Vsadil jsem na outsidera

 

Kapky sjížděly po skle, některé rychle, jiné líně a pomalu. A další se jen tak rozpleskly. Sledoval jsem je unaveně, bez záměru. Nezajímal mě svět za nimi, líbily se mi právě jen ty slzy deště.

Sám jsem neměl k slzám daleko. Podělaný život. Proč zrovna já si musím vždycky vytáhnout krátkou slámku?

V lokále bylo prázdno - věc v tuto denní dobu udivující. Nicméně barman ji očividně považoval za normální stav. Naopak ho pořádně zaskočilo, že přišel vůbec někdo – tedy já.

Učinil pokus zapříst hovor. Marně.

Šedivé šedivo za oknem zůstávalo beze změny. Kapky dál sjížděly po skle. A rozpleskávaly se. Ručička na hodinách líně inklinovala k páté hodině odpolední. Pivo ve sklenici už dávno ztratilo poslední zbytek pěny. Ucucával jsem ho hezky dlouho. Bylo čím dál nechutnější.

Zničehonic se otevřely dveře a vstoupil nenápadně vyhlížející chlapík v obnošených kalhotách a vytahaném svetru. Sloupl ze sebe pláštěnku, oklepal ji a rázně vykročil k pultu.

„Nazdar, Pájo,“

„Tě bůh, Tome. Jdeš si vsadit?“

„Jo. Tady to máš.“

Hostinský převzal tiket, přelétl ho očima, vysoko pozdvihl obočí a hlasitě hvízdl.

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně.“

„No, jak myslíš. Ale Tome, dvanáct klacků … není to fakt moc?“

„Jsou to všechny prachy, co jsem měl uložené. Na zadní kolečka.“

„No právě. A teď je chceš takhle riskovat?“

„Je výborný kurs. Když vyhraju, bude to hodně dobré.“

„A když prohraješ, budeš v háji.“

Ručička na hodinách byla už pouhý jediný dílek od pětky.

„Pájo, nekecej a naťukej to. Za chvíli je výkop.“

Barman si povzdechl, pokrčil rameny a natypoval tiket do terminálu.

Tom obhlédl lokál, načež s lehce nakřáplým, leč potěšeným úsměvem připlul k mému stolu.

„Můžu přisednout?“

„Když to musí být …“

„Tak jsem to udělal.“

„A co?“

„Vsadil jsem na outsidera.“

„Aha.“

„Je na to výborný kurs, dvanáct ku jedné. Když to dopadne, dostanu sto čtyřiačtyřicet táců. A budu mít po problémech.“

„Držím palce.“

„Těm klukům jde o všechno. Pokud dneska nevyhrajou, spadnou z ligy. Oni nechají na hřišti duši, jen aby to dokázali.“

„No, tak to mají opravdu silnou motivaci.“

„Mají. A já taky. Jsem na tom stejně jako oni. Když dneska vyhraju, bude to dobré. Když ne, spadnu z ligy. Je to vabank.“

„Přeju vám, ať to dobře dopadne,“ plácal jsem pokrytecky. Ve skutečnosti mi to bylo srdečně fuk.

„Díky. Zaplatíte mi pivo?“

„Ne.“

„Fajn.“

Tom se otočil k baru a zamával na hostinského.

„Hej, jak to vypadá?“

Barman vteřinku pátral v počítači. Aniž by zvedl hlavu, odpověděl lhostejně:

„Čtvrtá minuta, Tome, nula nula. Zatím nic.“

„No dobře. Poslyš, Pájo, naleješ mi jedno?“

„Nenaleju ti nic! Máš tu sekeru jako krávu. Napřed zaplať. Pak dostaneš pivo.“

„Po zápase, kamaráde, po zápase zaplatím všechny dluhy. Neblbni, natoč mi.“

„Jo, po zápase! Jenomže to by ty tvoje mátohy musely napřed vyhrát. Celý rok kopou do drnů. A teď se zrovna kvůli tobě zblázní a porazí Spartu. Ty jsi musel zešílet.“

„No tak si to pivo strč za klobouk, no.“

„Člověče, já tě nechápu,“ pokračoval Pája v nevyžádaném kázání. „Na tiket máš. Nevadí ti vyhodit dvanáct litrů do sázky, co je předem ztracená. Ale pár kaček na pivo, to je ti líto. Kluku pitomá.“

