Pokračování - Část 2. Azab (Listopad)

Listopad

Poprvé letím sama. Myslela jsem, že se budu bát, nikdy jsem sama tak daleko necestovala, ale přišlo mi všechno tak přirozené a běžné.
Ráda bych řekla, že dva měsíce utekli jako voda, ale byly to pro mne snad nejhorší dny a týdny, jaké jsem kdy zažila. Už ani nevím, kdy mě napadla myšlenka, že bych se vrátila v rámci dovolené. Rozhodla jsem se využít opět stejný hotel, jet tam jen s letenkou jsem nechtěla, přeci jen ho pořádně neznám. Později však uvidíte, že hotel mi byl ale stejně k ničemu.
Až teď mi vlastně dochází, jak moc jsem nežila celé dva měsíce, jen přežívala a čekala na den, kdy se uvidíme.
Nejhorší na tom všem bylo říct o něm rodině a kamarádům. Každý vnímá tyhle země a lidi jinak, většina nejhůř. Bylo těžké vysvětlit, že se není čeho bát, ale kdo sám neuvidí a nezažije, bude mít pořád stejný názor. Naučila jsem se lidi ignorovat a jen se pousmát nad jejich poučnými řečmi jen proto, že jim se to nelíbí. Jeho zprávy mě udržovali v dobré náladě, ovšem jsem se bála, že mi jednoho dne už zprávu neopětuje a všechno jen "vyšumí".
Chtěla jsem tam odletět hlavně kvůli tomu, aby jsme se lépe poznali a jednoduše si řekli, co bude dál.

Ležím na lehátku u bazénu a čekám až přijde skupinka animátorů v čele s ním. Čtu si knížku a vystavuju tělo podzimním africkým paprskům, alespoň budu opálená.
Cítila jsem, jak se ke mně někdo přibližuje, když jsem zvedla hlavu, stál tam on usmívajíc se na mě. Přidřepl si ke mně a stále se jen díval a zeširoka se usmíval. Spadl mi kámen ze srdce a cítila jsem, že jsem tam, kde mám být. Celý den jsem přemýšlela, jak to vůbec bude probíhat. Měla jsem naplánováno, že s nimi tedy každý večer budu jezdit do barů, abychom mohli být spolu. Ovšem to, co se dělo, by mě nikdy nenapadlo.
Hned první večer jsme odjeli pozdravit kamarádku z Holandska, se kterou jsme se seznámili v Srpnu. Od doby, co jsem přijela, jsme se ještě ani jednou neobejmuli natož políbili.
V baru jsem se bavila s kamarádkou, tancovali jsme na parketu a on, povídajíc si snad se všemi místnimi, mě jen pozoroval. Stále jsem nevěděla jestli stojí o to, být se mnou. Občas mi přišlo, že se za mě snad stydí, že nechce, aby nás někdo společně viděl. Rozhodla jsem se k němu jít a obejmout ho. Obejmutí mi opětoval a následně jsme se začali líbat. Velmi vášnivě a s velkou úlevou, kterou jsem cítila i z něho. Líbali a objímali jsme se opravdu dlouho a dvouměsíční odloučení bylo znát. Nevím proč, ale zeptala jsem, zda je šťastný, když mi řekl, že ne, nechápavě jsem se na něj podívala. Dodal, že je VELMI šťastný a já jsem ho následně pevně obejmula.
Později v noci jsme odjeli k němu domů, konečně jsme byli spolu sami. Nemohli jsme se jeden druhého nabažit, chtěla jsem ho, co nejvíce objímat, líbal mě po celém těle a já nemohla být šťastnější. Usínali jsme v objetí, stejně jako každou další noc.
Celých deset dní jsem převážně stravila u něj, do hotelu jsem se chodila jen převlékat a občas si dát něco k jídlu. Venku už začalo být chladno a u moře nebo bazénu se už v plavkách být nedalo. Přes den jsem spala, jelikož jsme každý večer vyráželi do barů a vraceli se kolem třetí ráno. Občas jsem byla ale tak unavená, že jsem radši zůstala u něj doma sama. Začala jsem si uvědomovat, že se začínám velmi dobře orientovat v Hurghadě, seznamovala se s jeho kamarády, procházeli jsme různé bary a restaurace, občas jsme zašli do supermarketu. Vždycky jsem byla nejvíce překvapená z cen, které byly velmi nízké, pro ně však velmi vysoké. Nakupoval jídlo hlavně pro mě a každý den jsme se dohadovali o tom, kdo zaplatí. Poslední dny chodil nakupovat jen on, abych se s ním nehádala. Já jsem však jíst nemohla, místní jídlo mi nedělalo dobře a moje strava se skládala převážně z hotelových hranolků s kečupem a nebo polévky, kterou vařil.
Během posledních dnů jsem se snažila vymyslet, co mu řeknu. Chtěla jsem být s ním i nadále, klapalo nám to, až na nějaké drobné neshody. Jeden večer, kdy jsme jen seděli na gauči, večeřeli a dívali se na televizi, jsem se ho zeptala, co bude dál. Nejdřív to nechtěl rozebírat, ale nemám přesvědčovací schopnosti jen tak k ničemu. Řekl mi o své dlouholeté přítelkyni z Německa se kterou se rozešel před dvěmi lety. Došel k závěru, že se necítí mít znovu vztah. Hrdlo se mi sevřelo a moje naděje vyprchali. Mluvil ale dál. Já jsem se začala cítit velmi špatně a nedoufala jsem v dobrý konec. Moje `cestování` je pravděpodobně u konce.
Vůbec jsem mu nerozuměla a zeptala jsem se zda to tedy znamená konec. Odvětil, že konec není, dále sem můžu jezdit a uvidíme, co bude dál. Necháme to plynout. Rozhodla jsem se to tedy neřešit a užívat si s ním poslední dny. Bylo těžké to zpracovat, doufala jsem, ale že se lépe poznáme a bude to fungovat. Koneckonců, i když je to psychicky náročné, takový vztah by mi vyhovoval. Často jsem v práci a nemám čas na soukromý život. Takhle se uvidíme na delší dobu, po dvou měsících a atmosféra nebude napjatá.
Když pracuje každý den celý den, je těžké užívat si každou společnou minutu. Poslední den si ale kvůli mně vzal volno, strávili jsme celý den v posteli s filmy a dobrým jídlem. Milovali jsme se, sprchovali jsme se spolu. Jenže můj čas odletu se stále přibližoval. Padl na mě smutek. Jediné dobré bylo, že jsme se domluvili, že v lednu znovu přiletím, tentokrát k němu, žádný hotel nepotřebuji.

