Dělník

Byl čas se přestěhovat. Anna s manželem čekala dvojčátka a bylo jasné, že přebývat v malé garsonce by nemělo smysl. Už tak se tam ve dvou těsnali. V nevelkém městě se poohlíželi po větším bytě, ale snaha byla marná. A tak vymýšleli, jak vtěsnat do malého prostoru dvě dětské postýlky. Když už se blížil termín porodu, nešťastný manžel se rozhodl prodat i velkou skříň, aby měly kde jeho budoucí dítka spát. Sahal po telefonu, aby přivolal stěhováky, jenomže než stačil zvednout sluchátko, rozdrnčel se telefon sám. „Haló, stále sháníte byt?“ Ozval se skřehotavý hlas starého pána. Petr neváhal a byt koupil, takže z porodnice už si své dvě dcerušky vezl do nového. A tak plynul čas. Všichni čtyři si žili spokojený život. Až do dne…

Anna zrovna přišla z práce, utahaná a zmožená. Nechala si napouštět vanu a šla do sklepa pro cibuli, aby mohla uvařit večeři, až se vrátí Petr a holky domů. Procházela tmavou chodbou sklepení a najednou ucítila nepříjemný pocit, jako by za ní někdo stál. Otočila se a pár metrů za sebou uviděla osobu, muže, který stál tváří k ní. Byl vysoký, štíhlý a v ruce držel tašku, jakou nosí dělníci. Také na hlavě měl přilbu. Anna se nadechla, aby něco řekla, ale postava muže se jí před očima rozplynula… Otřepala se a raději rychle vzala ze sklepa co potřebovala a šla se naložit do vany…

O této věci nikomu neřekla. Vidinu předkládala své únavě a dál se neobtěžovala pátrat, co to vlastně bylo. Vždyť odpověď už snad znala. Jednoho dne u večeře začal Petr mluvit o tom, že by se měli najmout nějací dělníci, aby opravili fasádu, která se už značně drolila a rozpadala. Anně se vybavil zážitek ze sklepa a pousmála se… Vesele začala vypravovat, jak byla utahaná a viděla muže s oranžovou přilbou a hustým tmavým obočím. Čekala, že pobaví svou rodinku, ale místo toho na ni všichni koukali s otevřenou pusou. „Stalo se něco?“ zeptala se. Jaké bylo překvapení, když vzájemně zjistili, že všichni čtyři viděli v ten samý den toho samého muže, ten samý přízrak. Jen každý na jiném místě, ale všichni zažili stejný nepříjemný pocit a vždycky se jim postava rozplynula před očima… Teď už nikdo nevěřil, že by to byla jen náhoda.

Když o pár týdnů později je navštívil starý pán, který jim byt před patnácti lety prodával, i on je ujistil, že toho muže kdysi dávno viděl… „Víte, před padesáti lety, když se tenhle dům stavěl, jeden z dělníků spadl z lešení a zabil se…“