„No. Ty jsi ale čtverák,“ zašklebil se Tom a otočil hlavu na mě. „Je to vůl. Pája. Má bar, kam mu nepáchne živá duše. A bude na mě dělat chytráka.“

„Aha.“

„Víte, já dneska musím vyhrát.“

„To už jste říkal. A pochopil jsem to.“

„A víte, proč potřebuju vyhrát?“

„Protože jste ve finanční tísni. Potácíte se v dluzích. Měl jste posledních dvanáct tisíc korun. A ty jste právě vsadil na outsidera.“

„Přesně tak. A jestlipak víte, jak jsem se dostal do tísně a do dluhů?“

„Nevím. A popravdě řečeno, vědět to ani nechci.“

„No, taky pravda. Co je vám vlastně do toho, že ano.“

„Tak vidíte. Vy máte svoje problémy. A já mám svoje. Taky vám je necpu.“

„A mě by třeba zrovna zajímalo, co vás tíží,“ nedal mi pokoj, „protože svěřená starost je poloviční starost.“

„Nemyslím, že by vás to mohlo zajímat. A hlavně nemám chuť se o tom bavit.“

Oba jsme nadskočili, zaskočeni Pájovým výkřikem.

„Já se na to vyseru! Tome, představ si, že ti tvoji dali gól! Vedou jedna nula!“

Tom vyskočil ze židle jako čertík z krabičky. Vyřítil se k pultu tak divoce, až sestřelil barmana do kouta místnosti.

„Ty bláho, fakt že jo. Jedenáctá minuta. No to je strašně brzo. Jen aby to udrželi, kluci moji.“

Pája se naštvaně vrátil na své místo.

„Ještě jednou do mě takhle vrazíš, blbče, a na mou duši tě vymetu!“

„Promiň, kámo, ale snad to chápeš …“

„No jo …“ zabrumlal barman už smířlivěji.

Tom ještě chvíli civěl na monitor notebooku a pak se pomalu odloudal k mému stolku.

„Tak to vypadá dobře. Zatím.“

„Snad to vydrží.“

„Je hrozně brzo. Ale někdy se stane, že mančaft udrží jedna nula celý zápas. Třeba to vyjde.“

„Možná. Víte, já fotbalu nerozumím, nesleduju ho.“

„To já ano. A jako kluk jsem ho dokonce hrál. Ještě i za dorost, ale pak jsem toho nechal. Škoda, třeba mě to mohlo dobře živit.“

„To nevím.“

„Já taky ne. A jestlipak víte, proč jsem v takových sračkách?“

„Už jsem vám řekl, že mě to nezajímá.“

„No, ale já vám to i přesto chci říct.“

Jak jinak. Ach jo.

„Ušetřete si námahu.“

„No tak jo. Jste nějaký nerudný.“

„Nejsem. Ale nedávám se do řeči s cizími lidmi. A už vůbec nevykládám svoje problémy někomu, koho vidím poprvé v životě.“

Nenechal se odradit a žvanil dál jako kolovrátek.

„Opustila mě žena.“

„Nechte toho! Řekl jsem vám, že nechci nic slyšet.“

„Je to už osm let. U rozvodu mě oholila až na kost. Měla mazaného právníka, bestie.“

Strčil jsem si prsty do uší, aby bylo jasné, že ho nehodlám vnímat.

„Neposlouchám vás.“

„Přišel jsem o dům, o auto, o všechno. Musel jsem si pronajmout takový krcálek. Tady kousek, v téhle hnusné čtvrti.“

„Neslyším vůbec nic, můžete si ušetřit hlasivky.“

„A začal jsem trochu pít, no.“

„Chlastat, ne pít,“ zaznělo od baru.

Překvapeně jsme koukli na hostinského, který dosud sledoval Tomovo vyprávění s pobaveným úsměvem, ale mlčky. Teď se lenivě přišoural k našemu stolu.

