Schizofréní hovory

Informovanost ano, nebo ne.
Jak pro koho. Mně škodí. Psychika si s tím neví rady. Posílá tělo do útlumu. Vidím černé scénáře své i druhých. Domýšlím se, co bude. A bude to, ať to vím nebo ne. Jde přeci o to vědět, jak si počínat, co respektovat, komu věřit, kde co sehnat. A taky na co být připraven a s čím počítat. Třeba i se smrtí, svou či bližních i cizích. Přijmout ji a vnímat co ji předchází. A tak jsem se rozhodl s tou temnou představou bojovat. Tentokrát ne prášky. Zapojuji obě hemisféry do tohoto lítého boje. Přemýšlím o logice, míře pravděpodobnosti, že se něco stane. Snažím se každý den dělat jen věci, které bych dělal i kdybych věděl, že je to můj den poslední. Rád bych měl dodělaný dům, uklizenou dílnu, naštípané dřevo, funkční studnu i čističku, zaplacené daně i pojištění. Byl bych rád kdyby moje děti a vnuci byly zdrávi a spokojení ve svém domě nebo bytě. Vše se zařídit nedá. Ani stihnout. Minulý týden jsem byl na místním hřbitově. Dřív lidi umírali daleko dřív. Věk se značně prodloužil. Zlehčil a lidi zpohodlněli. Jedí zdravě ovoce i zeleninu z celého světa, cestují, baví se. Zapomněli na blízkost války. Tato jim díky televizi zevšedněla. Už ji vnímají jako šum vodopádu. Moji rodiče ji zažily. Babička dokonce obě. Bídu, nezaměstnanost, nasazení, Hitlera, koncentrák, svobodu, Gotwalda, Stalina, KSČ, okupaci. A v tom systému umřela. Její dcera, tedy moje máma zažila navíc i svobodu a letos mi umřela. Hodinu po mé návštěvě. A teď si musím vzpomenout na její radu: Proč se dnes učíte, když víte, že zítra umřete? A kdy jindy, když ne dnes? On člověk možná zaplať pánbůh, vlastně nikdy moc neví, který den je ten poslední. A dokud můžu psát, budu o život stát. Rád bych ovládal své podvědomí, co mě tak moc konokautuje. Logiku to nemá. Ono mi říká, že právě, že jo. Hádám se s ním do krve...Moc sil mi to bere. Tak se z toho vypíšu. Hodím to na displej notebooku. Přečtu si ty cancy po sobě. Je to hrůza. Ale ona mi pomáhá. Před tou hrůzou ve mně. V tom myšlení. Místo zpovědi klávesnice. Komentáře. Desetkrát zdrávas a jednou otče náš. Nedám nic. To samé dostávám. Jako v biliáru. Úhel dopadu jest roven úhlu odrazu. Ale věř tomu, co myslíš. Se to šmejkne o plátno, křivý tágo, smítko. Gravitace i Newtonovi zákony. Možná, že znáš. A tágo držet umíš? Ne? Tak na výsledek čumíš. Jsme si to asi posraly. Zase na mně útočí. Jo jo, máš pravdu. Lety do vesmíru, atomové, nukleární výbuchy, genetické změny i mutace. Vyrábíme prakticky cokoliv. Složité i jednoduché. Krávy dojí 10 krát víc než dřív. Produktivita lidí letí nahoru jako jejich spotřeba i množství na planetě. Ne všichni to tak mají. Jen mi vyvolení. A nás je zhruba třetina světové populace. Hubíme přírodu i živočišné druhy jako při válce lidi. Naprosto neomaleně. A pak cosi přijde, nebo to někdo vyrobí. Jako obranu proti zlu co tady lidi působí. Chytře se mezi ně vetře. Nic oni dlouho netuší. Pak rozpoutá peklo v boji s imunitou. Unavené, slabé i staré si bere jako štít. Roušky nejsou schopni vyrobit ti, co předtím létaly do vesmíru? Ach jak si směšný a hloupý člověče. Mysle sis, že mně přírodu přechytračíš a ovládneš? Já tu byla milony let před tebou a budu tady i po tobě. Dávám ti toto varování! Se mnou už si nezahrávej. V tom tvém mém rabování. Já si to už líbit nenechám. Je to hrůza, viď? A co jsem měla říkat já, když mi zmizel přítel nosorožec, motýl, pták? Teď brečíš a na mně křičíš. Chráním si své. Ty jsi tu jen na návštěvě. Ráčíš to jednou pochopit? Máš internet, vědomosti, zkušenosti a přitom jsi tak hloupý. Nemyslíš? Já ti vše dala k dispozici a zadarmo. Ty sis bral a nic mi nevracel. Vnitřní moje hlasy se spolu přou co sem ještě dají. Se mi zdají. Vyhrajeme. Myslím. Ale dejme pak šanci i té planetě Zemi na své místo u Slunce. Nebo nás smete svou hořkou bouří. Vítězství s hořkou příchutí nejistot.