Hastrman

Rybářů je, ach ouvej, těch je... Tak proč by zrovna tuten nemohl být také Rybář? To si jich navymýšlí všelijací spisovatelé, ale tenhle Rybář je pravý, jak by nebyl, když každý den chodí  Ostruhovou dolů a hvízdá si.

Šedivé vlasy, zelený fráček, bílé punčochy, střevíce s přezkami, a tak dále a tak dále. Nemůžu za to, že mne napadají stejné věci, jako moje méně známé kolegy, že ano...

A tenhle starý pán, kterému na Malé straně povídali Hastrman, se nebál toho, co bude. Starým lidem se občas hlavou proženou chmurné myšlenky na budoucí čas, to znáte... "hlavně abych nebyl na obtíž...," ale toho se pan Rybář, tedy Hastrman, vůbec nebál. Vždycky, když mu napadlo, co kdyby se dcera nebo zeť, u kterých žil, na něho začali usmívat tak nějak méně, co kdyby mu podávali talíř tak nějak neradi, co potom, tak vždycky sáhl rukou do kapsy a spokojeně si hvízdl: "Meducína..." A v prstech vytáhl bílou pilulku a zálibně si ji prohlížel proti slunci. Krásně kulatá, hladká, poslušná pilulka. Té si Hastrman cenil nade vše. Věděl co.

"Až tady budu na přítěž, polknu svoji meducínu. A druhý den mne ponesou ke svatému Tomáši. To je moje úmluva, moje pečetka." A opatrně vsunul pilulku zpátky do kapsy.

Tak i dnes bylo modré nebe nad Hradčanami, ptáci štěbetali a stromy vydechovaly do ulic své vůně. Pan Rybář měl namířeno jinačí cestou než obvykle. Přepadl ho nepokoj, který mu už v noci nedal spát a vyhnal ho časně z rána ven. Namířil si to k lékárníkovi Sacherwunderdiebstahlovi do Thunovské.

"Gutten jitro," pozdravil Hastrman do cinkotu zvonku nade dveřmi. Sacherwunderdiebstahl stál uctivě za pultem a hleděl na příchozího zpoza kulatých obrouček.

"Dobrý morgen," odvětil, "co si ráčejí přát, Herr Rybárž?"

"Měl bych pro nich takovou věc, vědí," pan Rybář se důvěrně naklonil k lékárníkovi. "Podívají se na tohle, pane magistr a řeknou, co v tom je? Ale to jim kladu na srdce, nikomu ani slovo, však oni jsou skoro doktor a jsou taky vázanej tím tajemstvím," naléhal pan Rybář šeptem a kradmo podával lékárníkovi bílou pilulku. Stále se přitom ohlížel, jestli venku po ulici někdo nepřechází.

"Ukažte," řekl lékárník zkušeně. Vzal pilulku mezi palec a ukazovák, sňal své zvětšovací brýle a díval se skrze čočku na tu malou bílou věc.

"Dovolejí?" zeptal se a uchopil malý nožík. Než sebou stačíl pan Rybář leknutím trhnout, jemně oškrábl okraj pilulky na skleněný talířek. Pak kápl doprostřed jakousi čirou tekutinu a obrátil se k Rybářovi: "Počkají mi tady, hned budu hotov," a zmizel za závěsem.

Pan Rybář se spokojeně pohroužil do myšlenek. "Meducína, safra porte, aspoň budu moudřejší. Však neuškodí, když budu vědět, po čem usnu..."

Závěs se odhrnul a pan Sacherwinderdiebstahl se vrátil i s talířkem. Lehce se usmíval.

"Tak co že je v tom?" ptal se nedočkavě Hastrman.

"Inu, nejdřív se já zeptám jich, co že si voni mysleli, že v tom je?" opáčil lékárník pobaveně.

"Snad nějaké byliny, odněkud až...," mávl rukou pan Rybář do dálky a dodal: "Takové, co po nich jeden usne a už se neprobudí, vědí co myslím..."

"Ale kdež byliny, rozemletá křída mit cukr, aby to drželo pohromadě, tak to mají, Herr Rybárž," smál se lékárník, "tohle by jich škrabalo v krku jako syrová erteple, ale žádný jiný účinek to nemá."

"Tak...," pronesl pan Rybář s pohledem upřeným na váhy na pultu, "křída a cukr. Pěkná pečetka, po které se usne..." A odcházel tou ulicí zpět ke Hradčanům, dívaje se na kostky pod nohama, celý posmutnělý. Šel domů, venku jej už nic netěšilo.

Doma hned usedl v předsíni na vyřezávanou truhlu a zůstal tak celou věčnost. Až teprve dcera ho našla v této pozici a ihned se vyptala: "Tatínku, co je to s vámi, že jste tu potichu a tak se díváte?"

A Hastrman patřil na dívku a odpověděl: "Tak je mi těžko, dítě moje, ani to neumím vypovědět. Tolik vám přitěžuji, darmo jsem tu s vámi, jen na obtíž. A dosud jsem měl útěchu, že mám svoji meducínu a až ji jednou vezmu, budete mít navždy pokoj ode mne, jen mne snesete tou mojí ulicí dolů a vrátíte se už sami. A teď nemám ani to, zůstanu tady jako závaží, jinak to nedovedu."

A pan Rybář povídal a slzy se mu kutálely po dávno vyhaslých lících jako hráchy. V tom chytila jej dívka za obě ruce a vzápětí vešel z pokoje i zeť, který vše za dveřmi slyšel a oba obstoupili starého muže.

"Neplačte, tatínku," pravil laskavě zeť Antonín, "vždyť my to víme už dávno, že nosíte v kapse jen kulatou cukrkandli. A nemáme vás proto méně rádi. Jak byste nám mohl být na obtíž, vždyť jste nám tatínkem i dědečkem, a pro jednu pilulku z namleté křídy byste smutnil? Hleďte, tady od nás máte pravou meducínu, tatínku. Ta je opravdová, máme na to beštétigung od magistra Opátky od Zlaté studny. Tady si vezměte a Bety vám přinese kávu na zapití. A zítra půjdeme společně tou vaší Ostruhovou dolů, pořád dolů..."

A pan Rybář držel v dlani tu kulatou pilulku a snad vám ani nevěděl, jestli je ta káva sladká nebo slaná, tak mu padaly slzy štěstí...