... Pomyslel jsem "I na vás brzy dojde!" Pokrok a globalizovaná civilizace jim klepe na dveře.

 

 

 

Byl jsem kdysi na misi v Africkém Čadu. Pracovně dost vytížený, ale utěšeně vzdálený od povrchní, konzumem zahlcené „civilizace“ u města Bodango. Teď s patinou stáří sedím doma. V myšlenkách se animují mé vyšisované vzpomínky, které kopíruji!

 

Za městskou periferii v šeru stínů rozsáhlé savany, odpočívala sotva odrostlá zebra. Ležela tiše schoulena v polehlé suché trávě a ospale se dívala před sebe.

Jen nedaleko od ní v rozložitém větvení koruny nevelkého stromu, ležel nevrlý a zestárlý levhart. Bolestínsky si olizoval tržnou ránu na boku vyhublého těla. Neobratně hlavou odháněl dotěrný hmyz, který ho obletoval s úmyslem cizopasit v jeho mokvající ráně.

Tmělo se!

V této poklidné sklizni dne, náhle levhart zaslechl cizí zvuk. Zbystřil poblíž zebru! V pelechu se zvolna obracela a měnila polohu. Teď zavětřila predátorův pach a vystrašené se přitiskla k zemi. Jejich oči se setkaly.  V němé ostražitosti si vyhodnocovaly svoji situaci.

„Jsem příliš starým na to, abych skočil z takové výšky na zem a zaútočil. Utrpět ponížení a žuchnout dolů, jako zralý kokosový ořech? Tak to, jako vicekrál savany, si nemohu dovolit! Snad zkusit nenápadné přemístění o jedno patro koruny níže? Potom by snáze šlo skočit na zem a zaútočit.“ spekuloval v duchu levhart.

Zebra horečně uvažovala.                                      

„Co já, nebohá, mám dělat? Jsem tak mladá a nezkušená. Nevím co si počít! Snad bude nejlépe získat nějaký čas. Třeba levharta dlouhé vyčkávání omrzí. Možná je sytý a má plné břicho. A vůbec! Nejjistější je, zůstat si v úplné nehybnosti a zbytečně neprovokovat! Silou si s levhartem nejsem rovna. Ale je prý dané, že patřím k inteligentnější a důvtipnější zvěři, nežli je on.“

Levhart věděl, že je tím, který kontroluje celou situaci! Tato výsada však z něho rychle vyprchávala!

„Jsem chudák poraněný – vlastně ochromený.“ litoval se.

Ta hloupá zebra nic netuší a nesmím dát najevo svoji loveckou neschopnost. Po případném útoku bych mohl zle pochodit, kdyby mě kopyty zasáhla. Je pro mne už silnou kořistí! To jediné, co mi zbývá, je dávat najevo svoji nadřazenost. Doufat, že si dodá „odvahy“ k útěku a já… pyšně s důstojností odejdu. A vůbec! Nejjistějším je zůstat si v úplné nehybnosti a osud neprovokovat!“

Hodiny ubíhaly v opatrné jistotě nehybnosti. Jen občas levhart furiantsky zavrčel a vycenil své ostré zuby. Zebra zareagovala zastřiháním slechů a poplašným napnutím své šíje. Časem v obou sílil trýznivý pocit žízně! Oči zebry pozbyly lesku a levhartovo vyprahlé hrdlo už nebylo sto, ze sebe vydat jediného zvuku.

 

Nastalo jim druhé „společné“ odpoledne! Levhart líně zívl a zadíval se k obzoru, který se vlnil v neúprosném odpoledním žáru. Jeho žízeň počala být nesnesitelná! Pud sebezáchovy mu velel, aby konečně učinil nějaké zásadní rozhodnutí. Pohlédl na zebru, která – zdá se, ztratila ostražitost a podřimovala.

„Neslyšně slezu níže a po dopadu na zem bleskurychle zaútočím!“ dodal si odvahy levhart a počal se pomalu zvedat. Ale zvedal se jen z těžka! Byl žízní vysílený a malátný. Nebyl už schopný udržet se na nohou, natož zaútočit na kořist! Zůstal dál ve strnulé poloze. Začal propadat duševnímu neklidu.

 

Znenadání se z dálky ozvaly lidské hlasy! V dohledu bylo možné spatřit dvě lidské postavy ve vojenských baretech a vojenskou puškou přes rameno. Levhart zpozorněl a zebra procitla z podřimující letargie.

