Alkoholníček

Milý… cokoli, co tohle má být. 

Rozhodl jsem se popsat mé strasti a radosti univerzitního života. Budu dávat každý měsíc shrnutí předešlých přibližně třiceti dní. Ptáte se, proč nepopíšu každý den zvlášť? Neptáte? Tak to máte blbý, protože vám to stejně sdělím. Je to jednoduché, buď jsem totálně na sračky někde pod stolem v jedné z padesáti hospod po cestě domů, nebo aspoň ty, kde ještě nemám zákaz vstupu a nebo mám kocovinu, takže jsou to dva stavy, kdy je pro mne osobně velmi náročné nějaký podprůměrný inteligenci snižující výblitek hodit do počítače, takže jsem se rozhodl být vždy ten jeden den střízlivý bez kocoviny a sepsat svůj nudný a alkoholem nasáklý život.

Měsíc první - aklimatizace

Člověk je plný nadějí, má vizi, cíl, nadšení, je přece na vysoké, to je něco! Není. Dostane se tam každé zdegenerované hovado, co trefí aspoň 50% své dávky do pisoáru a zvládne si přitom nenachcat do bot a nebo omylem nevyhonit postaršího spoluchcáče, co už od čtyř odpoledne velice neúspěšně svádí postarší obsluhu s bradavicí pod nosem a maskáčovým zbarvením zubů stojícího u druhého pisoáru. V případě žen, ať jsme genderově vyrovnaní, když dokážou aspoň na dvě minuty držet hubu.

     První co mne opustilo bylo nadšení a zabralo to přesně pětačtyřicet minut první přednášky. Nazval bych to verbálním znásilněním a aby to bylo autentické, měl jsem nutkání si polechtat prostatu Švýcarským zrezlým nožíkem po dědovi a doufat, že neseknu ten už měsíc obtěžující hemeroid, nebo že neskončím jako on s tetanem škubajíc se na posteli v křečích. Chvíli to byla prdel, než nám došlo, že asi netančil do rytmu hardbassové hudby, která nehrála.

     Po této naplňující přednášce z nějakého mne neznámého a divného důvodu jsem se dal do řeči s pár lidmi z oboru, ještě divnější na tom bylo to, že neutekli a konverzovali, ale asi za to mohlo to, že jsem po prvních pěti minutách rozhovoru nezačal hystericky brečet a tahat se za šourek jako obvykle. Někdo si kouše nehty, já dělám tohle, nikdo není dokonalý, i když uznávám, okousané nehty jsou celkem odporné.

     Po téhle náročné socializaci jsme se se starými přáteli (ano, i já mám přátele narozdíl od tebe, můj drahý čtenáři, který ztrácí čas tímhle literárním “skvostem”) rozhodli zamířit do restauračního zařízení, dobře, hospody, Ježíš, tak baru se čpavkem zapáchajícím kobercem a zatuchlostí větší, než klín Patrasové, ale vodka za třicet, je vodka za třicet. Jasně, ta cena je vykompenzována riskem toho, že možná, ale opravdu jen možná nás ocelovými obušky znásilní u jukeboxu voliči SPD a hardcore fanoušci Ortelu za třesku hlasu Daniela Landy, ale jak jsem řekl, vodka za třicet. Tak jsme to tam do sebe lili, blili, lili, blili a pořád dokola, přesně tak, jak se od lidí navštěvující tuhle vyšší třídu podniků očekávalo. Takovým způsobem jsme tam blbli až do zavíračky, teda kdyby zavíračka byla v osm večer a my nebyli hovada, co už v osm řeší u stolu ošemetná témata jako, globální oteplování, vyšší politiku, ekonomickou stabilitu, nebo to, jestli má Zeman brad pět nebo dvacet čtyři, prostě intelektuální debaty na úrovni.