Zavírání studánek

„Pokud se něco neposere hned na počátku, tak to nebude dobrej mejdan!“ Slova tato vyřkl jistý Čmouda, který, když obracel auto (Škoda 120 L, modré barvy) ze střechy zpátky na kola, když posbíral hudební aparaturu a hodinu ji obíral od bahna podzimní ornice před večerním koncertem; tak tato slova vedrala se památného rána mezi rty L., když cestou na nádraží zjistil, že nemůže najít svůj tabák.
Čeká jej výlet s kamarády na soukromé podzimní Zavírání studánek následované mejdanem a poklidným odjezdem domů.
Což o to, měli jet ještě dva. Na smluveném místě čekal jen F.
„Čau, kde je D.?“
„Čau. Ještě nedorazil.“
„Jak dlouho tu čekáš? ... Cože, dvacet minut? No jede nám to za sedm minut, musíme jít.“

Cesta do I

Na nástupišti je čeká ten rakouskej vlak, který slibuje komfort a relativně klid po celou cestu. Trochu je však mrzí, že D. nejede. Usadí se do sedátek a vlak se dá do pohybu. Krátce po Karlínským tunelu se otevřou dveře vagonu a tam stane D. s kytarou. S ním vstoupil do vagonu odér včerejšího koncertu kdesi v Praze a jeho oči, krhavé jak hejno havraní, sesedá na naše sedačky.
„Čau. To tady sedím u téhle krásné slečny?
Ahoj, jak ti říkají?
Aha, ty nemluvíš česky...“
Koketná zápletka skončila tragicky na jazykové bariéře. L. začal tušit, že něco není úplně v pořádku. Tak jako tak všichni mají radost, že se šťastně shledali. Ale D. je viditelně v jiném světě.
„Kluci, vždyť vy sedíte úplně obráceně.“ D. pohrdá vyhrazeným sedátkem a jde si sednout k doposud opuštěnému stolu čtyřsedačky. L. chvíli čeká, až přijde štiplístek a pokouší se usnout, neb i on měl včerejšek taky divokej. F. vytáhl tulamorovicu a odešel se na ni s D. podívat.
V Pardubicích jsou však pánové vyexpedováni na jednu stranu. Na jejich místa usedají dvě zralé dámy. To byl impulz, aby se pánové začali družit. D. vytáhl deník a chtěl získat co nejvíc podpisů od okolních cestujících. F. na položenou otázku o jeho pojetí krásných žen glosoval, že když vidí krásnou ženu, tak se za ní samozřejmě ohlédne, ale když vidí, jak navíc šmajdá, tak už se na ni – jako na krásnou ženu – již dále nemůže dívat. Rozesmál tím celý česky rozumící vagon.

„Vážení cestující, za malou chvíli dorazíme do stanice Brno hlavní nádraží...“
L. se samovolně budí a přemýšlí, jak rozklíčuje následný přestup a koupení lístku do města I. Podívá se, kde jsou kluci. F. se mu pochlubí téměř vypitou lahví whisky, D. vypadá relaxovaněji než před nástupem do vlaku.
„Je třeba najít přestup, zavolám ti odkud nám to pojede. Mezitím vystupte z vlaku...“
Poté L. zmizel v housenkovité frontě ven na nástupiště.
Je dvacet minut na zakoupení jízdenek. Třetí pokladna vypadá slibně. Tři lidi ve frontě, jedna žena na přepážce. L. Chvilku čeká, ale ta žena u přepážky se ukazuje býti až překvapivě blbou. Z fronty náhle odešel druhý, pak třetí člověk. L. zakleje „Do piči,“ a vydává se i on hledat další pokladny. Netrvá to dlouho. I mezinárodní pokladny nacionálních drah umí prodat regionální lístek, tudíž L. jde rovnou první na řadu. Seznámen s možnostmi transportu zvolí variantu dvě, tedy jízda vlakem. Je totiž výluka a nějaký přestup. Ihned zavolá F. a sdělí mu číslo nástupiště. F. pokládá hovor, nasměruje D. a tulamorským krokem vyráží po schodech dolů ob jednu kolej. L., který právě dorazil, se poprvé napije tulamorovice.
Z Brna odjíždí pravidelný spoj kamsi na Jihlavu a naše povedené trio okupuje dvě sedačky dopoledního vlaku odvážejícího děti a starce na návštěvy příbuzenstev. D. vytahuje kytaru, postupně zdolává zip jejího obalu. F. pije tulamorovu kořalku a flusá víčko po D.. Ten zmáčkne akord a začne cosi drnkat.

„Karlátka smrďajó
Karlátka smrďajó
van, tů, trý, fór,
karlátka smrďajó o – o – o – ó.“

Přestupní zastávka S.

„To už jsme tady? Rychle ven!“ burcuje L. F. standardně vůči společenskému bontonu vystoupí. D. vystoupí jakž takž taky, ale motá se natolik, že vzápětí po krkolomném přepadu kolejiště konečně i s kytarou sebou flákne o zem. Vlak odjel, přesto se jako poslední zamávání na cestu otevřelo okno a letí z něho kožená bunda D.
„Evidentně ji holomek zapomněl ve vlaku,“ kroutí hlavou L. a jde pro ni. D. si čekání na přípoj krátí vyhříváním se na sluníčku, vyznáváním radosti ze samotné esenciality života. Padá na držku, když udělá právě osmý krok.
„Je to tady. Nastupujem!“ Přijel poslední přípoj, který se ukázal jako nejobtížnější. D. při nástupu spadl celkem třikrát. Naposledy ze schodů.
„Proboha pozor!“ vykřikne v zácviku slouha nacionálního dopravce.
„Nic se nestalo,“ zašvitoří D. a andělsky se usměje. Ještě, že se něčeho chytil, jinak by spadl počtvrté.
Štiplístek raději dělá, že nic nevidí a nehodlá se angažovat v usměrnění tohoto trojlístku.
Konečně se jede. Každý tunel se stal echolanem, kde D. i F. museli zvěstovat z otevřených oken svá vnitřní pohnutí: „U-ááá, Éééé!“
Jeden pán, který peskoval děti, ať už za alkoskupinkou nechodí, to nakonec nevydrží, zajde za L., jako nejstřízlivějšímu aktérovi, kde si mu do ucha postěžuje cosi na téma, jak mu pánové zkazili rodinný výlet. F. poslouchá a oponuje, že si, jakožto vychovatel na základní škole, myslí, že by děti měly naopak vidět opilé lidi, aby se jich nebály a měly by poznat, jak a co dělají.
Koneckonců to bylo jedno. L. náhle vyskočí jak vulkán hněvů astrálních a vzápětí odebírá sekyru z ruky D. Ten, vyklenut z okna vlaku, hrozí a láteří na celé nástupiště: „Vy kurvy! Vy kurvy!“
L. jej rázně pak usadí do sedadla, pak mu v klidu pohrozí, ať se toto nadále neopakuje. D. prasečími očky sleduje svět a nemůže pochopit, proč se najednou lidé nesmějou.

