Poněkud překonaná gravitace
Poněkud překonaná gravitace
Poněkud překonaná gravitace
Jak jinak získat zkušenosti s fyzikálními zákony než v praktické činnosti. Byl jsem čerstvě jmenovaný do technické funkce, a abych to neměl snadné, tak hned do výcvikového prostoru Boletice k pracovnímu oddílu.
Řidiči, desátníkovi Novákovi, jsem zařídil u velitele Poláčka opušťák, který jsem mu sliboval za jeho pomoc a ochotu. Velitel dovolenku podepsal, ale musel jsem jeden den za Nováka odjezdit s Tatrou 128 sám. Jednalo se o odvoz štěrku a makadamu z nádraží v Kájově do Podvoří v Boleticích na stavbu týlové cesty. S Tatrou 128 jsem neměl zrovna dobré zkušenosti. Jednou jsem s ní málem havaroval při jízdě s kompresorem ve vleku v serpentinách před Slaným. Při podzimní sklizni řepy jsem vjel na silnici do pruhu bahna, zanechaným vyjíždějícími traktory s vleky a dostal jsem smyk. Podařilo se mi naštěstí Tatru udržet na cestě a pomalu zastavit. Ještě než auto zastavilo, seskákali vojáci z korby jako parašutisti. Ke zranění nedošlo, ale vypadali, jako když se tím bahnem plíží celý den zákopy proti nepříteli.
Nedalo se nic dělat. Pokud jsem chtěl Novákovi umožnit dovolenku, musel jsem ho zastoupit. Úkol, který jsem měl splnit, nebyl nijak náročný. Jednalo se o poměrně krátkou vzdálenost. Na nádraží to bylo z Dolan pět kilometrů a z nádraží do Podvoří deset. Za hezkého slunného počasí jsem vyjel z Dolan dosti sebevědomě na nádraží v Kájově.
Auto jsem přistavil na rampě k vagonu. Viděl jsem tam již několik vojenských muklů s bachařem, kteří štěrk měli nakládat. Předpokládal jsem, že ruční nakládka pomocí lopat bude nějakou dobu trvat. O pracovní morálce vězňů bylo možné pochybovat. Řídit si podle toho čas nepřítomnosti u vozidla se ukázalo velmi neprozřetelné.
Odešel jsem totiž do hospody naproti nádraží, kde jsem se zapovídal se známými lesáky. Vypil jsem kafe a po nějaké době jsem se šel podívat, jestli je již štěrk naložen. Byl naložen. Dokonce na pohled krásně naložen a pečlivě na povrchu urovnán. Velmi důkladně. Korba byla zarovnaná štěrkem až do výše bočnic. Tak se mi náklad zamlouval, že jsem ani nepostřehl usmívající se mukly, kteří zvědavě sledovali, co budu dělat.
Mezi těmi vojenskými mukly musel být někdo, kdo měl příslušné vzdělání a touhu po pomstě. Možná určitá škodolibost uštědřit lampasákovi lekci, nebo byli všichni, včetně bachaře tak blbí, že nepochopili, co je to nosnost a užitečné zatížení vozidla. Pravděpodobnější byl však úmysl vyzkoušet, co ten mladý frajírek dokáže. Mně vůbec nenapadlo, že by mohl někdo naložit na auto takové množství materiálu, které mnohonásobně překročí užitečnou nosnost vozidla. Prostě jsem byl suverén. Vy makáte, nakládáte, já jezdím.
Tak jsem nasedl, nastartoval a vyjel. Nikoliv, motor se zastavil. Přidal jsem více plynu, zase nic. Zařadil jsem redukci, vůz se trochu pohnul. Zapnul jsem uzávěrku diferenciálu, znovu zařadil redukovaný první stupeň, jedničku a auto se líně pohnulo. Cítil jsem na řízení, že auto plave. Malé výkyvy potácejícího se auta jsem vyrovnával volantem. Pomalu jsem vyjel na silnici, ale přeřadit se nedalo. Motor vždy zhasl. Ani tehdy jsem neodhadl, v čem je příčina. Pokračoval jsem tedy pomalu na jedničku po silnici až k bráně Újezdu Boletice, pár metrů od barabizny automobilní čety v Dolanech. Tam již auto zastavilo samo.
