Divnej dům

Divnej dům.
Valím se v posteli na pokoji se čtyřma chlapama.
Zdi jsou různobarevně zcela neesteticky vymalovány a vyzdobeny. Směska různých stylů nábytků, obkladů.
Lustr by mohl dostat cenu kýče. Na zdi visí obraz Lady a pak různá další díla s popisky autorů a názvy děl.
Po chodbách domu je to podobné.
Všude visí plakáty.
Na lavičkách, zemi i u stropu jsou loutky postav v rozličných úborech.
Z okna slyším povely pro ranní rozcvičku.
"Rozpažíme, připažíme, nádech, výdech" a dotazy na to jak se kdo cítí.
Jsme v divadelním chráněném domě, kde se o nás starají postižení.
Jsme z toho z počátku zmateni.
Ale to do objasnění krásné a příjemné majitelky, které
se odehrává jako divadelní představení do kterého jsme pomocí kvízů a odměn zapojeni.
Vše je zde v duchu odkazu Jaroslava Haška, kterého mám moc rád, a jím založené "Strany mírného pokroku".
Náš prvotní pohled na vzhled a činnost pensionu a majitelku získává zcela odlišné kontury.
Zklapla nám z ní čelist.
O podobném úsudku svědčí zápisky v pamětní knize, kde obdivuji rukopisy případně i kresby.
Majitelka má i divadlo, které produkuje, v něm hraje, s ním cestuje.
Jeho původ je v Bolkově Brněnském divadle.
Žena je to útlá, má tmavě husté vlasy v copánku stažené.
Její pohled vyzařuje cosi víc než znám.
Klid, pohodu, vášeň, pochopení, nadhled krásu duše.
Najednou ty divné obrazy a věci jsou hezké.
Jsou zřejmě součástí terapie těch lidí s různým postižením.
Vidí věci i svět mnohdy zcela odlišně, nezákeřně.
A ta naše Paní majitelka jim ty jejich představy snaží takto zachovat a v dobrém je vést.
Je tedy jisté, že ji za to nejde nemít rád a zahrnout obdivem, úctou mi připadá jako samozřejmé.
Příště budu posuzovat věci malinko jinak.
Doufám.
Snad.