Město I
Cílová stanice, město I.. Tam už čeká na zápraží J., který popíjí s úsměvem zahrazeným fousisky své lahvopivo.
„Otevřely se dveře, vystupují lidi… a najednou vylétne batoh a za ním D. rovnou držkou na peron,“ opakuje už podesáté J.
F. zatím močí na peronu, vedle sedí otřesený D., okolo chodí lidi. J. kroutí hlavou.

„Nemáte tady vodu?“ zeptal se D. poté, co se definitivně zvedl a odklopýtal z kolejiště na přilehlý trávník. Svalil se, mocně vydechl a zase se zvedl.
„Koupil jsem vodu, abych si mohl večer načepovat ze studánky.“
J. podává plastovou lahev. D. ji otvírá, ale zase spadne na zem. L. kouří už třetí cigaretu a užívá si první chvíle náhlé pohody po předchozí pekelné hodině. Zřejmě na něj cosi během cesty dolehlo, protože chodí stále dokolečka a často při tom mění směr chůze.
J. vzpomíná, že vlastně včera vypadal velmi podobně jako D. Když v tu najednou D. po otevření lahve vody lije její obsah na zem, pak na kalhoty, do rozkroku, až si konečně polil hlavu. Libuje si u toho.
„Už jsem se bál, že nám zbyde,“ J. nejistě zhodnotí situaci.
Vyrazili dál. Cíl je město O. Tentokrát je potřeba jít mimo dosah dalších očí. F. znovu počural peron a D. zaparkovaný kamion. Následujících sto metrů se odehrávalo na jevišti prašné cesty, kde D. upadl nesčetněkrát. I Mickey mouse – dominanta jeho bílé mikiny – zmizel pod nánosem koptu a uhelného sedimentu. Čtyrlístek byl sice spolu, ale nacházely se tam dva a možná i tři mejdany odehrávajácí se najednou.

„Nejhorší nemoce, jsou davový emoce,“ hlásalo graffiti nějakého Alexeje. Něco na tom snad bude, protože skupinka tvořená D. a F. se válí v trávě, na silnici, hází po sobě batohy a všeobecně si uživá krásné poledne. Příchodem k Oslavě, potoku, který skýtal břeh dál od lidí, se skupinka usadí a načne další lahev tulamordorky. D. i F. se jdou vykoupat. L. a J. doufají, že to snad pomůže zmírnit podnapilé pařáty zahazující D. mimo jakýkoliv přímočarý pohyb. Leč je jim to piču platný.

„Paní! Prosím vás, paní!“ vykřikuje D. z vody a dere se ku dámě, jisté Jarmile C., o berli, co si to aktuálně ve stínu lip štráduje po cestě. F. vstává z vodního toku a jde uklidnit D.
Paní odmítá zajímavou nabídku ke koupání a při pohledu na dva motající se adamity jen hlesne: „Běžte pryč, já mám z vás strach.“ Pak odchází tak rychle jak může.
J. se kouká do břehu a propadá se studem. L. se napojí tulamornou whiskou ku odhodlání ubalit omamnou cigaretu – pro klid a ochranu duše, sebe i ostatních.
L., s vonnou tyčinkou v ruce, se rozhodne k ráznému kroku a zavelí k odchodu.
D. se však skutálí do vody, naštěstí při oblékání trenek. L. se tomu jen směje. J. se po mocném šluku směje taky. F. skáče do vody ještě jednou a cáká ty kapičky chladu na D., ten si najednou přeje umřít.
Za dvacet minut se konečně jde. Po několika zatáčkách L. a J. seznají, že jsou nějak dlouho sami. Hle, lavička. Shodí batohy a občerství se pivem. Kochají se dřevěnou plastikou alfa-über-ledňáčka. L. se rozhodl podívat se, kde jsou ti dva zbylí. Je nutno podotknout, že když se vrátil, byl vážnější a vzpomínal jen na to, jak D. a F. močí zleva i zprava lavičky, kde čekala na kohosi jakási žena… hledící do dálky, svírající svůj mobil jak modlitební artefakt a v duchu prosící o nebeskou pomoc. Dále má L. vzpomínky mlhavé a nanejvýš rozostřené. J. proto kreslí šipku, kudy jít.
„Jestli nejsou pitomí, tak dondou,“ shodují se J. i L.. Vyráží vstříc lesu.

D. se zastavuje na téže lavičce avšak vykazuje známky apatie. F. se jde vyčurat a po pokochání se ve stavu blažené úlevy, byv dokonale vyklidněn, vrací se a zároveň ztrácí D. z dohledu. F. nadále následuje šipky.
„Ty jsou od vás, ti dva opilci? Měli byste si je pohlídat, plijó tam na lidi a někdo na ně zavolá policii,“ tím jsou častováni L. a J., kteří kopají cihlu, s níž jde následně kreslit šipky napříč Hlavní ulicí a přilehlými chodníky mnohem rychleji.
„Místní patron je tady nějakej permoník,“ ukazuje J. směrem k jiho-jiho-západnímu cípu zdejšího náměstí.
„Ta socha je nějaká inkontinentní,“ komentuje L. novou to skulpturu hlavního placu města S. a prohlíží si sochu permoníka usazeného na polštáři bronzového mechu, z něhož crčí čtvero na prst tlustých pramenů. Jen co nakoupí nezbytné zásoby na večer, zmizí nejkratší cestou do hvozdů.