„Jo, máš pravdu,“ přimhouřil oči Tom. „Je to přesně tak. Začal jsem chlastat.“

„A nejen to, milý kamaráde. Hlavně jsi začal dráždit hladové mašinky. Nakonec ti nezbylo než sáhnout do firemní kasy. Jakmile na to přišli, vylili tě.“

„A mohl jsem být rád, že mě nezavřeli. Ale šéf byl sekáč, nechal mě podepsat směnku. A bylo to odbyté.“

„Jenomže směnka propadla, poněvadž jsi nesehnal práci. A z podpory se na splacení dluhu neušetří.“

„Jo. A tak mi sebrali barák po mámě. Teda, ona je to taková ruina na venkově. Ale chtěl jsem si to opravit. A na stará kolena se tam uklidit.“

„Pánové, to co vyprávíte, je jistě moc zajímavé,“ vložil jsem se do jejich žvanění, „ale jen pro vás. Takže buďte laskavě zticha. Nebo si to běžte povídat někam, odkud vás nebude slyšet.“

Nevěnovali mi pozornost. Mektali a mektali. Už jsem myslel, že zaplatím a odejdu, když se barman zvedl.

„Jdu juknout, jak to kopou.“

„To budeš hodný,“ pochválil ho Tom.

Pája poškádlil notebook a zakroutil hlavou.

„Tome, tak tě nepotěším. Je to jedna jedna.“

„Ale houby! Takže Sparta vyrovnala?“

„Jo, ve třiadvacáté minutě. Teď je sedmadvacátá.“

„No, to ještě není nic ztraceno.“

„Ne, ale přiznej si, že to sparťani nejspíš otočí. Jako takhle, vždyť je to jasné. To je rozdíl třídy. Několika tříd!“

„No, ty jsi fotbalový expert, ty to musíš vědět. Jasně, pitomče.“

„Hele, nenadávej mi laskavě! To fakt nemám zapotřebí.“

„No tak promiň. A naleješ mi pivo?“

„Ne, řekl jsem to snad jasně.“

Tom přistoupil k oknu a rezignovaně sledoval vlhký svět venku. Zdálo se, že hodlá zkamenět, nicméně znenadání promluvil:

„A tak jsem zkejsnul v tomhle kouzelném koutě zeměkoule. Sám, v mrňavé špeluňce. A bez práce.“

Pája, který se zatím pustil do utírání sklenic, sarkasticky utrousil:

„Jenomže ty sis nikdy žádnou práci nehledal.“

„To není pravda! Byl jsem se zeptat na několika místech …“

„Na několika? Na dvou.“

„Na třech.“

„No tak na třech. Za tolik let to není moc.“

„No není, ale dneska je to s prací špatné, vždyť to víš.“

„Jo, ale ty jsi pro to nic neudělal. Místo toho, aby sis našel flek, začal jsi chodit ke mně. Chlastat na dluh.“

„Už jsem ti párkrát zaplatil.“

A tak dále, a tak dále. Pořád dokola. Mleli koniny jeden přes druhého, až mi z nich začala třeštit hlava.

Vzal jsem si tedy druhé pivo ven, kde mezitím přestalo pršet. Zapálil jsem si doutníček a pozoroval šedivou ulici. Po jedné straně se táhla dlouhá ohrada z vlnitého plechu. A za ní nic. Navzdory slibům oprýskané tabule, že budova ta a ta zde bude dokončena tehdy a tehdy. Ono tehdy a tehdy bylo samozřejmě už v minulosti, ovšem budova nikde.

Naproti se krčily otlučené činžáky, každý jinak šeredný. Napadlo mě, že v jednom z nich se zřejmě nachází Tomova podkrovní světnička.

Žádná další hospoda či bar, kam až jsem dohlédl. Přesto je u Páji prázdno. Buď má ten jeho podnik strašně špatnou pověst, nebo prostě místní lidé nejeví zájem dojít si na trochu pití.

Vrátil jsem se dovnitř. Ti dva pořád dřepěli u mého stolu a dohadovali se.

„Jo, hochu, Dana nebyla špatná ženská,“ vykládal Tom. „Prostě jenom nemohla vystát bydlení v prťavé cimře. A taky ji štvalo, že nemám práci.“

„Tome, do háje, přiznej si konečně, že to byla vysloužilá kurva. A že …“

„Teda ty vole, tohle by sis mohl odpustit!“

„A že by byla vděčná každému, kdo by ji nechal u sebe bydlet. Ale ty jsi taková nula, že i na ni to bylo moc.“

Tom si položil obličej do dlaní.

