Strýc Vašík

Strýc Vašík léta pracoval na dráze. Už jako malý se motal kolem kolejnic a nosil průvodčím ve džbánku teplé pivo. Sotva trocha zmužněl a opatřil si falešný fous, kupoval cigarety a směňoval je za jízdu v kabině lokomotivy. K nelibosti rodičů opouštěl školu a volný čas trávil mezi údržbáři a sledoval, jak všechno pracuje. Místo zlomků a velikých písmen se naučil pracovat s francouzákem, čistit písty a vařit zvěřinu na nejméně dvacet způsobů. Nu a tak nebylo divu, že jakmile opustil rodný dům, vydal se rovnou na vlakovou stanici a upsal se do služby. A ač mrzkého vzdělání, dotáhl to až na vedoucího stanice po mnoha odpracovaných letech. Nikdy si na něho nikdo nestěžoval a měli ho všichni rádi. Byl spravedlivý ale i soucitný. Kdykoliv vám vyšel vstříc a nikdy za to nic nechtěl. A proto se nikdo neradoval z toho, že strýc Vašík musí odejít do důchodu a opustit své milované zaměstnání. Lidé mu připravili ukrutně bohatou rozlučkovou hostinu zakončenou hlučnou zábavou a zpěvem ale strýc Vašík byl jako by mu někdo vzal srdce. Rozestonal se a jeho úsměv zmizel. Už nebylo více veselých gest a hlasitého smíchu. Už byl jen starý, smutný pán, který přišel o smysl života. Opustil svůj byt na stanici a přestěhoval se do domu svých zesnulých rodičů. Po čase ho bolest přešla a nahradil ho stesk. Stesk po syčící páře a černých sazích. Proto den co den brával do ruky dřevěnou sesli a vydával se k nejbližší trati aby mohl celý den vysedávat u kolejí a pozorovat projíždějící vlaky. A opět se na jeho tváři objevil ten bezstarostný úsměv, oči se mu začaly opět lesknout a kolena ho přestaly bolet. Každé ráno, za svítání, brával svou sesli a do baťůžku svačinu, sedával u kolejí a počítal, kolik má vlak zpoždění. Večer co večer se pomalu vracel zpátky domů, usedával před domem a vzpomínal na časy, kdy mohl ovládal ty obrovské syčící stroje a mával dětem. Večer co večer ulehal se slzou a teskným srdcem, čekaje na další ráno.
Nikdy mu nevadilo, že koleje jsou až za vesnicí, daleko od jeho domu. Cesta mu trvávala nejméně hodinu, občas i dvě, podle počasí. Když pršívalo, sedával pod mohutným dubem a pokuřoval dýmku. Když slunce bývalo nejvýše, lehával pod dubem a nechal si zdát o černých dracích. Když sněžívalo, vždy se teple oblékl do ovčího kožichu a usrkával domácí kořalku. Když silně foukalo, nedělal nic, vítr mu nevadil. Občas si k němu přisedl nějaký poutník, společně hleděli do dáli, kde se ztrácely koleje a povídali si o světě kolem. Podělil se o špetku tabáku a o svou svačinu. Pocestní mu na oplátku pověděli o novinkách ve světě a o pokroku techniky. Nic jiného ani strýce Vašíka nezajímalo. Občas kolem poletovaly děti. Posílal je pro džbán piva a do rukou jim vtiskával zlatku. A děti byly dobrých mravů a džbánek s pivem mu vždycky přinášel, utírajíc si bílou bradu od pěny. A tak strýc Vašík sedával pod mohutným dubem celý rok, pozoroval projíždějící vlaky a stárl.