„Pane, nespěte tady! Ukažte doklady!“ peskuje policista D. momentálně v horizontální poloze vychutnávajícího si štěrk cyklistické stezky.
D. vytáhne doklad a směje se. Nic přece neprovedl, jen ležel na zemi.
„Občanský průkaz! Toto je řidičák!“
„Pane, neřvete na mě. Vždyť to jde v pohodě,“ uklidňuje situaci D. a hledá tabák.
„Ten občanský průkaz,“ připomíná se uniformovaný orgán pomoci a ochrany.
„A jo, vlastně.“
D. přestane hledat tabák. Znova započne proceduru hledání, tentokrát s úmyslem najít doklad.
„Heleme se, Pražák. Kam to jdete?“ ptá se četník.
„Do I.,“ odvětí D.
Najednou si připadá čím dál víc střízlivější. Že by v něm uniforma budila větší respekt? Možná byla něčím napuštěná. Těžko říct. Každopádně snad zásahem samotného nebe D. naštěstí nepožádal strážníka o dlouhý papírek, když si uvědomil, že s jointíčkem by se šlo lépe. On jen prostě odešel vstříc dobrodružství po cyklostezce, která však tentokrát záhy ústila v Letkovickou nivu, kde D. po nějakou dobu zcepeněl.
Kopec zvaný Koblih je zalit bronzem zapadajícího slunce, Panuškovskou scenérií se loukou nese hluk cikád a sedmero brouků hovniválů válí své kuličky skrzevá švy, klopy a kapsy křiváku opilecky chrochtajícího D. ...Skrzevá fousiska a kadeře jeho blonďaté… i po obličeji ten sajrajt válejí… D. však spokojeně oddechuje jako o Silvestru nastartovaný trabant. Ochlazuje se.

Houbičkový výlet
U náhrobku jistého Morice – ptáčníka, který – třista let nazpět – si na tom krásném místě romantiky prohnal hlavou kulku, se konečně shledali L. a J. s F..
Všichni se obeznámili se strastiplným příběhem ztráty kamaráda D..
„Když už jsme tedy v lese, pojďme na hóby,“ zve J. na výlet na paseku. Následující dění je ordinérní sběr kopinatých plodů lesa z pod bodláčí a jiných ostnatých šlahounů.
„Stmívá se. Budeme muset udělat tábořiště a ještě dojít pro vodu,“ utíná J. čas posvátného sběru.
Vyrazili, aby se záhy mohli utábořit. Jen něco bylo jinak, zmizel potok.

„Neměli bysme zavolat D.?“ burcuje atmosféru J., když hledí do ohně.
D. se v zoufalství chytá jednoho člověka, který se mu představuje jako Květák. S ním pokuřuje omamné byliny, lemtá mu pivo a povídají si o hudbě, umění a konkrétním směru cyklostezky, kde čekají ostatní. Najednou mu zvoní telefon.
„D.? Čau, kde jseš? Nahlaš polohu,“ vyzvídá L. na druhé straně GSM signálu.
D. potěšen, že na něj někdo myslí, vysvětluje svoji příhodu.
„Ty jsi v I.? To jsi úplně na druhé straně...“
Ohnící se J. i F. neví, co si mají myslet, kroutí hlavou a smějou se, jak někdo dva kilometry před cílem zabloudí a jde na opačnou stranu. L. pokládá telefon, od té doby je nárazově nervózní.

psý
„Tak to si můžeme dát čaj,“ shrnuje L. znalecky situaci.
L. dal vodu na oheň a naposledy se dopila lahev tulamorného nápoje. J. mezitím zatížil ohniště dvěma mocnými špalky a vedl s F. jalové řeči.
Trojice sedí u ohně, popíjí hustý čaj. Mají všeobecně srandu ze všeho, co se namane. Plkají o všem možným.
J. najednou podléhá cukání a jde se courat po přilehlém lese. Les se v tu chvíli stal multimediální plochou. Je slyšet dialogy, plameny se starají o stínové animace, oheň o teplo a kouř o zábavu.
O hodinu později L. volá D., chce pochopit, kde se nachází.
„Já jsem ještě tady s kamarádem, jsem na té cyklostezce,“ slyší L., kterýžto vzápětí upadá v křeči smíchy na zem.
„Tak fajn, hlavně doraž.“
Ostatní se svíjí smíchy, takto si mistr D. udělal vlastní mejdan v mejdanu.
D. se tomu směje taky a pokládá telefon, ovšem hranou o beton. Elektrofonický přístroj se rozloupne jako meloun a skokově se nachází ve stavu klinické smrti. D. po několik minut skládá mozaiku součástek. Snaží se navrátit přístroji zase řád. Úsilí je posléze odměněno úspěchem a přístroj znova poskytuje hřejivé světlo displeje. Žel, tento sériový model momentálně ve stavu nového zrodu, zapomíná historii a nastavuje svůj čas na 0:00, což zůstavá D. na dlouhou dobu skryto.
D. zapadá do hospody, nikoliv pro doplnění své hladinky milosti, nýbrž pro radu.
„Prosím vás, já jsem se trochu ztratil a potřebuju poradit. Jdu do lesa, kde se v roce 1760 zastřelil nějaký voják. Má tam pomníček. Nevíte, kde to je?“
Nastala chvíle ticha. Tu rozsekne číšník: „Tak o tom jsem jaktěživ neslyšel.“ Dokonce ani nejstarší host, jistý Petr. S., 32 let, ani za piču neslyšel o tom náhrobku, a to prosím ještě učí ve škole. Nicméně se nabízí, že mu ukáže cestu. Vyšli před hospodu, kde po deseti metrech rádce ukáže kamsi do tmy a praví: „Půjdeš rovně, pak doleva, pak znova doleva… Ale já se tady rozloučím, jdu domů.“
D. poděkuje, ale myslí si, že odešel s nepořízenou. Nicméně jde dál. Svírá jej hlad. Ten zahání jablky natrhanými z oblohy větví prosvícené světelným kuželem pouliční lampy. Trápí ho žízeň, ale ani za zlatej kokot ho nenapadlo si v té knajpě si koupit něco k pití. Trýzněn jhem osudu bloudí dál.
Je už tma, bude už k půlnoci. Stále bloudí, až došel kamsi k Tescu. Bylo zavřeno.
Volá mu L., tradičně se jej vyptává na polohu. Ale to D. ani trochu nevěděl.
„Je tu tma a Tesco,“ zní odpověď. L. mu však sděluje, aby si dal pozor na rezavé mravence, protože to nejsou dobří společníci. D. sdělení pominul jak polní trávu, protože mu už vůbec nic nedávalo smysl.

