupodivu rozmachaná, nepocházela z dobrých poměrů, skoro celá rodina fetovala. Ale já ji zbožňovala. S ní jsem byla já. Janička. Před ní jsem povídala bez koktání a tiku v obličeji, neměla přebytečnou spasticitu. S ní jsem byla zkažená kouřící puberťačka. S ní jsem byla reálná, ale ne zas tolik. Probuzení z mého světa mělo své úskalí. Tělo si uvědomilo veškerý nezdravý styl, mysl si uvědomovala, kolikrát jsem se svou vinou ztrapnila a ponížila před lidmi ve škole. Trvalo to 3 dny, vždy jsem čekala 3 dny. Poté jsem znovu neodolala pokušení a zavrtala se do teplých peřin mých zvráceně hezkých myšlenek.

Nevěděla jsem, že za tohle vše mohlo znásilnění s oním traktoristou. Nevěděla jsem, že se nacházím v posttraumatickém stavu, možná jsem úplně za vše nenesla tolik procentuální odpovědnosti. Proč jsem odcházela, nuže, dolů se podívej.

Děťátko, které jsem nikdy neporodila, se ozývalo v mé mysli, vyčítavě se na mě koukalo, přesto s láskou. Promiň, můj Malý, byla bys připomínka něčeho zlého, nečistého a zvráceného. Co kdybys bylo po něm? To jsem Ti nechtěla dopřát. Jak já bych se o Tebe sama postarala? Patnáctiletá a kulhavá? Odpusť mi, že Jsi můj největší hřích. Ale víš, že Tě miluji, ano?

Bože, klekám na kolena a zdravím své děťátko, promiň, že jsme nedovolila, aby se mu rozbušilo srdíčko, promiň, že jsem ho k Tobě odložila. A vše, co mi posíláš, přijímám jako trest za to, že jsi mu musel otevřít své zlaté brány, mému maličkému. Nevinnému, přesto zle vzniklému. Nikdy si to neodpustím, co vše stalo se mi, zasloužím si. Odpusť. Doufám ale, že vše zlé jsem odčinila, a svými hnědými očky s kroužkem zelené, na mě pohlížíš z běloučkých peřinek nebes a chystáš se ke mně ve správný čas navrátit. Poté ti vše, co jsem Ti vzala, navrátím, můj Andílku, zatím spinkej, dokud nevybereš toho Vyvoleného, co mi Tě z lásky dá. Miluji Tě a navždy budu, mé Dítě.