Nádraží

Pamatuji si ho jako malý chlapec. Ohromné nádraží plné zázraků. Na kolejích supěly těžké lokomotivy, pára se vznášela všude kolem, na točně se mašiny otáčely, aby nemusely jet tendrem napřed. Samotná nádražní budova skýtala plno zážitků.

Své krámky zde měli například mladá, usměvavá květinářka, postarší zelinářka, trafikant – válečný veterán – který nesundával svou starou uniformu, a který byl pro každou legraci a měl rád děti, i věčně nabručený koženář. Ten děti nemohl ani vystát. Věnoval se jen svým koženým brašnám a řemenům. S dědečkem jsme často navštěvovali vtipného hračkáře, jenž s radostí předváděl nejnovější dřevěné vozíky, koníčky i panenky. Hodný pekař a cukrář vybíral zákazníkům ty nejlepší rohlíky či kremrole, laskavá perníkářka voněla medem a perníkovým kořením a oplývala dobrým slovem, přísně se tvářící knihkupec kontroloval, aby se na knihy nesahalo neumytýma rukama, ale vlastně tak přísný vůbec nebyl. V hodinářském obchůdku jsem si fascinovaně prohlížel všechny ty tikající strojky a stroječky, ozubená kolečka, řetízky a další drobné poklady. Nechyběla ani restaurace a uctivě se uklánějící pan vrchní v elegantním fraku.

Nádražní hala bývala naplněna rozličnými pachy. Uhelný dým, vodní pára, horký olej, vůně z pekárny, restaurace a od perníkářského krámku. Načesané a nastrojené dámy kolem sebe šířily oblak parfému, pánové zase doutníkový kouř. Nejsilněji si ale vybavuji vůni jahodové žvýkačky. Tak mi to alespoň vždycky připadalo. A těch zvuků! Skřípot a funění vlaků, šustění novin, píšťalka pana výpravčího, flašinet, tahací či foukací harmonika, někdy i housle. A především nekonečný šum lidských hlasů.

O každých vánočních svátcích uprostřed haly stával nazdobený smrček. Žádný uříznutý v lese, nýbrž zasazený v ohromném květináči. Několik silných chlapů se pokaždé nadřelo, než byl takový náklad dotlačen na vozíku na určené místo, tam vyložen a ozdoben slaměnými hvězdami, skutečnými skleněnými koulemi a roztomilými zvonečky, které opravdu zvonily, když se jich člověk dotkl. O Štědrém večeru se pod smrčkem hromadily balíčky. Jednalo se o jakousi sbírku pro místní sirotčinec a starobinec, s dědečkem jsme každé Vánoce také několik dárků přinesli.

Potom začala válka. Železnici obsadili vojáci, krámky byly uzavřeny, vánoční i jiné tradice zrušeny. Kdo nešel na frontu, musel do továren. Plakal jsem, když se nám doneslo, že uctivý pan vrchní padl daleko od své vlasti. Plakal jsem, že hodný pekař i legrační hračkář se ve válce nadobro ztratili. A plakal jsem pro svého otce i staršího bratra, které jsem už nikdy neviděl.

Po válce bylo málo jídla, málo oblečení, málo peněz. Kdo by kupoval květiny, nebo nové hračky, když nebyl k sehnání ani pořádný svetr? Lidé si sotva zakoupili jízdenku, odjeli, přijeli, odešli. Nádraží chátralo.

Po letech, po návratu jakéhož blahobytu, se příslušné orgány rozhodly nádraží opravit a pronajmout volné prostory jako kanceláře a sklady. Nějakou dobu to fungovalo, mimo to byl zprovozněn alespoň malý bufet s výdejním okénkem. Většina prostor se ale postupně znovu vyprazdňovala, po bývalých obchůdcích se brzy proháněly jen myši a pavouci. Občas se stalo, že do špatně zajištěných místností vnikl tulák, aby se tam uhnízdil a ukryl před nepřízní počasí. Hlavně v zimě.