Dvě hodiny po intoxikaci se skupinka táborníků u ohně chechtá. F. postává, houpe se ze strany na stranu, případně chodí po čtyrech. J. kolem sebe hrabe a vytváří si pelech. Hrabe rukama v zemi a přeskupuje hlínu ze strany na stranu. Jen zanoří ruce do země a najednou…
„Co to je?“
Na vlastní oči F. i L. viděli, jak J. zvedá jakýsi předmět ze zemských útrob a ve světle ohně zjišťuje…
„To jsou kleště?“
„To jsou kleště!“
„Jo, kleště, ale jenom polovina.“

Ve vlnách se snáší na psychonauty vločky surreálna. F. odchází hledat ostružiny, aby se jimi mohl opět vzápětí prodírat. Mizí ve tmě.

J. si dává cosi do kapsy.
„Kde mám kapsu?“
„Chceš říct, že jsi ztratil kapsu?“ ptá se L..
„Už jsem dneska zahodil spoustu věcí, ale že bych zahodil kapsu? To se mi ještě nestalo.“
J. se směje vlastnímu výroku, L. brečí smíchy.

D. sesmolil SMS a vydal se na cestu.
„Vzdávám to, jdu do O.,“ čte L. do pléna.
„Cha! No hurá, tam měl přece celou dobu dojít,“ hurónsky se směje J.
„Ano, vypadá to nadějně,“ zazubí se L.
Naděje na obou stranách však uhynula cirka za půl hodiny. Dé byl náhle popohnán surreálným pařátem kamsi do hlubin pole, kázaje mu zákon Boží, zde příkladně vytuhl. Předpisově odchrupuje a ve slabých chvílích opileckého spánku jej kope do prdele vidina ujíždějícího vlaku, koule mu rozkopává pocit odvěkého psance, který umí dělat jen bordel na účet druhých a mozek mu drásá zrcadlový obraz mírně pokročilého alkoholika. Dlužno podotknout, že skrze měchýřovitý orgán byl třikráte za noc vypuzen na záchod. Ale vždy znovu usíná, dehydrován a sám sebou očištěn.

Návrat

Raní slunce uvítalo tábornickou skupinku příjemně unavenou s pocitem dobře odvedeného zážitku.
„Kdybych měl nějaké emoce, chrstnu ti je do ksichtu,“ ozývá se tělo F. , který se ohřívá u ohně. J. kouká: „Jak jsem mohl usnout na karimatce takhle bokem?“
„Pokud tě to potěší, tak to je záležitost posledních pěti minut. Už jsem nějakou chvíli vzhůru, tak tě pozoruju,“ zubí se F. za sloupem kouře.

Ráno se D. podívá na dopolední slunce a vyráží nejpravděpodobnějším směrem. Cestu mu však uzavírá potok s velmi studenou vodou. Nedá se svítit, musí se vyzout a brodit. Samotný výkon, s ohledem na přemíru choulostivých detailů, ponechme raději přikryt tajemstvím. Místem nakonec přece jen zazní kletby štěstí z náhlého umytí nohou. Pobuda D. si následně uvědomuje některé anomálie v konfiguraci svého oblečení, ponožky má v kapsách od bundy, triko nikde, slipy jsou omotané na vrcholu batohu. Je zmaten. Najednou mu připadalo divné, že jeho oblečení je navlečené v jiném pořadí, než si pamatoval cestou z Prahy, navíc celou dobu chodil naostro.
Slyší vyzvánění. Volá mu L.
„Podívej, máme koupený zpáteční lístek, hodláš jet s námi?“
„Já jsem někde v poli. Teď jsem se brodil v potoce.“
Je slyšet, jak se F. směje, „Tak to teď pro D. začíná ta pravá detektivka,“ křičí F. a padá smíchy na kolena.
L. promluví: „Tak jede nám to v 11:30, stálo by za to, aby ses dostal na Brno hlavní nádraží.“
D. se dívá na mobilní čas, konečně sezdává, že mu včera asi nějak musel přístroj spadnout na zem; ergo neví, kolik je hodin.
„Bude devět, stíháš to? Máme s tebou počítat?“
„Jo, to zkusím stihnout,“ přijímá výzvu D.. Ihned vyráží k nejbližší silnici, zastavuje mu třetí auto.

Většinová skupinka, se v předstihu občerstvuje pivem a nealkem. Přijíždí autobus.
Ve městě I. se z fronty před autobusem zjevuje D.
Kupuje si lístek a nastanou komplikace.
„Né, tohle jede aj do Brna, kup to až tam,“ huláká na celý autobus J., když D. hlásí jinou stanici.
„Pane, tak to ještě musíte mít jízdenku z přestupu na druhý autobus do Brna,“ vysvětluje řidič a hledí na D., který nedokáže pochopit proč to.
„Zaplať to a pojď,“ volá J. a pasažéři se baví.
D. postoupil s lístky dále do vozu.
„Chápete to? Pane, třeba vy. Chápete to, proč mám dva lístky?“
Pán souhlasně pokývá hlavou.
„A co vy, slečno? Chápete, proč mám dva lístky?“
D. je skoro bezradný, škrcen černým svědomím z minulého večera zodpovědně sezdává, „já to vůbec nechápu.“
Souprava se rozjela, D. opět upadl. Chytl se tyče, pak madla, pak sedačky, ale nespadl.
„Ou jé, už je to tu zase,“ vtipkuje zubící se L..
D. se svěřuje s prvními dojmy. V procesu nákupu svačiny v nějakém supermarketu, v sekci pivo rozbil lahváče. Tento politováníhodný čin doznal na pokladně číslo dvanáct. Poté se pokorně nechával konejšit chválou, neboť byl první ve slaměné historii tohoto superkoloniálu, kdo se k tomu přiznal. I když byl polichocen, číslo na pokladní Kateřinu však nezískal. Zasmál se, potichu, celý autobus. Cesta do Brna byla již tuctového rázu, kde občasnými erupcemi zábavy zasahoval D. vybavováním si souvislostí a hlavně, že je neděle.