„To, co říkáš, je strašně odporné. Dana byla moje přítelkyně. Moc fajn ženská. A ty ji urážíš.“

Barman zakroutil hlavou.

„Prostě jen nechceš vidět věci, které jsou každému jasné. To je celé.“

Tom jenom tiše fňukal. Pája ho chvíli lhostejně pozoroval, načež se ležérně odloudal za pult. Po krátké spolupráci s notebookem ohlásil, že začal druhý poločas a pořád je to nerozhodně jedna jedna.

Cucnul jsem si piva. Zatvrzele trvalo na tom, že hodlá být odporné. Má-li Pája všechno zboží takový eklhaft jako pivo, pak není divu, že mu do lokálu nepáchne živá duše.

Z úvah mě vytrhl poněkud roztřesený Tomův hlas.

„On tomu nerozumí. Nevěří lidem. Na každém vidí jen to špatné. Každý je podle něj šlapka nebo kriminálník. Ale tak to není. Všichni lidi přece nejsou …“

„Tome, kecáš,“ odporoval mu barman. „Já mám svoje zkušenosti. Už nejsem naivní. Člověče, tobě je hodně přes čtyřicet, ale máš uvažování romantického osmnáctiletého trotla.“

„Všichni lidi přece nejsou špatní. Pájo! No ne? A co vy na to, pane? Nemám pravdu?“

Nevěnoval jsem mu pozornost. Na rozdíl od barmana.

„Nikdo netvrdí, že jsou všichni lidi špatní. Ani ty nejsi špatný chlap. Jenomže máš slabou vůli. A tak se z tebe stala troska. Ta tvoje Dana třeba taky nebyla špatná ženská. Ale prostě se živila tím, že šlapala chodník. Dělej, co dělej, je to tak.“

„Dej mi pokoj. Jsi cynik.“

„A ty jsi …“ začal hostinský, ale pak vyjekl:

„Gól! Člověče, ti tvoji vedou dva jedna!“

Tom se katapultoval ze židle. Jediný zlomek vteřiny ho proměnil z fňukající hromádky neštěstí v nadšeného fotbalového fanouška.

Naklusal k pultu a odstrčil Páju od notebooku.

„Uhni, chlape … no vážně, kluci moji zlatí! Padesátá minuta. No to je strašně dlouho do konce, ale snad to udrží …“

„Hergot, Tome,“ hartusil barman, „řekl sem ti, že jestli do mě ještě jednou vrazíš, tak tě vymetu!“

„Promiň! No promiň, kámo! Ale snad to chápeš.“

Pája se poprvé po dlouhé době usmál.

„Chápu. To víš, že jo. Ale nevrážej do mě.“

Vyšel jsem znovu ven, ucucávat zbytek nedobrého piva.

Sám jsem nevěděl, na co tu ksakru vlastně ještě čekám. Původně jsem zamýšlel vypít jen jedno a odkráčet k domovu. Ale pak mě možná začalo zajímat, jak ten fotbal dopadne. A možná jsem byl i zvědavý na Tomovo vyprávění. A možná mi i vrtalo hlavou, proč Pája provozuje jednoznačně ztrátový podnik - jelikož podle mého názoru se taky musel topit v dluzích. Těch „možná“ bylo prostě nějak moc …

Vrátil jsem se do lokálu. Tom seděl na svém místě u mého stolu. Vypadal mnohem spokojeněji. Stál před ním půllitr piva. Takže nakonec asi Páju ukecal. Asi určitě.

Rovnou ve dveřích jsem houkl k pultu:

„Tak jak vypadá skóre?“

Hostinského můj interes evidentně zaskočil, nicméně ohlásil:

„Třiasedmdesátá minuta, pořád dva jedna.“

„Dík.“

Pomalu jsem se posadil a podrbal na zátylku.

