Facha

Směna.
Směna mu začala přesně ve třičtvrtě na pět ráno.
Myslel jsem si, že tu máme datla, který klove do dřeva.
A on je to přitom jeho kolega strakapoud.
Prý výborně šplhá a má vytříbený sluch.
Z ozvěny toho svého ťukání pozná, zda je ve dřevu nějaká dobrota, tedy červ, larva nebo jiný hmyz.
On v krátkém časovém úseku dvou či tří vteřin zabuší nepočítaně krát a poslouchá a vyhodnocuje. A po chvilce v tom pokračuje.
Právě ustal.
Asi má pro dnešek dost.
Nebo tu nic nenašel.
Ale vrací se k nám poslední dny téměř denně.
Do toho se přidává kohout, slyším i houkání sovy a štěbetání všelijakých ptáků.
A kručení žaludku.
Jdu ho umlčet, aby mne nerušil.
V šest ráno.
Kdo to kdy viděl, vstávat v noci!
Večer na obloze svítili velikou intenzitou hvězdy.
Snad to nebyl Černobyl.
A roušky se tomu všemu smály.
Až se na nosy přilepily.
V létě za teplejších nocí si dám postel zase na louku, kde pod širou oblohou v peřinách budu spát.
A nebesa budou tam kulisa.
Mám největší ložnici co kdy kdo měl.
Nepoznám hvězdy ani souhvězdí, ale to nevadí.
Vnímám to i tak.
S jistotou poznám jen slunce, měsíc, severku?
Každý nemůže být geniální.
Štve mně to, proč zrovna já mám být ten hloupý, ale karty kdysi byly takto rozdány.
A tak v tom žiji, jak mi je umožněno v těch mantinelech od do.
A už zase ťuká.
Jdu omrknout co zase zničil.
Nebo zachránil?