„Co je to? Jen dvounohá zvířata? Takové jsem ještě neviděla! Ale jich se nemusím obávat. To jistě nemohou se dvěma nohama tak rychle běžet, jako já.“ pomyslela si

žízní vyprahlá zebra.

Pojednou dvojice lidských postav zůstala stát a poklekla za trnitý keř. Nastalo úplné ticho! Zpoza křoví se vysunuly hlavně pušek a ozval se třesk výstřelů! Levhartovo tělo mezi větvemi nekoordinovaně zakolísalo a padlo z výše dolů na zem! V křeči bylo zmítáno, nežli zhaslo a zůstalo bezvládně ležet.

Mladá zebra v úleku vztyčila tělo. Vyčerpaná žízní zavrávorala. Nohy se jí podlomily! Sebrala poslední zbytky sil. Opět vstala a chtěla uprchnout. Tu následovaly druhé výstřely, které jí srazily okamžitě k zemi! V bolestné křeči se setrvačně otáčela na boku kolem své osy. Všechen jejich život vyprchal, snad během jedné dramatické minuty.

Postavy za keřem se napřímily a zamířily k zvěři. Jeden z nich přitom zvolnil krok a v ruce se mu objevila vysílačka. Vysunul anténu a udílel jakési pokyny. Druhý muž došel k levhartovi. Naklonil se nad ním. Hlavní pušky přejel po bezvládné hlavě. Potom odkráčel k zebře, kde učinil stejné. Mezi tím k lovci zvolna dorazil i lovec druhý a spolu potom zaujatě o čemsi hovořili. Následně vytáhli z kožených pouzder dlouhé nože. Začali zvěř vyvrhovat.

Po necelé hodině se objevil s vlečkou prachu malý nákladní automobil. Lovci už z dáli k němu živě mávali rukama. Z automobilu vystoupili další tři mužové. Chvatně začali kůže ze zebry a levharta nakládat na vůz. Nikdo si nepovšiml, že téměř od počátku tohoto příběhu, ještě s nimi někdo nepozorovaně byl! Nad hlavami kroužící sebejistí supové, kteří obezřetně užívali periferního nadhledu.

 

Na druhý den (v pravidelném zdejším tříhodinovém rozhlasovém vysílání) jsem o smrtící nehodě zaslechl sdělení:

„Včera ve večerních hodinách v zatáčce silnice vedoucí do města „A Bécké“ havaroval nákladní vůz Toyota s pěti ozbrojenými pasažéry. Zřejmě z důvodu nepřiměřené rychlosti, vůz v zatáčce přepadl přes svodidla a zřítil se do kamenné strže!

Nehodu přežil jeden člen osádky, který následně s těžkým pohmožděním hlavy po převozu do nemocnice zemřel.

Policie oběti záhy po nehodě identifikovala, jako členy radikálních povstalců „Toubuy“ která je obviněna z protivládních akcí. Zároveň podezřelá z několika loupežných přepadení blíže nejmenovaných bankovních poboček, klenotnictví i pošty. Mimo řečené je zřejmá i jejich trestná činnost pytláctví! V automobilu se našli kůže z nelegálně ulovené zebry a levharta. Po ohledání obětí místní lékař konstatoval, že všech pět mrtvých bylo pod silným vlivem návykových látek – zřejmě heroinu, kterého bylo ve vraku auta nalezeno velké množství!

Policie zatím intenzivně případ šetří a oficiální výsledky sdělí v nejbližší době!“

 

Sedím teď na židli a zapíjím sklenicí vody své léky. To je doživotní „daň“, kterou mi vyměřila má milovaná Afrika, za její, mě poskytnutou krásu. Paradoxně je i daní, za mé křesťanské milosrdenství k jejím spekulativně těžce zkoušeným obyvatelům.

Zkopíroval jsem vzpomínky a zpětně se znovu ujišťuji, že posloupnost hierarchie predátorů je v přírodě stále platná. Ale jen s podmínkou, že žádný predátor nemá tu svoji výsadu vždy tak úplně jistou! Sám člověk se povýšil – mimo jiné, jako predátor nad predátory. Je nepochybné, že i v minulosti dostatečně prokázal, kdo je na světě největší šelmou a Pánem. Méně jsem přesvědčený tím, že skrze svoji pýchu vzal na vědomí zrod své velké konkurence. Mocnou chamtivost a „šelmu drogu!“

Vzpomněl jsem se i na kroužící supy.  

Supové jsou jistě v oprávněném klidu. Instinktivně číhají už dlouhá staletí. Mají, jako jediní v hierarchii pevně dané místo… a zdá se, navěky!