Rozmluva se zrcadlem

Stojím proti tobě, ano, zas. Už tisíc pohledů vržených do tvých zelených očí a stále žádný klid.
Stydím se, stydím se za to, že stojím, že mám dlouhé vlasy, tmavé linky a kolem tváře mi splývají červené pramínky.
Mrknu, jen na chvíli zavřu oči, ale i ta chvíle mi stačí, avych si přála změnit sama sebe. Ale nepovedlo se.
Stejné tričko, stejné ruce, dokonce i nervózně se třepající se kolena jsou kryta stjenými modrými džíny s Americkou vlajkou.
Polévá mě horko, když zjistím, že má levá černobílá bota je pořád díravá.
Je to nezvyk...jenže co je pocit poznat něco nového oproti tomu, že já nová jsem?
Ukrývám rozpaky a ty nejspíš taky, jsi můj odraz v zrcadle, který říká: "Jsi to ty, stojíš proti mně. A já jen opakuji tvé pohyby, první rozpačité krůčky k lepšímu světu."
Ale i zrcadlo se lehce otřásá, člověk je v něm přeci stejný, jako já, jen má jinačí myšlenky...a problém si uvědomit, že nevyskočí z rámu a nepůjde dnes ven místo mě.
Totiž že jakmile se otočím a odejdu o pár kroků dál, zmizí úplně.
Čerevnenám se na sebe, protože zrcadlo mi povědělo, že mi to sluší.
"Slečna rebelka", tak mě pojmenovalo a jako důkaz, že myslí vážně co říká, i to, jak mě samotnou odráží, snaží se ukrýt ty své rozpaky do dřevěného rámu kolem sebe.
"Skryj se tak, vždyť ti to tolik sluší", zazní jeho poslední slova.
pak schová svou "živou" tvář zpět do odrazu a jediný, kdo náhle skrývá ten stud, jsem já. Snad stydět se za krásu není hřích o nic větší, než rozmlouvat se zrcadlem místo toho, abychopustila jeho již nepřítomné pohledy.
Po schodech už totiž slyším kroky,ale ten, kdo je jejich pán na sobě nemá dřevěný rám ani odrážení sklo. Teď se ukáže, jeslti zrcadlo mělo pravdu.