„No tak vám to možná vyjde. Ještě tak dvacet minut a hurá.“

„Ale jsou to nervy. Kurňa, Pájo,“ otočil se na barmana, „proč ty tu vlastně nemáš televizi? Jsem to mohl vidět. Takhle tu jenom dřepím jak dement. A čekám, co vypadne z té tvé mašinky.“

„Zbláznil ses? Víš ty, co to stojí? A kolik bych musel platit na poplatcích? A jediný, kdo by na tu blbou televizi čuměl, jsi ty. Kvůli tomu si ji tak určitě budu kupovat.“

„No třeba kdybys tu měl televizi, tak by sem hosti chodili. Poněvadž by věděli, že uvidí fotbal. Takhle vědí, že uvidí leda tvou křivou tlamu, tak sem nepřijdou. To je přece jasné.“

„Jo, tobě je to jasné, protože ty jsi ten nejchytřejší. Proto žiješ ve špinavé díře a …“

„Promiňte, můžu se vmísit otázkou?“ skočil jsem jim do hádky.

Oba na mě pohlédli dost udiveně, protože můj vstup do diskuse už opravdu nepředpokládali. Využil jsem momentu překvapení a pokračoval:

„Přece jen mě to totiž začíná zajímat. Tome, vy jste říkal, že se vaše manko u bývalého zaměstnavatele smázlo dražbou baráku. Jak je teda možné, že se topíte v dluzích? Nemluvě o pohledávce, kterou eviduje tuhle Pája. Popravdě nechápu, kde se takový zásek sebral.“

Barman se strašlivě rozchechtal, čímž si vysloužil Tomův ublížený pohled.

„Tak vy nechápete, jak se Tom dostal do ještě hlubších sraček? A to je ale strašně jednoduché. Ono mu otrnulo, hošánkovi, a místo, aby si hledal práci, vrátil se k forbesům. Ze začátku vyhrával, jenomže pak to šlo z kopce. Nakonec skončil zase u lichvářů.“

Tom si podrbal hlavu.

„No jo. Je to přesně tak, jak říká Pája. Vězím v tom až po uši. Jestli dneska nevyhraju, je se mnou amen.“

Hostinský zvěstoval, že běží devětasedmdesátá minuta, přičemž stav je stále dva jedna.

„Tak ještě jedenáct minut a pak nějaké nastavení,“ povzdychl si Tom. „Musí to vydržet.“

Pája se zatvářil tak nějak divně.

„No ano. Když to vydrží dva jedna, máš na čas po starostech. Jsi z toho venku. Doufám, že pak nezapomeneš zamáznout tu sekeru, cos tady zatnul. Než se znova zruinuješ.“

„Hele, co tě to najednou žere? Jasně, že ti zaplatím. A budu sem chodit na pivo. A budu cálovat hotově!“

„Mhm. Ale aby vůbec ještě bylo kam chodit na pivo. Víš, brouku?“

„Co tím myslíš?“

„No,“ pokrčil Pája rameny, „pokud se nestane zázrak, tak to budu muset během pár měsíců zavřít. Šlus. Už mi došly všechny prachy, kterými jsem to mohl dotovat. Konečná, kamaráde.“

„A to mě mrzí.“

„Aha, tak tebe to mrzí? No, to je moc zajímavé. Ale chlastat na sekeru tě nemrzelo. A takových bylo víc. Dneska už sem nepáchnou. Dobře totiž vědí, že jim nenaleju. Tuhle jsem si jen tak pro zajímavost sečetl všechny dluhy. Dělá to za celé ty roky skoro šedesát tisíc, Tome. Šedesát klacků! Do háje!“

„No tak promiň,“ zaskuhral Tom omluvně.

„Takže ´promiň´? No to mi fakt pomůže, to tvoje ´promiň´. Kdybys místo toho ´promiň´ raději zaplatil, zmetku!“

„Však já zaplatím, jen co vyhraju.“

„Jestli vyhraješ.“

„Určitě vyhraju.“

Barman zkontroloval monitor.

„Třiaosmdesátá minuta, pořád dva jedna. Máš ty ale kliku.“

„Ale ty taky, Pájo. Taky si přijdeš na své,“ usmál se Tom.

„Těch tvých pár šušňů mě zrovna vytrhne.“

Tom vstal, dokráčel k pultu, podíval se hostinskému zpříma do očí a napřáhl k němu pravici.