V nočních ulici jdeme ruku v ruce k hlavní silnici, kde mi zavolá taxíka do hotelu. Nechci ho pustit, zdá se mi, ale naštvaný. Vlastně se ani pořádně nerozloučíme. Nerozumím tomu. Jsem z něj zmatená a nevěřím tomu, že se ještě někdy vrátím. Chápu, že jsme se nemohli políbit, ale ani mě neobejmul, neřekl vlídné slovo.
V hotelu čekajíc na autbosu s ostatními hosty, který nás odveze do hotelu, jsem přemýšlela a byla velmi nervózní. Vůbec jsem netušila, co bude dál. Kolik slibů už jsem v životě zažila a nikdy se nesplnili. Opravdu jsem se snažila zachovat chladnou hlavu, ale nešlo to. Myslela jsem také na to, jak fungují lety v lednu, z interentu jsem se dozvěděla, že se líta jen určitý den v týdnu. Pokud teda někam poletím. Nejradši bych si koupila letenku ihned, abych měla nějakou jistotu. Ale musím počkat, musím počkat jak se to dál bude vyvíjet. A já se vzdát nehodlám, potkala jsem člověka se kterým mi je dobře, stará se o mně, je ke mně upřímný a má mě rád. Stále mi to zní v hlavě, kdy mi řekl, že mě má rád. Leželi jsme spolu v posteli a on se na mě jen díval a poslouchal moje tlachání a v tom mi řekl, že mě má rád, že mám krásné blond vlasy a modré oči a celá jsem pro něj nádherná. V takových situací nevím, co říct, jak se tvářit. Jen se usmívám od ucha k uchu a schovávám si obličej do dlaní. Moje hezké myšlenky mi ale narušují ty špatné, kdy mi řekl, že se na vztah necítí a také to, jak se se mnou rozloučil. Moje hlava pracuje a mám pocit, že kdybych vzala špendlík, dala si ho nad hlavu, tak se ozve obrovská rána jako když prasknete balonek.
V letadle jsem naštěstí usnula a tak se moje myšlenky na chvíli zastavili a já se mohla ponořit do snů.

..................................

Pokračováni opět přístě..