Nečekané setkání

,,Pojedeme dneska na výlet.“ Hlásí mi hned z rána mamka.
,,A já musím taky?“
,,Bude to zábava uvidíš.“ Utěšuje mne pro změnu tatík.
,,Hm.“ Odseknu a s nudným výrazem ve tvářích se odcházím převlékat.
Znuděně se trochu namaluji, hodím na sebe mé oblíbené ryfle, zabalím si pár nezbytných věcí jako třeba: knihu, časopis, discmena a mobil.
Sedáme do auta. Rodiče mi právě oznámili, že jedeme někde do Prčic. Nejprve jsem se zasmála, ale pak mi došlo, že něco takového vážně existuje. Jak se domnívám, bude to asi dlouhá cesta. Cítím se jako by mně přejel parní válec. Z nudy mi nezbude nic jiného, než si začít číst. To mně ale hned přestane bavit. Začnu přemýšlet. Tak třeba si vzpomínám, jak jsem kdysi měla ráda výlety s rodiči. Na jeden se zvláště pamatuji. Jeli jsme do akvaparku, kde si moje starší, teď už vdaná sestra, zlomila malíček. Ze začátku jí nikdo nevěřil, protože ona si často vymýšlela, ale když to začalo opuchat, sranda byla ta tam. Rychle jsme pádili do nemocnice, kde ji dali nohu do sádry. Při pohledu na maminčinu bledou tvář, se mi ještě teď zvedá žaludek. Ale byl to vážně zážitek. Z mého zamyšlení mně vytrhne mamka: ,,Jsme na místě.“
,,Mami to půjdeme na nějaký výšlap?“
,,No jasně potřebujeme si všichni vylepšit kondičku.“
,,Přece víš jak nerada se někde plazím po horách.“
,,No tak jednou tě přece neubude.“ A takhle skončí náš dialog.
Mlčky jdeme všichni tři vedle sebe do obrovského kopce.
Když se tak porozhlížím, v dáli je někdo, kdo mi velmi nápaditě připomíná kamarádku Lindu, která se před několika měsíci přestěhovala na druhý konec republiky. Byla by to však velká náhoda, setkat se zrovna tady na výšlapu, který obě ze srdce nenávidíme. Pustím to z hlavy. Po nějaké době, kdy si pořád udržujeme odstup od těch lidí, co mi připomínají Šmidrkalovic rodinu, se ke mně otočí mamka.
,,Báro nepřijdou ti tam ti lidé nějací povědomí? Sleduji je celou dobu a ta paní je celá Dáša.“
,,Já si taky říkala, jestli to není Linda, ale to by byla velká náhoda.“
,,Víš co? Za pokus to stojí.“Řekne a vykřikuje všechny jejich jména jako na lesi směrem k nim. Lidé se otáčejí, jen ti tam zrovna ne. Vypadáme jako blázni, protože já skáču a mávám, a máma ječí. Konečně se ti lidé otočí. Začínají si nás prohlížet. Jdou směrem k nám. To jsou vážně oni. Teta Dáša hrozně zhubla, ale strejda Marek naopak trochu přibral. Linda ta se hned hrne ke mně, abychom se řádně přivítaly. Objala mne velmi srdečně, protože jsme se vážně dlouho neviděly a na dopisy není čas.
,,Musím ti toho tolik říci.“ Říká.
,,No to já taky.“
,,Mami nemohli bychom si tu někde sednout a být tu celý den?“
,,No normálně bych to asi nedovolila, ale při takové náhodě.“
,,Díky, díky, díky.“ Vykřikuji.
Linda mi vyprávěla, jak se má na nové škole. Prý tam mají hodně kluků. O tomto tématu mluvila asi nejčastěji. Když kolem nás přešel nějaký kluk, hned ho probrala od hlavy až k patě. Je vidět, že tahle stvoření jí pěkně zamotala hlavu. Ačkoliv je krásný letní den začíná se stmívat. Kouknu na hodinky a vidím devět pryč. Nechce se mi ani věřit, že jsme tak dlouho spolu mluvili. Všichni jdeme společně dolů k autům. Nastane loučení. Tentokrát si však všichni slíbíme, že co nevidět se zase sejdeme.
Odjíždíme. Jsem plná zážitků. Celou cestu přemýšlím. Jsme nesmírně šťastná, že se toto setkání uskutečnilo. Taková náhoda. Když si vzpomenu, že jsem nechtěla nikam jet, tak bych si nejraději nafackovala. Přišla bych o možnost znovu vidět svou kamarádku.