Zavírání studánek (Halloweenská povídka)
„Pokud se něco neposere hned na počátku, tak to nebude dobrej mejdan!“ Slova tato vyřkl jistý Čmouda, který, když obracel auto (Škoda 120 L, modré barvy) ze střechy zpátky na kola, když posbíral hudební aparaturu a hodinu ji obíral od bahna podzimní ornice před večerním koncertem; tak tato slova vedrala se památného rána mezi rty L., když cestou na nádraží zjistil, že nemůže najít svůj tabák.
Čeká jej výlet s kamarády na soukromé podzimní Zavírání studánek následované mejdanem a poklidným odjezdem domů.
Což o to, měli jet ještě dva. Na smluveném místě čekal jen F.
„Čau, kde je D.?“
„Čau. Ještě nedorazil.“
„Jak dlouho tu čekáš? ... Cože, dvacet minut? No jede nám to za sedm minut, musíme jít.“

Cesta do I

Na nástupišti je čeká ten rakouskej vlak, který slibuje komfort a relativně klid po celou cestu. Trochu je však mrzí, že D. nejede. Usadí se do sedátek a vlak se dá do pohybu. Krátce po Karlínským tunelu se otevřou dveře vagonu a tam stane D. s kytarou. S ním vstoupil do vagonu odér včerejšího koncertu kdesi v Praze a jeho oči, krhavé jak hejno havraní, sesedá na naše sedačky.
„Čau. To tady sedím u téhle krásné slečny?
Ahoj, jak ti říkají?
Aha, ty nemluvíš česky...“
Koketná zápletka skončila tragicky na jazykové bariéře. L. začal tušit, že něco není úplně v pořádku. Tak jako tak všichni mají radost, že se šťastně shledali. Ale D. je viditelně v jiném světě.
„Kluci, vždyť vy sedíte úplně obráceně.“ D. pohrdá vyhrazeným sedátkem a jde si sednout k doposud opuštěnému stolu čtyřsedačky. L. chvíli čeká, až přijde štiplístek a pokouší se usnout, neb i on měl včerejšek taky divokej. F. vytáhl tulamorovicu a odešel se na ni s D. podívat.
V Pardubicích jsou však pánové vyexpedováni na jednu stranu. Na jejich místa usedají dvě zralé dámy. To byl impulz, aby se pánové začali družit. D. vytáhl deník a chtěl získat co nejvíc podpisů od okolních cestujících. F. na položenou otázku o jeho pojetí krásných žen glosoval, že když vidí krásnou ženu, tak se za ní samozřejmě ohlédne, ale když vidí, jak navíc šmajdá, tak už se na ni – jako na krásnou ženu – již dále nemůže dívat. Rozesmál tím celý česky rozumící vagon.

„Vážení cestující, za malou chvíli dorazíme do stanice Brno hlavní nádraží...“
L. se samovolně budí a přemýšlí, jak rozklíčuje následný přestup a koupení lístku do města I. Podívá se, kde jsou kluci. F. se mu pochlubí téměř vypitou lahví whisky, D. vypadá relaxovaněji než před nástupem do vlaku.
„Je třeba najít přestup, zavolám ti odkud nám to pojede. Mezitím vystupte z vlaku...“
Poté L. zmizel v housenkovité frontě ven na nástupiště.
Je dvacet minut na zakoupení jízdenek. Třetí pokladna vypadá slibně. Tři lidi ve frontě, jedna žena na přepážce. L. Chvilku čeká, ale ta žena u přepážky se ukazuje býti až překvapivě blbou. Z fronty náhle odešel druhý, pak třetí člověk. L. zakleje „Do piči,“ a vydává se i on hledat další pokladny. Netrvá to dlouho. I mezinárodní pokladny nacionálních drah umí prodat regionální lístek, tudíž L. jde rovnou první na řadu. Seznámen s možnostmi transportu zvolí variantu dvě, tedy jízda vlakem. Je totiž výluka a nějaký přestup. Ihned zavolá F. a sdělí mu číslo nástupiště. F. pokládá hovor, nasměruje D. a tulamorským krokem vyráží po schodech dolů ob jednu kolej. L., který právě dorazil, se poprvé napije tulamorovice.
Z Brna odjíždí pravidelný spoj kamsi na Jihlavu a naše povedené trio okupuje dvě sedačky dopoledního vlaku odvážejícího děti a starce na návštěvy příbuzenstev. D. vytahuje kytaru, postupně zdolává zip jejího obalu. F. pije tulamorovu kořalku a flusá víčko po D.. Ten zmáčkne akord a začne cosi drnkat.

„Karlátka smrďajó
Karlátka smrďajó
van, tů, trý, fór,
karlátka smrďajó o – o – o – ó.“

Přestupní zastávka S.

„To už jsme tady? Rychle ven!“ burcuje L. F. standardně vůči společenskému bontonu vystoupí. D. vystoupí jakž takž taky, ale motá se natolik, že vzápětí po krkolomném přepadu kolejiště konečně i s kytarou sebou flákne o zem. Vlak odjel, přesto se jako poslední zamávání na cestu otevřelo okno a letí z něho kožená bunda D.
„Evidentně ji holomek zapomněl ve vlaku,“ kroutí hlavou L. a jde pro ni. D. si čekání na přípoj krátí vyhříváním se na sluníčku, vyznáváním radosti ze samotné esenciality života. Padá na držku, když udělá právě osmý krok.
„Je to tady. Nastupujem!“ Přijel poslední přípoj, který se ukázal jako nejobtížnější. D. při nástupu spadl celkem třikrát. Naposledy ze schodů.
„Proboha pozor!“ vykřikne v zácviku slouha nacionálního dopravce.
„Nic se nestalo,“ zašvitoří D. a andělsky se usměje. Ještě, že se něčeho chytil, jinak by spadl počtvrté.
Štiplístek raději dělá, že nic nevidí a nehodlá se angažovat v usměrnění tohoto trojlístku.
Konečně se jede. Každý tunel se stal echolanem, kde D. i F. museli zvěstovat z otevřených oken svá vnitřní pohnutí: „U-ááá, Éééé!“
Jeden pán, který peskoval děti, ať už za alkoskupinkou nechodí, to nakonec nevydrží, zajde za L., jako nejstřízlivějšímu aktérovi, kde si mu do ucha postěžuje cosi na téma, jak mu pánové zkazili rodinný výlet. F. poslouchá a oponuje, že si, jakožto vychovatel na základní škole, myslí, že by děti měly naopak vidět opilé lidi, aby se jich nebály a měly by poznat, jak a co dělají.
Koneckonců to bylo jedno. L. náhle vyskočí jak vulkán hněvů astrálních a vzápětí odebírá sekyru z ruky D. Ten, vyklenut z okna vlaku, hrozí a láteří na celé nástupiště: „Vy kurvy! Vy kurvy!“
L. jej rázně pak usadí do sedadla, pak mu v klidu pohrozí, ať se toto nadále neopakuje. D. prasečími očky sleduje svět a nemůže pochopit, proč se najednou lidé nesmějou.