„Hochu, jestli vyhraju, tak ti slibuju, že u tebe uspořádám party, jakou jsi ještě nezažil. Pozvu kámoše. Pozvu i Danu, poněvadž ta přijde, to vím. A pozvu i tebe. A všechno budu platit. A na nějakou blbou kačku nebudu koukat. Ruku na to!“

„Myslíš to vážně?“ zašeptal Pája pochybovačně.

„Smrtelně vážně. Abys věděl, že nejsem sráč.“

„Tak jo. Hele, šestaosmdesátá minuta, pořád dva jedna.“

„To už snad kurva vydrží.“

„Mohlo by.“

Tom se vypravil zpátky k mému stolu. Cestou jen tak utrousil:

„A tebe taky zvu, člověče.“

„Děkuju.“

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Záleží na tom?“

„Mně ano.“

„Tak dobrá. Dejme tomu, že se jmenuju Petr.“

„Dejme tomu, nebo se tak opravdu jmenuješ?“

„Dejme tomu.“

„Aha. Čili se taky možná jmenuješ nějak úplně jinak. Třeba Donald.“

„Osmdesátá osmá, pořád dva jedna,“ ozvalo se od baru.

„Díky, Pájo,“ odpověděl Tom. „Představ si, že tenhle chlápek se možná jmenuje Donald. Anebo Filip. No co bys tomu řekl?“

„Nejmenuju se Filip. Jmenuju se Jan,“ parafrázoval jsem Oscara Wildea. „Opravdu.“

„No já nevím, jestli ti mám vůbec něco věřit, Jane Donalde.“

„Můžeš, Tome, tohle ano. Opravdu jsem Jan. Mám ti ukázat občanku?“

„Ne, nechci vidět tvou občanku, chci vědět, jak si stojí ten zatracený fotbal. Hergot, Pájo, co je nového?“

„Devadesátá minuta, žádná změna. Budou nastavovat čtyři minuty, poněvadž tam bylo nějaké ošetřování a tak.“

„Tak už jenom čtyři minuty,“ brumlal Tom nervózně. „Musí to udržet. Kluci moji zlatí.“

„To už snad jo,“ mínil barman.

„Kéž bys měl pravdu, kamaráde.“

Došlo mi, že ta nervozita plynule přelézá i na mě. Seděl jsem jako zařezaný, neschopen slova.

Tom se přilepil k oknu. Nepřítomným pohledem civěl ven, kde mezitím začalo znovu pršet. Polohlasně si přitom cosi mumlal.

Naklonil jsem ucho těsně k němu, abych zaslechl, co si to huhlá. Znělo to asi takhle:

„Musí to udržet, musí to udržet, musí to udržet …“

Pořád dokola. V děsivém soustředění zavřel oči. Jako by chtěl přenést svou mentální energii na kdovíjak vzdálené hřiště.

„Ještě dvě minuty, Tome,“ hlásil Pája.

Nicméně solný sloup u okna snad vůbec nevnímal, jsa beze zbytku pohroužen do magického rituálu.

„Minuta,“ zaznělo od baru.

Čas přestal existovat. Kapky sjížděly po skle, některé rychle, jiné líně a pomalu. A další se jen tak rozpleskly …

Ticho prolomil Pájův pohřební hlas:

„Tome, je mi to strašně líto. Sparta právě vyrovnala. Pár vteřin před koncem nastaveného času.“

Myslel jsem, že se mi zastaví srdce. Doslova hmatatelně jsem cítil, jak se napětí v místnosti zhmotnilo, rozpíná se a v příštím okamžiku nás smete jako tlaková vlna. A pohřbí pod troskami domu.

Strnule jsem otočil pohled na Tomovu tvář. Byla naprosto zbavena výrazu. Jako by kdosi dočista vymazal rysy jeho obličeje. Připomnělo mi to figuríny z Di Chiricových obrazů.

Od baru k nám dolehl Pájův šepot:

„Konec.“

Tom otevřel oči. Prázdné oči. Oči hledící do nikam.

„Jo. Konec. Přesně tak, Pájo.“

Ještě malý okamžik postál u okna. Pak zvolna vyšel ven.

„Kam jde?“ zeptal se barman vyjukaně.

„Co já vím? Asi domů. Nebo nevím. Řekl bych, že se mu právě zhroutil svět.“

„No to asi jo.“

„Jdu raději za ním.“

Vyběhl jsem z lokálu.

