Ve víně je pravda

Haló?
Ahoj, tady Martina.
Ahoj.
Co děláš?
Ehm, zdál se mi sen, že to dnes vyjde a tak to jdu zkusit na „červenou“.
Ty tam ještě chodíš? Jsi blázen.
Dobře, co potřebuješ?
Udělala jsem nedávno státnice, a tak si říkám, že bys mě mohl nafotit?
No to bych asi měl. To je fakt. Začal jsem se usmívat a přemýšlet, zda ten titul dají dnes opravdu každému.
Červenou už dnes nepotřebuji.
Máš nějaký nápad? Zeptal jsem se.
Říkala jsem si, že bys mohl přijít ke mně domů, a tam uděláme fotky u zdi. Ehm, něco jako tohle… Zvuk MMS zprávy mě překvapil. Červená padla.

Martina byla fajn holka, která byla pěkná, ale hlubší konverzaci o tom, jak byl Salinger nepochopený, jsem od ní nečekal. Ve všech aspektech splňovala parametry modelky. A to jak ve fyzických předpokladech, tak i mentálních. Znali jsme se přes kamarády. V maloměstě se přece jen znají všichni. Mluvil jsem s ní ale jenom jednou. Bylo to v baru, kde jsem jí slíbil, že jí určitě někdy nafotím. Po čtvrtém pivu jsem sliboval všechno všem. Byl to prostě kus ženský a chlapům se dost líbila. Moc dobře to věděla. Vždycky se kolem ní motali divní frajírci. Takový ty, co mají kabelku Gucci přes rameno, a otevírají posilovnu v šest ráno. Ty zmrdy jsem nesnášel.

Co dnes? Vábivě se zeptala.
V devět večer jsem tam, skoro jsem zakřičel.
Domluveno.

Ten večer jsem se rozhodl nepít pivo, po kterém jdou mé výkony rapidně dolů. Zašel jsem do vinotéky a koupil jsem dražší láhev červeného. Už rok jsem byl sám. Po posledním vztahu jsem se utrhl ze řetězu. Věděl jsem, že nechce jen nafotit. Byl jsem si jistý, že když mi poslala fotku modelky ve spodním prádle, nechce mé fotoslužby. Cítil jsem se jako Dexter, co sbírá své trofeje. Ta noc byla ta pravá.

Na zvonku nebylo její příjmení. Vlastně jsem ho ani neznal.
Napsal jsem jí a přišla mi otevřít. Ke dveřím přišla v županu, a mě bylo jasné, co se bude dít. Byt byl malý, ale moderně zařízený. Vypadal, jako z katalogu pro Ikeu.
První sérii fotek jsem „nacvakal“ poměrně rychle. Stejně tak jsem přistupoval k vínu. Spodní prádlo střídala tak rychle, jako když se roztočí ruleta. Všechno šlo podle plánu.

Jenže jako ruleta, která se postupem času zpomaluje, zastavil se čas i v jejím bytě. Došlo mi, že si vůbec nedolila, a já vypil celou láhev sám. Začala mít strach, zda budou fotky dobré, když mě viděla. A já měl strach, že chtěla skutečně „jen“ nafotit. Cítil jsem se být zneužitý. Bylo mi zle. Ukázala mi, kde je ložnice (to jsem samozřejmě věděl od příchodu) a řekla, že musí odejít za kamarádem. Ráno mám jen zabouchnout. Než práskla dveřmi, poděkovala, a já jsem se přemístil do postele. Byl jsem jako ta kulička. Svět se točil.

Vzbudil jsem se asi ve tři ráno. Byl jsem sám v cizím bytě. Rozhodl jsem se vstát a odejít. Na zemi jsem šlápl do nějakých dokumentů, které byly pokryty zvratky. Dokumenty určitě nebyly moje, ale to druhé ano. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že se jedná o vysokoškolský diplom. Kdo má kurva vysvědčení vedle postele? Do prdele. Nejspíš někdo, kdo školu nedávno dodělal. Toho vína byla škoda.

Vyšel jsem na ulici a smazal její číslo z telefonu. Rozhodl jsem, že dokončím to, co jsem ráno začal.
Padla černá.
Přišel jsem o deset táců a láhev vína.
Byla to noc k posrání.
Martinu jsem pak v životě neviděl.
Kuličku ano.