Jednoho dne jsem nádraží navštívil se svým malým vnoučkem. Vzal jsem ho dovnitř a vyprávěl mu svém dětství, o dědečkovi a o nádraží. Chlapec se mě držel za ruku a napjatě poslouchal. Ukazoval jsem na krámky zatlučené prkny a vzpomínal, kde kdysi bývalo hračkářství, kde knihkupectví, kde voněla pekárna a cukrárna, kde tikaly desítky hodin a hodinek, kde laskavá perníkářka přidávala k perníku úsměvy, kde pan trafikant žertoval s dětmi, zatímco koženář se vedle něho mračil.

Proč už tu ty obchody nejsou, ptal se mě vnouček, a já vysvětloval. Jak přišla válka a po válce nebyly peníze. Ale válka už dlouho není, zase na to chlapec. Proč prý se všechno nevrátilo zpátky. Co jsem měl na to odpovědět? To malé škvrně má víc rozumu, než všichni dospělí dohromady. I mně se zastesklo po starých časech, po nádraží plném života, po vůni jahodové žvýkačky. A rozhodl jsem se, že musím něco udělat. Cokoliv.

Obešel jsem pár úřadů a vyptal se, co a jak. Prý není zájem. Navštívil jsem tedy několik maloobchodníků, promluvil si s prodejci. Překážkou bylo především vysoké nájemné, nutnost všelijakých oprav a úprav a nepříjemné papírování, aby takový nádražní obchůdek vůbec mohl začít fungovat. Téměř jsem se chtěl vzdávat svých nadějí, když jsem se na jarmarku dal do řeči s mladým koženářem a brašnářem. Koupil jsem od něho novou aktovku a zavzpomínal, že přesně takovou míval i můj dědeček. Pořídil ji na nádraží.

Tam můj dědeček zamlada prodával, povídá brašnář. Vždycky se tak mračil, že mu zákazníci utíkali. Nedalo nám to a po dalším upřesňování jsme se ujistili, že mluvíme o stejné osobě. O nabručeném koženáři. Navštívil jsem rodinné brašnářství a setkal se se starým pánem. Těšil se dosud výtečnému zdraví a moje myšlenka na návrat obchůdků do nádražní haly jej zaujala. Tedy myšlenka mého vnoučka, samozřejmě. S pomocí mladého brašnáře jsme se společně pustili do spřádání velkých plánů.

A povedlo se nám něco úžasného. Díky několika dalším nadšencům jsme docílili toho, že byl vyhlášen projekt na obnovu starého nádraží, a to se vším všudy. Renovace zvenčí i zevnitř a v rámci uvedení do takzvaného původního stavu byl finančně podpořen návrat nádražních krámků. Nastalo hotové pozdvižení. Zabedněné místnosti se odkrývaly, uklízely, opravovaly, přestavovaly a znovu uklízely. Myši a pavouci se divili tomu ruchu a narychlo si sháněli nová obydlí. A neuvěřitelné se stalo skutečností.

Ohromné nádraží bylo opět plné zázraků. Usměvavá květinářka prodávala růže, starší manželský pár si vedle zařídil zelinářství, trafikant vystavil svůj stojan s novinami. Mladý brašnář sousedil s prodejnou dřevěných hraček, voněla tu pekárna, cukrárna i obchod s perníkem. Jaké bylo mé překvapení, když se mladý perníkář pochlubil, že je vlastně prasynovcem oné laskavé perníkářky. Knihkupec kromě prodeje nových výtisků zavedl i antikvariát, hodinářství se roztikalo drobnými strojky a stroječky, nový pan vrchní se uctivě ukláněl v restauraci.

Hned první Vánoce po rekonstrukci zasupěla na kolejích těžká lokomotiva, jež vyjela z muzejního depa. Rozzářené oči dětí i dospělých stály za všechnu námahu a starosti. Pod nazdobeným smrčkem se vršily balíčky pro charitu, několik místních kapel a muzikantů se u něho vystřídalo se svým vystoupením. Zatím to byl uříznutý stromek ve stojanu, ale příště snad již bude zasazený do nádoby. Můj malý vnouček si prohlížel všechen ten mumraj a snad si ani neuvědomoval, že to díky němu staré nádraží opět pulsovalo životem. Zhluboka jsem se nadechl a šťastně vnímal tajemnou vůni jahodové žvýkačky.