Na rohu ulice se mihla postava. Honem za ní. Nedalo mi moc práce Toma dostihnout. Kráčel velmi rozvážně. Trochu jako socha, co právě ožila a vydala se na špacír.

Skoro jsem ho dostihl, tak na dva kroky. Blíž ne, netuše, co mu povědět. Mým záměrem bylo pouze zkontrolovat, aby neprovedl nějakou hovadinu. Jenomže: jak mu v ní zabránit?

Zčistajasna mi docvaklo, co má za lubem. Zahnul totiž do kopce. Směrem k Bohdalci. Na cestu přes most, pod nímž se v docela slušné hloubce vinou koleje železniční trati.

Tak teď musím něco podniknout. A hezky rychle! Ale co konkrétně? Zadržet ho silou? Ne, ve srovnání s ním jsem střízlík. Čili: zkusím vyjednávat. To umím, jsa na to opakovaně školen.

„Tome, nedělej to,“ začal jsem nepřesvědčivě.

Vůbec si mě nevšímal. Pochodoval dál, zcela pokojně.

„Neblbni, člověče. Nikdy není tak zle, aby si člověk musel brát život. Všechno jde řešit.“

Nevnímal mě. Pravidelným krokem se blížil ke středu mostu.

„Je to strašná konina. Kašli na to.“

Zcela nevzrušeně hupnul na zábradlí. Popadl jsem ho za nohavici. Zpražil mě znechuceným pohledem a překvapivě drtivou silou mě nakopl.

Poslušně jsem uskočil zpět.

Vydrápal se až na vrchol ochranné bariéry z pletiva. Pár vteřin smutně civěl. A najednou tam nebyl.

Vzápětí zaznělo tiché žuchnutí.

Nakoukl jsem dolů. Tom ležel rozpláclý v kolejišti. Nehýbal se.

Kurva, co teď? Volat policajty? Riskovat podezření, že jsem mu dolů pomohl?

To ne. Jako bych neměl vlastních trablů dost.

Čili: zpátky k Pájovi do baru.

Stál za pultem celý vyjukaný.

„Kde je? Kam šel?“

„Už není. Je mrtvý.“

„Cože? Jak to?“

„Skočil z mostu. Je po něm.“

Pája utopil hlavu v dlaních a zřítil se na židli. Předlouhý okamžik nehnutě čučel na podlahu. V jeho výrazu bylo cosi mezi zděšením a rezignací.

Pak skoro neslyšně promluvil:

„Hele, já ti musím něco říct …“

„A co?“

„Dělal jsem si srandu.“

„Počkej, jak to myslíš?“

„No, prostě jsem si z Toma vystřelil.“

Pokoušely se o mě mdloby. Co to ten ichtyl proboha mele?

„Snad mi nechceš tvrdit …“

Přikývl.

„Sparta nevyrovnala. Naopak, dostala třetí gól. Tom vyhrál. Sto čtyřiačtyřicet hadrů vyhrál.“

Najednou jsem měl v ústech sucho jak na Sahaře.

„Ty debile!“ zařval jsem na něj.

Pája padl na zem. Celý se schoulil do sebe. Začal hystericky vzlykat. Nářek postupně přecházel do třaslavého šepotu.

„Já vím, já vím, já vím, já vím, já vím …“

Kdybych ho nezarazil, skuhral by snad donekonečna.

„Uvědomuješ si, ty vtipálku, že se Tom kvůli tobě zabil? Že si vzal život kvůli tvému idiotskému fóru? Že skočil z mostu jenom kvůli té hromadě sraček, co máš místo mozku? Že ten člověk už nežije, že prostě není! A jenom tvojí vinou?!“

Pája jenom kňoural. Došlo mi, že nemá smysl štěkat na něj další obvinění. Zkusil jsem upít zbytek piva. Teplé, zvětralé, fuj. Chtělo by to spíš panáka. Jenomže ta věc, co by mi ho mohla nalít, se právě válela na zemi a nebyla k ničemu.

Do čeho jsem se to připletl? Co je tohle za absurdní, úchylnou frašku?