Město I
Cílová stanice, město I.. Tam už čeká na zápraží J., který popíjí s úsměvem zahrazeným fousisky své lahvopivo.
„Otevřely se dveře, vystupují lidi… a najednou vylétne batoh a za ním D. rovnou držkou na peron,“ opakuje už podesáté J.
F. zatím močí na peronu, vedle sedí otřesený D., okolo chodí lidi. J. kroutí hlavou.

„Nemáte tady vodu?“ zeptal se D. poté, co se definitivně zvedl a odklopýtal z kolejiště na přilehlý trávník. Svalil se, mocně vydechl a zase se zvedl.
„Koupil jsem vodu, abych si mohl večer načepovat ze studánky.“
J. podává plastovou lahev. D. ji otvírá, ale zase spadne na zem. L. kouří už třetí cigaretu a užívá si první chvíle náhlé pohody po předchozí pekelné hodině. Zřejmě na něj cosi během cesty dolehlo, protože chodí stále dokolečka a často při tom mění směr chůze.
J. vzpomíná, že vlastně včera vypadal velmi podobně jako D. Když v tu najednou D. po otevření lahve vody lije její obsah na zem, pak na kalhoty, do rozkroku, až si konečně polil hlavu. Libuje si u toho.
„Už jsem se bál, že nám zbyde,“ J. nejistě zhodnotí situaci.
Vyrazili dál. Cíl je město O. Tentokrát je potřeba jít mimo dosah dalších očí. F. znovu počural peron a D. zaparkovaný kamion. Následujících sto metrů se odehrávalo na jevišti prašné cesty, kde D. upadl nesčetněkrát. I Mickey mouse – dominanta jeho bílé mikiny – zmizel pod nánosem koptu a uhelného sedimentu. Čtyrlístek byl sice spolu, ale nacházely se tam dva a možná i tři mejdany odehrávajácí se najednou.

„Nejhorší nemoce, jsou davový emoce,“ hlásalo graffiti nějakého Alexeje. Něco na tom snad bude, protože skupinka tvořená D. a F. se válí v trávě, na silnici, hází po sobě batohy a všeobecně si uživá krásné poledne. Příchodem k Oslavě, potoku, který skýtal břeh dál od lidí, se skupinka usadí a načne další lahev tulamordorky. D. i F. se jdou vykoupat. L. a J. doufají, že to snad pomůže zmírnit podnapilé pařáty zahazující D. mimo jakýkoliv přímočarý pohyb. Leč je jim to piču platný.

„Paní! Prosím vás, paní!“ vykřikuje D. z vody a dere se ku dámě, jisté Jarmile C., o berli, co si to aktuálně ve stínu lip štráduje po cestě. F. vstává z vodního toku a jde uklidnit D.
Paní odmítá zajímavou nabídku ke koupání a při pohledu na dva motající se adamity jen hlesne: „Běžte pryč, já mám z vás strach.“ Pak odchází tak rychle jak může.
J. se kouká do břehu a propadá se studem. L. se napojí tulamornou whiskou ku odhodlání ubalit omamnou cigaretu – pro klid a ochranu duše, sebe i ostatních.
L., s vonnou tyčinkou v ruce, se rozhodne k ráznému kroku a zavelí k odchodu.
D. se však skutálí do vody, naštěstí při oblékání trenek. L. se tomu jen směje. J. se po mocném šluku směje taky. F. skáče do vody ještě jednou a cáká ty kapičky chladu na D., ten si najednou přeje umřít.
Za dvacet minut se konečně jde. Po několika zatáčkách L. a J. seznají, že jsou nějak dlouho sami. Hle, lavička. Shodí batohy a občerství se pivem. Kochají se dřevěnou plastikou alfa-über-ledňáčka. L. se rozhodl podívat se, kde jsou ti dva zbylí. Je nutno podotknout, že když se vrátil, byl vážnější a vzpomínal jen na to, jak D. a F. močí zleva i zprava lavičky, kde čekala na kohosi jakási žena… hledící do dálky, svírající svůj mobil jak modlitební artefakt a v duchu prosící o nebeskou pomoc. Dále má L. vzpomínky mlhavé a nanejvýš rozostřené. J. proto kreslí šipku, kudy jít.
„Jestli nejsou pitomí, tak dondou,“ shodují se J. i L.. Vyráží vstříc lesu.

D. se zastavuje na téže lavičce avšak vykazuje známky apatie. F. se jde vyčurat a po pokochání se ve stavu blažené úlevy, byv dokonale vyklidněn, vrací se a zároveň ztrácí D. z dohledu. F. nadále následuje šipky.
„Ty jsou od vás, ti dva opilci? Měli byste si je pohlídat, plijó tam na lidi a někdo na ně zavolá policii,“ tím jsou častováni L. a J., kteří kopají cihlu, s níž jde následně kreslit šipky napříč Hlavní ulicí a přilehlými chodníky mnohem rychleji.
„Místní patron je tady nějakej permoník,“ ukazuje J. směrem k jiho-jiho-západnímu cípu zdejšího náměstí.
„Ta socha je nějaká inkontinentní,“ komentuje L. novou to skulpturu hlavního placu města S. a prohlíží si sochu permoníka usazeného na polštáři bronzového mechu, z něhož crčí čtvero na prst tlustých pramenů. Jen co nakoupí nezbytné zásoby na večer, zmizí nejkratší cestou do hvozdů.