Vylezl jsem z kabiny a díval se na prázdnou zadní levou pneumatiku, rozplácnutou, s kolem sedícím až na disku. Píchnout pneumatiku u nákladního auta s jednoduchou montáží není žádná legrace. Ještě ke všemu u naloženého auta. Také jsem zpozoroval, že ostatní pneumatiky jsou poněkud vyboulené. Ještě stále mě nenapadlo, že vozidlo je velmi přetížené.
Vytáhl jsem heverový zvedák a začal se pokoušet vyndat rezervní kolo. Byl jsem hlupák. Kolo vážilo skoro dvakrát více jak já. Podařilo se ho jen shodit z držáku na silnici a to bylo vše, co jsem dokázal. S velkým úsilím jsem ho alespoň došoupal k zádi auta. S výměnou kola u tohoto auta jsem neměl žádné zkušenosti a ve své naivitě jsem v přípravě na zvednutí nápravy pokračoval. Tatra se mezitím začala na straně prasklé pneumatiky povážlivě naklánět.
Bylo nutné jednat. Vzepřel jsem hever o levý zadní nárazník a začal auto zvedat. Zpočátku to šlo. Asi po deseti centimetrech výšky se nárazník ohnul a hever mi spadl na nohu. To mě probudilo. Ještě ke všemu jsem nevěděl, že bych musel korbu zvednout nejméně o metr, aby se kolo na výkyvné nápravě dalo vůbec odmontovat.
Začala se mi konečně vkrádat do hlavy myšlenka, že auto je asi opravdu moc přetížené. Otevřel jsem bočnici, štěrk se trochu sesypal a já také. Uvědomil jsem si, když jsem viděl tu hromadu vysypaného štěrku, co se stalo. Ve své suverenitě jsem se ukázal jako úplný blbec. Došel jsem přes silnici do baráku dopravní čety a vyhlásil cvičný poplach bez plných polní, ale s nástupem s lopatami. Společně se čtyřmi řidiči jsme štěrk z auta složili do příkopu. Zbylé vyboulené pneumatiky se opět srovnaly, jak se autu odlehčilo. Ještě do večera se podařilo také zvednout nápravu a vyměnit kolo. Nad ohnutým nárazníkem Novák druhý den zabědoval, ale řekl, že opravu si zařídí po návratu do své posádky.
Na poradě u velitele jsem ohlásil, že jsem do Podvoří žádný štěrk nedovezl, protože jsem píchnul kolo. Pomlčel jsem o tom, že jsem se nechal napálit a pokusil se odvézt náklad štěrku překračující několikrát nosnost auta. On o tom však již byl informován. Jen to odevzdaně komentoval. Já věděl, že mi sem do Boletic od divize nepošlou žádné fenomény, ale že tu budu mít takové nezkušené pitomce a hejno pomstychtivých muklů, to jsem nepředpokládal. Co s vámi mám dělat, koukejte to dát do pořádku. Odvézt ten materiál musíme. Jinak zaplatíme penále za nevyložené vagony.
S velkou úctou a respektem k práci tatrováků, aniž bych rozebíral důvody, proč byl tento nešťastný automobil zkonstruován z automobilu Tatra 111, jsem sedl a nad Návodem k obsluze automobilu Tatra 128 zapřemýšlel.
Vzhledem k celkové pohotovostní váze šest a půl tuny, mělo auto velmi malou nosnost. Pouhé tři tuny. Nástavbová korba měla obsah sedm kubických metrů. Ti bejci, jinak to nelze nazvat, a moje namyšlenost, nedůslednost a nezkušenost, způsobili, že při specifické váze drceného štěrku 1.700 kg na kubický metr, došlo k více než dvojnásobnému zatížení vozidla. Auto s nosností 3 tuny vezlo kamení o váze 6,5 tuny.
Také proto vydržela pneumatika jen tři kilometry. Trestuhodné bylo, že jsem při pocitu, že se auto nemůže normálně rozjet a že při řízení plave, nezastavil, a náklad nezkontroloval. Složený štěrk z Tatry jsme použili na zpevnění vjezdu do autoparku. Auto bylo jinak pojízdné a rezervní kolo jsme opravili zavařením duše na několika místech. Poznal jsem opět, že než můj vojenský život dosáhne určitého normálu, budu muset ještě mnoho malérů prožít a být rád, že je ve zdraví přežiju.