Zničehonic se Pája mátožně zvedl. Nejprve vejral do blba. Potom rozpačitě doťapal k mému stolku. Stál nade mnou a nerozhodně přešlapoval. Už jsem myslel, že ho usadím na židli, když si opatrně sedl sám, jen tak na krajíček. Se sklopenou hlavou spustil:

„Poslouchej, člověče …“

„Co je?“

„Tom tu nechal ten tiket,“ zašeptal tak tichounce, že jsem mu musel málem odezírat ze rtů.

„Cože?“

„No ten tiket. Nechal ho ležet na baru.“

„A co jako?“

„Ten papírek má teď cenu skoro sto padesát klacků.“

Pomalu mi začalo svítat.

„Aha. A co tím chceš naznačit?“

„No … jsem na mizině. Tenhle podnik budu muset zavřít. Nevím, co se mnou pak bude. Kdyby …“

„Kdybys ukradl prachy svého kamaráda …“ dořekl jsem za něj.

„Kdybych použil prachy člověka, kterého jsem v podstatě ani neznal,“ opravil mě, „byl bych na chvilku v pohodě. Mohl bych se tady na to vybodnout. A jít třeba někam pinglovat, s čistým štítem. A Tomovi … už ty chechtáky chybět nebudou.“

„Víš o tom, že jsi hyena? Je mi z tebe na blití.“

„Vím. Hele, když se o tu výhru šábneme, tak je to dvaasedmdesát pro každého. Dost peněz, aby si člověk trochu pomohl.“

Zkoušel jsem z jeho tváře vyčíst, jak moc vážně to myslí. Pozoroval mě s němou prosbou v očích. Asi jako zlobivý školáček pana profesora, co zrovna zvažuje, má-li toho malého taškáře potrestat sníženou známkou z mravů.

Popadl jsem půllitr. A ještě naposled upil té rozbředlé cmrndy.

 

Když jsem nazítří ráno chvátal kolem novinového stánku, padl mi zrak na jistý bulvární plátek. Palcové titulky hlásaly senzační prohru Sparty v poměru tři jedna. Ale také dvojnásobnou tragédii v pražských Vršovicích.

Noviny jsem zakoupil a začetl se.

Bylo to poutavé. Stálo tam, že v kolejišti pod bohdaleckým mostem byla nalezena neidentifikovatelná mrtvola, k nepoznání rozmašírovaná projíždějícím rychlíkem. A nedaleko objevil náhodný kolemjdoucí mrtvého provozovatele baru „U Páji“, umláceného k smrti pivním půllitrem. Pachatel neznámý.

Vstoupil jsem do dvorany bankovní pobočky a na recepci nahlásil, že mám sjednanou schůzku s panem Valentou. Možná bych ani nemusel, slečna mě totiž moc dobře znala.

Valenta moment bloumal do monitoru, načež ke mně obrátil obrýlené oči.

„Takže vás tu máme. No, jak to tak šacuju, z toho vašeho průšvihu kouká exekuce. Jiné řešení nevidím. Protože nedodržujete ani sankční platební kalendář, milý pane.“

„Žádná exekuce nebude,“ skočil jsem mu do proslovu. „Neprodleně totiž uhradím všechny dlužné splátky včetně sankčního úroku. Vystavte mi, prosím, platební rozkaz, nebo jak se ten cár papíru jmenuje.“

Kdybych napsal, že pan Valenta hodil udivený obličej, ani zdaleka by to nevyjádřilo úžas, zastínivší jeho tvář. Nikdy bych nevěřil, že bankovní úředník dokáže projevit okázalejší údiv než jen lehké pozdvižení obočí. Ale právě jsem byl svědkem, že to jde.

„Popravdě řečeno, zaskočil jste mě. Samozřejmě to je pro banku výborná zpráva. Velice rádi vás přivítáme zpět mezi řádné klienty.“

„Těší mě.“

Valenta si rozpačitě odkašlal.

„Vím, že je to vaše věc … a nic mi do toho není, ale stejně … by mě …“

„Zajímá vás, kde jsem tak najednou přišel k tolika penězům?“

„Nu … vlastně ano. Neurazte se, prosím.“

„Neurazím se. K penězům jsem přišel velmi jednoduše.“

„A jak tedy?“

„Díky sázce na fotbal.“

„Opravdu?“

„No ano. A víte, jak se mi to povedlo?“

„To netuším …“

„Vsadil jsem na outsidera.“