„Pane, nespěte tady! Ukažte doklady!“ peskuje policista D. momentálně v horizontální poloze vychutnávajícího si štěrk cyklistické stezky.
D. vytáhne doklad a směje se. Nic přece neprovedl, jen ležel na zemi.
„Občanský průkaz! Toto je řidičák!“
„Pane, neřvete na mě. Vždyť to jde v pohodě,“ uklidňuje situaci D. a hledá tabák.
„Ten občanský průkaz,“ připomíná se uniformovaný orgán pomoci a ochrany.
„A jo, vlastně.“
D. přestane hledat tabák. Znova započne proceduru hledání, tentokrát s úmyslem najít doklad.
„Heleme se, Pražák. Kam to jdete?“ ptá se četník.
„Do I.,“ odvětí D.
Najednou si připadá čím dál víc střízlivější. Že by v něm uniforma budila větší respekt? Možná byla něčím napuštěná. Těžko říct. Každopádně snad zásahem samotného nebe D. naštěstí nepožádal strážníka o dlouhý papírek, když si uvědomil, že s jointíčkem by se šlo lépe. On jen prostě odešel vstříc dobrodružství po cyklostezce, která však tentokrát záhy ústila v Letkovickou nivu, kde D. po nějakou dobu zcepeněl.
Kopec zvaný Koblih je zalit bronzem zapadajícího slunce, Panuškovskou scenérií se loukou nese hluk cikád a sedmero brouků hovniválů válí své kuličky skrzevá švy, klopy a kapsy křiváku opilecky chrochtajícího D. ...Skrzevá fousiska a kadeře jeho blonďaté… i po obličeji ten sajrajt válejí… D. však spokojeně oddechuje jako o Silvestru nastartovaný trabant. Ochlazuje se.

Houbičkový výlet
U náhrobku jistého Morice – ptáčníka, který – třista let nazpět – si na tom krásném místě romantiky prohnal hlavou kulku, se konečně shledali L. a J. s F..
Všichni se obeznámili se strastiplným příběhem ztráty kamaráda D..
„Když už jsme tedy v lese, pojďme na hóby,“ zve J. na výlet na paseku. Následující dění je ordinérní sběr kopinatých plodů lesa z pod bodláčí a jiných ostnatých šlahounů.
„Stmívá se. Budeme muset udělat tábořiště a ještě dojít pro vodu,“ utíná J. čas posvátného sběru.
Vyrazili, aby se záhy mohli utábořit. Jen něco bylo jinak, zmizel potok.

„Neměli bysme zavolat D.?“ burcuje atmosféru J., když hledí do ohně.
D. se v zoufalství chytá jednoho člověka, který se mu představuje jako Květák. S ním pokuřuje omamné byliny, lemtá mu pivo a povídají si o hudbě, umění a konkrétním směru cyklostezky, kde čekají ostatní. Najednou mu zvoní telefon.
„D.? Čau, kde jseš? Nahlaš polohu,“ vyzvídá L. na druhé straně GSM signálu.
D. potěšen, že na něj někdo myslí, vysvětluje svoji příhodu.
„Ty jsi v I.? To jsi úplně na druhé straně...“
Ohnící se J. i F. neví, co si mají myslet, kroutí hlavou a smějou se, jak někdo dva kilometry před cílem zabloudí a jde na opačnou stranu. L. pokládá telefon, od té doby je nárazově nervózní.

psý
„Tak to si můžeme dát čaj,“ shrnuje L. znalecky situaci.
L. dal vodu na oheň a naposledy se dopila lahev tulamorného nápoje. J. mezitím zatížil ohniště dvěma mocnými špalky a vedl s F. jalové řeči.
Trojice sedí u ohně, popíjí hustý čaj. Mají všeobecně srandu ze všeho, co se namane. Plkají o všem možným.
J. najednou podléhá cukání a jde se courat po přilehlém lese. Les se v tu chvíli stal multimediální plochou. Je slyšet dialogy, plameny se starají o stínové animace, oheň o teplo a kouř o zábavu.
O hodinu později L. volá D., chce pochopit, kde se nachází.
„Já jsem ještě tady s kamarádem, jsem na té cyklostezce,“ slyší L., kterýžto vzápětí upadá v křeči smíchy na zem.
„Tak fajn, hlavně doraž.“
Ostatní se svíjí smíchy, takto si mistr D. udělal vlastní mejdan v mejdanu.
D. se tomu směje taky a pokládá telefon, ovšem hranou o beton. Elektrofonický přístroj se rozloupne jako meloun a skokově se nachází ve stavu klinické smrti. D. po několik minut skládá mozaiku součástek. Snaží se navrátit přístroji zase řád. Úsilí je posléze odměněno úspěchem a přístroj znova poskytuje hřejivé světlo displeje. Žel, tento sériový model momentálně ve stavu nového zrodu, zapomíná historii a nastavuje svůj čas na 0:00, což zůstavá D. na dlouhou dobu skryto.
D. zapadá do hospody, nikoliv pro doplnění své hladinky milosti, nýbrž pro radu.
„Prosím vás, já jsem se trochu ztratil a potřebuju poradit. Jdu do lesa, kde se v roce 1760 zastřelil nějaký voják. Má tam pomníček. Nevíte, kde to je?“
Nastala chvíle ticha. Tu rozsekne číšník: „Tak o tom jsem jaktěživ neslyšel.“ Dokonce ani nejstarší host, jistý Petr. S., 32 let, ani za piču neslyšel o tom náhrobku, a to prosím ještě učí ve škole. Nicméně se nabízí, že mu ukáže cestu. Vyšli před hospodu, kde po deseti metrech rádce ukáže kamsi do tmy a praví: „Půjdeš rovně, pak doleva, pak znova doleva… Ale já se tady rozloučím, jdu domů.“
D. poděkuje, ale myslí si, že odešel s nepořízenou. Nicméně jde dál. Svírá jej hlad. Ten zahání jablky natrhanými z oblohy větví prosvícené světelným kuželem pouliční lampy. Trápí ho žízeň, ale ani za zlatej kokot ho nenapadlo si v té knajpě si koupit něco k pití. Trýzněn jhem osudu bloudí dál.
Je už tma, bude už k půlnoci. Stále bloudí, až došel kamsi k Tescu. Bylo zavřeno.
Volá mu L., tradičně se jej vyptává na polohu. Ale to D. ani trochu nevěděl.
„Je tu tma a Tesco,“ zní odpověď. L. mu však sděluje, aby si dal pozor na rezavé mravence, protože to nejsou dobří společníci. D. sdělení pominul jak polní trávu, protože mu už vůbec nic nedávalo smysl.