Jak jinak získat zkušenosti s fyzikálními zákony než v praktické činnosti. Byl jsem čerstvě jmenovaný do technické funkce, a abych to neměl snadné, tak hned do výcvikového prostoru Boletice k pracovnímu oddílu.
Řidiči, desátníkovi Novákovi, jsem zařídil u velitele Poláčka opušťák, který jsem mu sliboval za jeho pomoc a ochotu. Velitel dovolenku podepsal, ale musel jsem jeden den za Nováka odjezdit s Tatrou 128 sám. Jednalo se o odvoz štěrku a makadamu z nádraží v Kájově do Podvoří v Boleticích na stavbu týlové cesty. S Tatrou 128 jsem neměl zrovna dobré zkušenosti. Jednou jsem s ní málem havaroval při jízdě s kompresorem ve vleku v serpentinách před Slaným. Při podzimní sklizni řepy jsem vjel na silnici do pruhu bahna, zanechaným vyjíždějícími traktory s vleky a dostal jsem smyk. Podařilo se mi naštěstí Tatru udržet na cestě a pomalu zastavit. Ještě než auto zastavilo, seskákali vojáci z korby jako parašutisti. Ke zranění nedošlo, ale vypadali, jako když se tím bahnem plíží celý den zákopy proti nepříteli.
Nedalo se nic dělat. Pokud jsem chtěl Novákovi umožnit dovolenku, musel jsem ho zastoupit. Úkol, který jsem měl splnit, nebyl nijak náročný. Jednalo se o poměrně krátkou vzdálenost. Na nádraží to bylo z Dolan pět kilometrů a z nádraží do Podvoří deset. Za hezkého slunného počasí jsem vyjel z Dolan dosti sebevědomě na nádraží v Kájově.
Auto jsem přistavil na rampě k vagonu. Viděl jsem tam již několik vojenských muklů s bachařem, kteří štěrk měli nakládat. Předpokládal jsem, že ruční nakládka pomocí lopat bude nějakou dobu trvat. O pracovní morálce vězňů bylo možné pochybovat. Řídit si podle toho čas nepřítomnosti u vozidla se ukázalo velmi neprozřetelné.
Odešel jsem totiž do hospody naproti nádraží, kde jsem se zapovídal se známými lesáky. Vypil jsem kafe a po nějaké době jsem se šel podívat, jestli je již štěrk naložen. Byl naložen. Dokonce na pohled krásně naložen a pečlivě na povrchu urovnán. Velmi důkladně. Korba byla zarovnaná štěrkem až do výše bočnic. Tak se mi náklad zamlouval, že jsem ani nepostřehl usmívající se mukly, kteří zvědavě sledovali, co budu dělat.
Mezi těmi vojenskými mukly musel být někdo, kdo měl příslušné vzdělání a touhu po pomstě. Možná určitá škodolibost uštědřit lampasákovi lekci, nebo byli všichni, včetně bachaře tak blbí, že nepochopili, co je to nosnost a užitečné zatížení vozidla. Pravděpodobnější byl však úmysl vyzkoušet, co ten mladý frajírek dokáže. Mně vůbec nenapadlo, že by mohl někdo naložit na auto takové množství materiálu, které mnohonásobně překročí užitečnou nosnost vozidla. Prostě jsem byl suverén. Vy makáte, nakládáte, já jezdím.
Tak jsem nasedl, nastartoval a vyjel. Nikoliv, motor se zastavil. Přidal jsem více plynu, zase nic. Zařadil jsem redukci, vůz se trochu pohnul. Zapnul jsem uzávěrku diferenciálu, znovu zařadil redukovaný první stupeň, jedničku a auto se líně pohnulo. Cítil jsem na řízení, že auto plave. Malé výkyvy potácejícího se auta jsem vyrovnával volantem. Pomalu jsem vyjel na silnici, ale přeřadit se nedalo. Motor vždy zhasl. Ani tehdy jsem neodhadl, v čem je příčina. Pokračoval jsem tedy pomalu na jedničku po silnici až k bráně Újezdu Boletice, pár metrů od barabizny automobilní čety v Dolanech. Tam již auto zastavilo samo.