Ač byl ještě březen, sluníčko hřálo a dub u trati se počal zelenati. Strýc Vašík se zlehka oblék, nasadil čepici a s doutnající fajfkou se za brzkého ranního slunce vydal vstříc své životní lásce. Sesli v jedné ruce, opírajíc se o hůl v ruce druhé, často se zastavoval aby si naplnil dýmku a vykasal nohavice. Pomalými krůčky překonával most přes bublající bystřinu, procházel kolem Hospody u Marka, míjel kostel svaté Trojce a vzdával holt nebožtíkům na hřbitově. Se vzdycháním rozkládal sesli pod kvetoucím dubem a ztěžka dosedal na bytelné dřevo. Hůl opírá o kmen a spokojeně pokládá ruce na kolena. Několikrát mocně potáhne, nikdy se nerozkucká a vydechne. Pohled upře na kolejnice a čeká. A jako vždy zjišťuje, že vlak do Liberce má opět zpoždění. Podrbe se na zádech a v duchu vynadá strojvedoucímu. Projede několik dalších vlaků, některé zatroubí protože Strýca Vašíka znají a vidí. Strýc Vašík jim mává a huláká aby měli šťastnou cestu. Mává i na ty, které netroubí, předpokládaje, že mladí strojvedoucí ho zmerčí a příště ho pozdraví. A když slunce bylo nejvýše, uhasil dýmku, popel vytřepal, natáhl se pod dub a usnul. Vlak jedoucí do Pardubic ho přeci probudí včas. S bědováním strýc Vašík zjišťuje, že vlak do Pardubic má dnes nejspíše výluku a nebo spal až moc tvrdě. Až třeboňský expres ho probral s laskavého sna. Slunce pod mráčkem, citelně se ochladilo. Do hodiny se objeví na nebi červánky a bude se smrákat. Strýc Vašík se opráší, naláduje dýmku a začne skládat židli, hledá hůl a připravuje se k odchodu. Když tu kouká, vedle kolejí leží bedýnka, žlutá páska kolem ní. Nejspíše vypadla z vlaku, předpokládá strýc a holí do ní strčí. Neozývá se žádné mňoukání a štěkání. Strýce Vašíka to potěší a rozhodne se artefakt otevřít a prozkoumat obsah. Doufaje ve zlatý poklad, pokleká a rukou uchopí víko. Napne svaly a stiskne zuby ale ať se snaží jak chce, víko drží a ne a ne povolit. Ještě jeden pokus a ať svírá víko jak chce pevně, prsty mu uklouzly a strýc Vašík se převalil na záda. S bědováním se překulil na bok a opatrně se zvedl. Kritickým okem prohlíží si bednu a zamýšlí, co s ní. Škoda ji tady nechávat, litá zvěř by ji mohla rozprášit. Taky slyšel, že banda zlodějů jezdí kolem se stany a kolotoči a nenechají nic na pokoji. Strýc Vašík se dlouho nerozmýšlí. Vyhrabává důlek pod dubem a schovává svou sesli. Hůl vysazuje na větve a plive si do dlaní. Bedna se zdá býti těžší než to vypadlo zprvu.
Úmorná to cesta vskutku, oddechuje strýc Vašík a často sedává aby popadl dech. Čelo má zarudlé a zpocené, z uší se mu dere pára a mizí v nočním vzduchu. Strýc Vašík je však rozeným bojovníkem a nemá chuť se jen tak lehce vzdát. Je už za půli své cesty a vzdání se tudíž nepřipadá v úvahu. Možný by mohl zaklepat na dveře a pořádat někoho o pomoc. Rozhlédnuvše se kolem však přichází na to, že žádná svíce už nikde nehoří a všichni už dávno spí. Tohle je jen mezi ním a tím čertovským břemenem.
Zrak se mu pomalu kalí, necítí ruce a pociťuje ukrutnou žízeň. Strýc Vašík ztěžka pokládá náklad na schody před svými dveřmi a slavnostně vzhlíží ku nebi. Rukama si hladí pleca a usmívá se jako sluníčko. Dokázal to. Ještě pořád je v něm trocha pořádného mužského. Otvírá dveře a bednu šoupe dovnitř. V kapsách našmátrá sirky a zapaluje nažloutlou svíci. Mihotavé světlo osvětluje skromný pokojík. Strýc Vašík bednu pracně vysouká na stůl a odbíhá do komory pro kladivo. Stíraje si pod z čela, svírá v ruce velký hřebík a páčivým pohybem se snaží vyviklat víko. V hlavě se mu honí představy o ukrutném pokladě. Možná hodnotné mince, drahocenná soška nebo kvalitní tabák. Hnán představami, nedočkavě buší do hřebíku a slyší, jak dřevěné víko praská a povoluje. Přidává na síle a v dálce vidí svou vlastní lokomotivu, kterou si za ten poklad koupí. Víko konečně povolí a spadne na zem. Strýc Vašík položí kladivo i s hřebíkem a nedočkavě se nakloní nad okrajem. Chvíli zírá dovnitř, nasucho polkne a pak se posadí. Kouká před sebe, do tmy a pak sklopí hlavu. Suché dlaně začnou vlhnout od slz. Strýc Vašík je smutný. Není to ani zlato ani drahocenné umění. Strýc Vašík pláče. Vidina vlastní lokomotivy se rozpadla. Strýc Vašík si utírá zarudlé líce a usmívá se. Vzpomínky jsou nesmrtelné. Z písku vytahuje staré služební uniformy a jeho úsměv se stále rozšiřuje. Kdysi míval stejnou.