Dvě hodiny po intoxikaci se skupinka táborníků u ohně chechtá. F. postává, houpe se ze strany na stranu, případně chodí po čtyrech. J. kolem sebe hrabe a vytváří si pelech. Hrabe rukama v zemi a přeskupuje hlínu ze strany na stranu. Jen zanoří ruce do země a najednou…
„Co to je?“
Na vlastní oči F. i L. viděli, jak J. zvedá jakýsi předmět ze zemských útrob a ve světle ohně zjišťuje…
„To jsou kleště?“
„To jsou kleště!“
„Jo, kleště, ale jenom polovina.“

Ve vlnách se snáší na psychonauty vločky surreálna. F. odchází hledat ostružiny, aby se jimi mohl opět vzápětí prodírat. Mizí ve tmě.

J. si dává cosi do kapsy.
„Kde mám kapsu?“
„Chceš říct, že jsi ztratil kapsu?“ ptá se L..
„Už jsem dneska zahodil spoustu věcí, ale že bych zahodil kapsu? To se mi ještě nestalo.“
J. se směje vlastnímu výroku, L. brečí smíchy.

D. sesmolil SMS a vydal se na cestu.
„Vzdávám to, jdu do O.,“ čte L. do pléna.
„Cha! No hurá, tam měl přece celou dobu dojít,“ hurónsky se směje J.
„Ano, vypadá to nadějně,“ zazubí se L.
Naděje na obou stranách však uhynula cirka za půl hodiny. Dé byl náhle popohnán surreálným pařátem kamsi do hlubin pole, kázaje mu zákon Boží, zde příkladně vytuhl. Předpisově odchrupuje a ve slabých chvílích opileckého spánku jej kope do prdele vidina ujíždějícího vlaku, koule mu rozkopává pocit odvěkého psance, který umí dělat jen bordel na účet druhých a mozek mu drásá zrcadlový obraz mírně pokročilého alkoholika. Dlužno podotknout, že skrze měchýřovitý orgán byl třikráte za noc vypuzen na záchod. Ale vždy znovu usíná, dehydrován a sám sebou očištěn.

Návrat

Raní slunce uvítalo tábornickou skupinku příjemně unavenou s pocitem dobře odvedeného zážitku.
„Kdybych měl nějaké emoce, chrstnu ti je do ksichtu,“ ozývá se tělo F. , který se ohřívá u ohně. J. kouká: „Jak jsem mohl usnout na karimatce takhle bokem?“
„Pokud tě to potěší, tak to je záležitost posledních pěti minut. Už jsem nějakou chvíli vzhůru, tak tě pozoruju,“ zubí se F. za sloupem kouře.

Ráno se D. podívá na dopolední slunce a vyráží nejpravděpodobnějším směrem. Cestu mu však uzavírá potok s velmi studenou vodou. Nedá se svítit, musí se vyzout a brodit. Samotný výkon, s ohledem na přemíru choulostivých detailů, ponechme raději přikryt tajemstvím. Místem nakonec přece jen zazní kletby štěstí z náhlého umytí nohou. Pobuda D. si následně uvědomuje některé anomálie v konfiguraci svého oblečení, ponožky má v kapsách od bundy, triko nikde, slipy jsou omotané na vrcholu batohu. Je zmaten. Najednou mu připadalo divné, že jeho oblečení je navlečené v jiném pořadí, než si pamatoval cestou z Prahy, navíc celou dobu chodil naostro.
Slyší vyzvánění. Volá mu L.
„Podívej, máme koupený zpáteční lístek, hodláš jet s námi?“
„Já jsem někde v poli. Teď jsem se brodil v potoce.“
Je slyšet, jak se F. směje, „Tak to teď pro D. začíná ta pravá detektivka,“ křičí F. a padá smíchy na kolena.
L. promluví: „Tak jede nám to v 11:30, stálo by za to, aby ses dostal na Brno hlavní nádraží.“
D. se dívá na mobilní čas, konečně sezdává, že mu včera asi nějak musel přístroj spadnout na zem; ergo neví, kolik je hodin.
„Bude devět, stíháš to? Máme s tebou počítat?“
„Jo, to zkusím stihnout,“ přijímá výzvu D.. Ihned vyráží k nejbližší silnici, zastavuje mu třetí auto.

Většinová skupinka, se v předstihu občerstvuje pivem a nealkem. Přijíždí autobus.
Ve městě I. se z fronty před autobusem zjevuje D.
Kupuje si lístek a nastanou komplikace.
„Né, tohle jede aj do Brna, kup to až tam,“ huláká na celý autobus J., když D. hlásí jinou stanici.
„Pane, tak to ještě musíte mít jízdenku z přestupu na druhý autobus do Brna,“ vysvětluje řidič a hledí na D., který nedokáže pochopit proč to.
„Zaplať to a pojď,“ volá J. a pasažéři se baví.
D. postoupil s lístky dále do vozu.
„Chápete to? Pane, třeba vy. Chápete to, proč mám dva lístky?“
Pán souhlasně pokývá hlavou.
„A co vy, slečno? Chápete, proč mám dva lístky?“
D. je skoro bezradný, škrcen černým svědomím z minulého večera zodpovědně sezdává, „já to vůbec nechápu.“
Souprava se rozjela, D. opět upadl. Chytl se tyče, pak madla, pak sedačky, ale nespadl.
„Ou jé, už je to tu zase,“ vtipkuje zubící se L..
D. se svěřuje s prvními dojmy. V procesu nákupu svačiny v nějakém supermarketu, v sekci pivo rozbil lahváče. Tento politováníhodný čin doznal na pokladně číslo dvanáct. Poté se pokorně nechával konejšit chválou, neboť byl první ve slaměné historii tohoto superkoloniálu, kdo se k tomu přiznal. I když byl polichocen, číslo na pokladní Kateřinu však nezískal. Zasmál se, potichu, celý autobus. Cesta do Brna byla již tuctového rázu, kde občasnými erupcemi zábavy zasahoval D. vybavováním si souvislostí a hlavně, že je neděle.