Magická síla polární záře

V sobotu ráno se celá vesnice sešla u zámeckého rybníka pod meruňkovým sadem. Tři dny po sobě mocně mrzlo, a tak se všechny děti z blízkého okolí první den prázdnin seběhly podívat na led. Kluci drželi v rukou kromě bruslí také hokejky a ti větší podomácku vyrobené shrnovače na odklízení kluziště. Dívky se jen nesměle choulily mezi smrky a ukrývaly se před studeným větrem. Všichni pospolu nábožně koukali na zasněžené břehy a na tu nevysvětlitelnou proměnu vody v mléčné zrcadlo, po němž přejít na druhou stranu se v dětských očích rovnalo takřka biblickému zázraku.
Nikomu se však příliš nechtělo vstoupit na led jako první. V té chvíli na širém světě neexistovalo nic podstatnějšího. Byla to otázka života a smrti. Buď led vydrží, nebo se sen o zmrzlých Vánocích po pár krocích rozplyne. V okamžiku, kdy odvážný dvanáctiletý hoch poprvé vkročil na led, všechny problémy lidstva najednou ztratily význam, hodiny v domácnostech se zastavily, srdce dětí na břehu rybníka na chvíli přestala bít. Jak se chlapec krůček po krůčku blížil středu rybníka, masa ledu pod jeho nohama ho stále silněji strašila tajemnými dutými zvuky. To si ledová plotna sedala a zvykala si na zátěž, způsobenou kilogramy dvanáctiletého vetřelce. Kluk cítil, jak mu do těla proudí adrenalin, jak celou jeho osobností prostupuje to zázračné a neopakovatelné vzrušení, které člověku pak celý život nostalgicky připomíná dětství, dobu, kdy bylo nemyslitelné obejít zamrzlou louži bez prošlápnutí ledové skořápky v ní. Dobu, kam je mu už navždy zapovězeno se vrátit.
Veškerý svůj volný čas trávily děti ze vsi právě tady u rybníka. Z domu utíkaly hned po snídani a vracely se až za tmy, nebo o něco dřív, to, když některý rodič nevydržel a přišel si odtáhnout své prokřehlé dítko domů. Ve větvích mohutných jehličnanů si nacházely své pozorovatelny. Do kůry ve výšinách stromů šplhaly vyřezávat kapesními nožíky vzkazy budoucím generacím. Zanechat zde svůj otisk. Možnost svobodně se ve výškách prodírat větvovím stromů dávala jejich životům cenu. Houpačka zavěšená tak, že člověk při amplitudě kyvu vylétl až nad vodu, se stala symbolem jejich dětství. Když zapadlo slunce a na bruslení přestalo být vidět, dělal se večer na břehu rybníka táborák. Na konci dne si pak všichni celí vyhladovělí pochutnávali na z domova přineseném párku, na horkém jablku nebo na bramborách pečených v popelu. Bruslívalo se až do druhé půlky března, kdy se za jarního tání ledový monolit zpravidla rozlomil na několik jednotlivě plovoucích ploten. Jakmile se jedna kra začala pod vahou bruslaře potápět, bylo třeba rychle přeskočit na kru jinou. Občas se ledem někdo propadl po pás do vody. Ale ani nápad, jít domů! Vždyť mokré šaty na těle brzy uschnou a hra musela pokračovat. Oni moc dobře věděli, že se jim nemůže nic stát. Života už se nebáli.
Tyto vzpomínky vyvstaly Glebovi v paměti, když postával nad žnoucí vatrou, do níž přikládal uřezané větve. Správa majetku nechala smrky u rybníka vykácet a on jako obecní zaměstnanec teď zahlazoval stopy po těžbě. Společně s těmi stromy zmizela i závěsná houpačka, vzkazy v kůře, sny, touhy i kus jedné dětské duše. „Kam se poděl ten chlapec, který se nebál ve dvanácti přejít přes zamrzlý rybník,“ přemýšlel Gleb, když jeho zastřený pohled spočinul na donaha vysvlečeném rybníku. „Co z toho kluka zůstalo?“
Bylo mu osmačtyřicet. Netradiční křestní jméno dostal po hrdinovi matčina oblíbeného románu. Nikdy si nezahrál v zelenobílém dresu hartfordských velrybářů, jak si tady na rybníku v mládí vysnil. Z vysoké školy ho vyhodili ve čtvrťáku, životem se však dokázal vždycky nějak protlouct. Rodina se mu rozpadla, ženu kdysi opustil kvůli krátkému poblouznění. Z dětí se tak důsledně snažil vychovat slušné lidi, až se k němu otočily zády. Vždycky měl jen svou vlastní pravdu, na ostatní nebral ohled. Zůstal sám. Začal pít a neznal hranice. Před několika měsíci mu nabídla pomocnou ruku obec.
Teď tu stál opřený o lopatu, jíž v pravidelných intervalech prohrabával žhavé uhlíky ohniště tak, aby prohořívaly rovnoměrně. Na jedné z klád, úhledně složených do hranic, rozeznal i svůj nápis v kůře: „23. 12. 1984 - AURORA BOREALIS“. Poprvé v životě si uvědomil, že není vítěz. Je poražený. Jeho příběh nevydá na román a on se nestane jeho hrdinou. Je zvláštní, jakou magickou silou sálá oheň rozdělaný na sněhu. Nyní se apaticky účastnil likvidace ikonického místa svého dětství, stejně jako se dlouhé roky systematicky podílel na likvidaci své dospělé existence. Jestli se z něj za ty roky něco vytratilo, byla to pokora. Ale jak to všechno vrátit zpět? Gleba najedenou přemohla nezapuditelná touha přejít ještě jednou v životě suchou nohou zamrzlý rybník.
Tu noc lidé v okolí zahlédli na obloze polární záři.
V sobotu ráno se celá vesnice sešla u zámeckého rybníka pod meruňkovým sadem. Kdysi tu rostly nádherné mohutné smrky. Chodívaly si sem hrávat děti. Dnes tu zbyla jen holá pláň ze všech stran otevřená větru. Uhlíky v ohništi po pálení větví byly dosud žhavé. Všichni nábožně koukali na zasněžené břehy a na tu nevysvětlitelnou proměnu vody v mléčné zrcadlo. Vyčkávalo se, kdo se odváží vyzkoušet led jako první. Jen uprostřed rybníka jako by v ledu něco vězelo. Možná pytel odpadků, snad zaklesnutá kláda nebo tělo nějakého mrtvého zvířete. Na tu vzdálenost nebylo možné předmět dokonale identifikovat.