Kdo sedí v žitě!

Letos mi bylo třicet. Uzavřel jsem pomyslnou první třetinu.
Za tu dobu mě lidé, zejména ženy pojmenovaly různě. Byl jsem kreténem, prasákem, sráčem, idiotem, pesimistou, ožralou, negáčem, ale i láskou. Bylo toho hodně. Já jsem se cítil nebýt nikdo z toho. Byl jsem prostě pan nikdo.
Nevýrazná postavička této planety. Naprosto průměrná hlava naší země. Nebyl jsem šťastný, nejsem šťastný, ale věřím, že jednou budu.

Když jsi malý dítě, všichni se tě kurva ptají, co chceš dělat, až budeš velkej.
Mě se nikdo neptal.
Je mi třicet, a teď se všichni ptají.
A já nevím, co mám odpovědět, protože nevím, co chci do prdele dělat.

Všechny práce, které jsem po škole dělal, jsem dělal s velikou nechutí a nasraností. Nechtěl jsem prostě vydělávat prachy pro někoho jiného. Když ale byla práce dobře placená, na chvilku jsem držel hubu a dělal vše pro to, aby mě nevykopli. Prošel jsem několik skladů, obchodů a výrob. Nakonec jsem po maturitě zkoušel i uniformu a nastoupil jsem do Vězeňské služby, což bylo horší jak 12-ti hodinové sypání dýně v pekárně. Tam jste se alespoň mohli „zašít“ na pytel s žitnou moukou a psát.

Zkoušel jsem se zaměřit na nějaký obor, ve kterém bych se našel. Dokonce jsem si při práci v pekárně dodělal vysokou školu. Vypadalo to dobře. Bylo to ale k hovnu. Sežralo mi to akorát čas a prachy. Lidé ze třídy byli zvláštní, nevěděl jsem, co mám říkat. Všichni měli dobré práce a prostředky na své studium. Oni byli pasažéři první třídy a já byl bez lístku ve skladu zavazadel. Škola mi naštěstí vyšla vstříc a mohl jsem si rozdělit školné. Byl to boj, ale zvládnul jsem to.

Jediná věc, která mi asi v životě trochu šla, bylo focení. Focení mě bavilo asi od třinácti, kdy jsem dostal první kompakt. Bavil mě ten fakt, že při takové práci jsem naprosto samostatná jednotka a nikdo za mnou nestál. Daleko horší bylo focení svateb. Všude šťastný lidi, pořád ty samé zvyklosti a tradice. Bylo mi z toho na zvracení. Musel jsem to ale vydržet, protože jsem si koupil celkem drahou zrcadlovku a půjčil jsem si prachy od dědy, kterého jsem hodně respektoval a vážil si ho. Je strašné pozorovat, jak jsou lidé spokojení, když se rozbije talíř a oni ho pak můžou zametat, když mohou jíst polévku ze společné lžíce, která je děrovaná. Nebo když se dá ženichovi chomout a zahodí se klíč od zámku. Kurva, jen si na to vzpomenu a je mi zle. Jedině díky štědré nabídce alkoholu a jídla jsem to vydržel. To byla velká výhoda.

Daleko víc než focení svateb mě bavilo fotit ženský. To mi nepřinášelo téměř žádnej zisk v podobě peněz. Vybíral jsem si vždycky zajímavý holky, které dobře vypadají. Průběh focení byl vždy stejný. Našel jsem dobrou lokalitu, vymyslel téma a šlo se na věc. Bavilo mě to. Po každém focení jsme se domluvili, že bychom mohli trochu „oslavit“ fotky, které vznikly. Vždycky mi šlo jen o jedno. Užíval jsem si život bohéma. Úspěšné pokusy střídaly ty neúspěšné.

Byl jsem vychován k úctě a respektu. Lepší rodiče si ani nedovedu představit. Přesto všechno jsem úplně jiný než oni. Některými kroky v životě jsem si kompenzoval absolutní nespokojenost a smutek. V mé hlavě probíhaly neustálé boje. Všechny vztahy nepřekročily 36 měsíců. Vždycky jsem se jen přiblížil tomu, co mají ostatní. Nedokázal jsem to. Latentně jsem si to nepřál a moje chování to potvrzovalo. Začal jsem přicházet na to, že nejlíp mi je, když jsem sám. Hloupý člověk neřeší nic a žije poměrně spokojený život. Inteligentní člověk řeší, a pokud nemá řešení, má alespoň odvahu a ukončí to. Průměrný člověk? Věčně stěžující mezičlánek, který neustále přemýšlí nad tím, kde udělali jeho rodiče chybu. Jen zbabělý kus hovna, který umí od každého něco, ale nic pořádně.

Smířil jsem se s tím. Bylo mi to už jedno. Chtěl jsem jen klid a trochu peněz, abych si tady alespoň užil trochu srandy. Není těžké stěžovat si a naříkat, těžké je poslouchat lidi, jak ti říkají, že si stěžuješ a naříkáš.