Pouze možnosti

Ptáme se na to jaký, je náš úděl a všichni svorně odpovídáme: ,,Já nevím!!“ Já to taky nevím a musím říci, že mě ta otázka ani moc netrápí. Už jsem přišel na to, že jsem pouhou hříčkou přírody.
Pokud se bůh osmý den nudil, tak musel stvořit mě - nepovedený vtip.
Když se to stalo poprvé, tak jsem nerozuměl, nějaký čas jsem si dokonce myslel, že jsem se zbláznil. Každá myšlenka doslova bolela. Ztrácel jsem se v čase i prostoru a když jsem se vrátil, byl jsem zmaten ještě víc.
To už je, ale pryč uplynulo více než deset let od doby, co se to stalo poprvé a já to už ovládám. Když nad tím uvažuji, tak ovládám není to správné slovo. Pořád jsem pouze poutník, co se nechává vést, ale už jdu po známé cestě.
A o co vlastně jde? To bych taky rád věděl. Já vlastně nevím nic, ale používám to. Stejně nemám na výběr, tak škoda slov.
Abyste tedy lépe pochopili, začnu od začátku. Bylo mi asi dvacet a seděl jsem doma před televizí sledujíce zprávy. Zhruba do poloviny zpráv bylo vše v naprostém pořádku, a pak přišla ta osudná zpráva o poklesu cen akcií.
Přešel jsem tu zprávu bez velkého zájmu a trochu jsem se zasnil. Přemýšlel jsem nad tím, co by se stalo, kdyby přišla nová hospodářská krize. Bylo to taková obyčejná myšlenka, kterých za den máte miliony.
A když to přišlo, bylo to jako blesk v mé hlavě a já omdlel. Ne neomdlel, jen nevím, jak to nazvat, ale to je teď vedlejší, hlavní je to, co se dělo. Před očima se mi míhaly obrazy, tváře lidí a slyšel jsem i jejich hlasy. Střídaly se s ohromnou rychlostí, ale přesto mi neunikl žádný detail.
Byl jsem v tom ztracen, ale to hlavní jsem pochytil. Došlo k velké hospodářské krizi. Ekonomiky všech států se hroutily a pak došlo k válce a šlo to dál a dál. Byly to stovky let a já viděl, jak lidstvo znovu povstává a šel jsem ještě dál a probral jsem se, až když zemřel poslední z lidí a já mu hleděl do tváře. Znal jsem jeho jméno a věděl jsem, kdo byli jeho předkové a znal jsem i jejich jména.
Měl jsem pocit, že mi exploduje hlava. Potom jsem seděl nehnutě několik hodin a nechápal. Během vteřiny jsem viděl celou budoucnost lidstva a nevěděl, co dělat.
Když jsem se vzpamatoval z počátečného šoku, vzal jsem si týdenní volno a sledoval vývoj na burze. Každé zakolísání cen akcii mě děsilo, ale ani po týdnu to na konec světa nevypadalo.
Usoudil jsem, že jsem snědl nebo vypil něco špatného a téměř měsíc jsem nepil Coca-Colu.
Asi bych se jí nedotkl už nikdy, ale přesně za měsíc to přišlo znova a protože jsem ten den Colu nepil, tak jsem usoudil, že v tom byla naprosto nevinně. Tentokrát jsem se však opravdu vyděsil.
Jel jsem metrem a přemýšlel o společné budoucnosti s mojí přítelkyní. Pak prostě z ničeho nic jsem začal uvažovat nad tím, co by se stalo, kdybych jí požádal o ruku. Každého z vás jistě napadne, co se stalo. Přišel onen zvláštní pocit a mně před očima běžel celý život.
Je mi trapné popisovat některé detaily, a tak vám bude muset stačit to, že s danou ženou už nežiji.
Asi si myslíte, že jsem opravdu blázen, když dám na nějakou halucinaci. Máte pravdu, ale já se sní nerozešel hned. Nevíte, že tato druhá halucinace, nebo jak to chcete nazvat, odpálila v mojí hlavě bombu.
Asi týden jsem nemohl kloudně uvažovat. Jakákoli složitější myšlenka mě poslala na výlet v čase. Nepomáhaly prášky, prostě nic, tak jsem se podvolil a pomohlo to. Během měsíce jsem se cítil naprosto fit a začínal jsem chápat určité principy.
Za těch několik let jsem viděl zničení světa snad tisíckrát. Viděl jsem, co by se stalo, kdybych vyhrál milion, ale nestalo se to. Je to jen možnost. Jedna z miliard.
Ted už vidím jen to, co chci a používám to jen málo. Pokusil jsem se věci změnit, ale svět si stejně našel cestu, jak vše vrátit do vyjetých kolejí.
Ale jednu velkou výhodu to opravdu má. Nic mě nepřekvapí a opravdu vůbec nic.