Vylezl jsem z kabiny a díval se na prázdnou zadní levou pneumatiku, rozplácnutou, s kolem sedícím až na disku. Píchnout pneumatiku u nákladního auta s jednoduchou montáží není žádná legrace. Ještě ke všemu u naloženého auta. Také jsem zpozoroval, že ostatní pneumatiky jsou poněkud vyboulené. Ještě stále mě nenapadlo, že vozidlo je velmi přetížené.
Vytáhl jsem heverový zvedák a začal se pokoušet vyndat rezervní kolo. Byl jsem hlupák. Kolo vážilo skoro dvakrát více jak já. Podařilo se ho jen shodit z držáku na silnici a to bylo vše, co jsem dokázal. S velkým úsilím jsem ho alespoň došoupal k zádi auta. S výměnou kola u tohoto auta jsem neměl žádné zkušenosti a ve své naivitě jsem v přípravě na zvednutí nápravy pokračoval. Tatra se mezitím začala na straně prasklé pneumatiky povážlivě naklánět.
Bylo nutné jednat. Vzepřel jsem hever o levý zadní nárazník a začal auto zvedat. Zpočátku to šlo. Asi po deseti centimetrech výšky se nárazník ohnul a hever mi spadl na nohu. To mě probudilo. Ještě ke všemu jsem nevěděl, že bych musel korbu zvednout nejméně o metr, aby se kolo na výkyvné nápravě dalo vůbec odmontovat.
Začala se mi konečně vkrádat do hlavy myšlenka, že auto je asi opravdu moc přetížené. Otevřel jsem bočnici, štěrk se trochu sesypal a já také. Uvědomil jsem si, když jsem viděl tu hromadu vysypaného štěrku, co se stalo. Ve své suverenitě jsem se ukázal jako úplný blbec. Došel jsem přes silnici do baráku dopravní čety a vyhlásil cvičný poplach bez plných polní, ale s nástupem s lopatami. Společně se čtyřmi řidiči jsme štěrk z auta složili do příkopu. Zbylé vyboulené pneumatiky se opět srovnaly, jak se autu odlehčilo. Ještě do večera se podařilo také zvednout nápravu a vyměnit kolo. Nad ohnutým nárazníkem Novák druhý den zabědoval, ale řekl, že opravu si zařídí po návratu do své posádky.
Na poradě u velitele jsem ohlásil, že jsem do Podvoří žádný štěrk nedovezl, protože jsem píchnul kolo. Pomlčel jsem o tom, že jsem se nechal napálit a pokusil se odvézt náklad štěrku překračující několikrát nosnost auta. On o tom však již byl informován. Jen to odevzdaně komentoval. Já věděl, že mi sem do Boletic od divize nepošlou žádné fenomény, ale že tu budu mít takové nezkušené pitomce a hejno pomstychtivých muklů, to jsem nepředpokládal. Co s vámi mám dělat, koukejte to dát do pořádku. Odvézt ten materiál musíme. Jinak zaplatíme penále za nevyložené vagony.
S velkou úctou a respektem k práci tatrováků, aniž bych rozebíral důvody, proč byl tento nešťastný automobil zkonstruován z automobilu Tatra 111, jsem sedl a nad Návodem k obsluze automobilu Tatra 128 zapřemýšlel.
Vzhledem k celkové pohotovostní váze šest a půl tuny, mělo auto velmi malou nosnost. Pouhé tři tuny. Nástavbová korba měla obsah sedm kubických metrů. Ti bejci, jinak to nelze nazvat, a moje namyšlenost, nedůslednost a nezkušenost, způsobili, že při specifické váze drceného štěrku 1.700 kg na kubický metr, došlo k více než dvojnásobnému zatížení vozidla. Auto s nosností 3 tuny vezlo kamení o váze 6,5 tuny.
Také proto vydržela pneumatika jen tři kilometry. Trestuhodné bylo, že jsem při pocitu, že se auto nemůže normálně rozjet a že při řízení plave, nezastavil, a náklad nezkontroloval. Složený štěrk z Tatry jsme použili na zpevnění vjezdu do autoparku. Auto bylo jinak pojízdné a rezervní kolo jsme opravili zavařením duše na několika místech. Poznal jsem opět, že než můj vojenský život dosáhne určitého normálu, budu muset ještě mnoho malérů prožít a být rád, že je ve zdraví přežiju.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk