Lehko do jámy spadnout, ale ven někdy pomůže jen Pán Bůh…

Lehko do jámy spadnout, ale ven někdy pomůže jen Pán Bůh…

S manželem jsem se seznámila v patnácti letech. Byl to první kluk, který o mě projevil vážný zájem…

Když o tom po letech přemýšlím, s největší zodpovědností přiznávám, že jsem si ho vzala kvůli jeho matce. Já jsem maminku ztratila při železničním neštěstí ve svých dvanácti letech, není tedy divu, že jsem si hledala novou. A tu jsem v paní Vlastě našla. Byla to cílevědomá žena. Synka měla za svobodna, na další dítě už se nezmohla, i když strašně toužila po holčičce. A tak nesmírně rozmazlila své jediné dítě. Tuze ji hnětlo, když do dvaceti hoch neměl u dívek úspěch. Jak mě vyhmátla, přemluvila ho, aby nás seznámil. Stalo se to za takřka dramatických okolností: na nádraží. Vystoupila z vlaku, bouřlivě mě objala a řekla: „Ty moje beruško zlatá.“ Pepík se tvářil zle, já byla dojatá – a ztracená. Maminka, jak jsem jí od té doby na její výslovné přání říkala, vzala od té chvíle naši známost do svých rukou. Jako můj anděl strážný se zachovala například při maturitě. Tenkrát nebývalo ještě u maturity pohoštění, a babička mi zapomněla dát s sebou svačinu. V poledne, kdy jsem měla za sebou zkoušky ze tří předmětů, mi kručelo hlady v břiše a čekal mě nejobtížnější předmět – matematika. Dostala jsem strach, že tu zkoušku snad ani neudělám. Vtom se ke mně mezi spolužáky řítí maličká češtinářka, stará panna, a horlivě hlásí: „Mašková, máš tu švígrmutr!“ Ženská část učitelského soboru už mou budoucí tchýni – nevím proč – znala. Paní Vlasta se přihasila s nylonovou noční košilí, což byl tenkrát módní hit – a s tříposchoďovou bonboniérou značky Lidka. Upřímně povídám: „Maminko, vy jste mě zachránila.“ Spěšně jsem zhltla tři bonbóny a utíkala na potítko. Příliv čokoládové energie způsobil, že jsem nabyla sil a z matematiky dostala dvojku.

Pepík prolezl na závodní škole práce tak – tak, ale paní Vlasta od té doby prohlašovala každému, že je Pepa inženýr. Abych se mu vyrovnala, horlivě podporovala mou přihlášku na vysokou školu. Dělat přijímací zkoušku na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity samozřejmě jela skládat se mnou. Chabě jsem se hájila, že umím dojet do Prahy sama a na cestu k fakultě se doptám, ale jen se tomu shovívavě usmála. Když jsem přišla na řadu k ústnímu pohovoru a vešla do učebny, chytla na chodbě jednoho asistenta a povídá mu: „Mladej pane, na slovíčko!“ „Copak byste si přála, paní,“ zeptal se ten mladý muž.
„Poslyšte, ta holka, co teď dělá zkoušku, je úplnej sirotek. Já potřebuju nutně vědět, jestli tu zkoušku udělá. Abych věděla, co mám pro ni zařídit dál.“ „No ale to já vám nesmím přece prozradit!“ hájil se asistent. „To taky nemusíte,“ radila mu důmyslná venkovanka. „Stačí,když za ní vyjdete a mrknete na mě. Já už budu vědět.“ „A kdo vy jste?“ ptal se. „Já jsem její teta.“ Asistent vešel dovnitř a připojil se ke zkušební komisi. Tedy – bylo mi tam horko. Ptali se úplně jinak, než měla ve zvyku naše češtinářka. My se biflovali, oni ale chtěli, aby člověk přemýšlel. Otázka, která mě tedy nejvíc zaskočila, zněla: „Kdo je ta paní, co na vás čeká venku?“ Všichni ostatní uchazeči tam totiž byli bez doprovodu. Zrudla jsem a vyhrkla: „To je moje teta.“ Co jsem taky měla na to říct?
Paní Vlasta mě vítězně táhla po schodech z fakulty a jásala, že mám zkoušku v kapse. Sklíčeně jsem tvrdila, že jsem tam vypadala jako blbec. Ale ona povídá: „Hlavu vzhůru, zkoušku jsi udělala.“ Teprve asi za dva roky se mi přiznala, jak to vlastně bylo. To už jsem byla s Pepou v jiném stavu, takže jsem se sice dodatečně zastyděla za tu tehdejší protekci, ale měla jsem teď už jiné starosti. Pepík byl na vojně, a i když jsem za ním pravidelně dojížděla, poznal, že se duchovně vzdalujeme. Já jsem si tehdy ještě myslela, že se s ním nemůžu rozejít, ale už jsem věděla, že ta moje láska k němu se jaksi ztrácí. Vdát jsem se nechtěla, a měla jsem pádný důvod: Přišla bych o stipendium a důchod po rodičích. Každý rozumný člověk tohle musel uznat, ale maminka v tom dešifrovala troubení na ústup. Když se narodila holčička, podobná Pepovi jako vejce vejci, zajásala. Využila mé touhy dostudovat, dítě si odvezla a starala se o ně. A vytrvale mě zpracovávala, abychom se vzali. Veselku vystrojila a financovala sama. Abychom mohli mít dítě u sebe, pobývala pak u nás co nejvíc. Vařila a pekla Pepíkova zamilovaná jídla, její oblíbené rčení bylo: „když on to, chudák, tak rád.“ Chudák byl Pepík v tom smyslu, že já jsem se nikdy, co byla naživu, pořádně vařit nenaučila. Taky nám vždycky posbírala špinavé prádlo a přivážela ho vyprané, vyžehlené a pozašívané. Můžu místopřísežně prohlásit, že k ní dodnes pociťuju vděčnost za to, že jsem studium dokončila v řádném termínu, neztratila jsem ani jeden rok. Až do její předčasné smrti – zemřela na cirhózu jater – jsem ji milovala jako vlastní matku. Nechápala jsem, proč se s ní Pepa pořád hádá a je na ni alergický. Já byla alergická na něj. Kdysi prý jí slíbil, že mně, sirotečkovi, nebude nikdy ubližovat. Zato mě brzy po svatbě začal sprostě nadávat, ba i fackovat. Byl příšerně podezíravý, žárlil na spolužáky z fakulty, pak na kolegy ze zaměstnání, prostě na každého mužského, který na mě promluvil. Bezdůvodně. Myslím, že vlastně žárlil na moje vysokoškolské vzdělání. Tohle maminka neodmyslela. Já ji měla tak ráda, že se nikdy nedověděla, že mě bije. Ale jednou přišla na to, že mi je nevěrný, že se dostal kvůli kolegyni z práce do maléru a potřebuje velkou částku peněz. Ona mu ji sehnala, ale strašně ji to vzalo. Přitom mně ta jeho nevěra přišla ze všech důvodů k rozvodu jako ten nejmenší. Ostatně se svěřil šestileté dceři, že spáše sebevraždu, když se rozvedeme. Vzdor marxisticko-leninským přednáškám, které jsem absolvovala na fakultě, jsem se v nouzi nejvyšší modlila k Pánu Bohu: Pane Bože, jestli jsi, tak se nade mnou slituj! Ať se Pepík zamiluje. Někam daleko, aby se odstěhoval. Třeba na Slovensko, prosím Tě!“
Léta se nic nedělo, a tak jsem si říkala, že Pán Bůh nejspíš není. Nebo je a nemá na nás čas. Dítě začalo chodit do školy. Jednou, když se Pepa přiřítil domů a řval, že už ví o mém milostném poměru s dispečerem ČSAD (dodnes nevím, jak k tomu nesmyslu došel), mě dítě tajně navádělo: „Maminko, otrávíme ho!“ Zalekla jsem se a povídám: „A čím bys ho chtěla otrávit?“ „rulíkem zlomocným, učili jsme se o něm ve škole a roste tady u potoka!“
Řekla jsem: „Hele, vraždu ne. Tátovi přišel nějaký lístek ze Slovenska. Je na něm podepsaná nějaká Mariana.“ Dítě se na mě podívalo přezíravě a povídá: Nedělej si naděje. A já: „Počkej.“ Dítě „Blbneš.“ Ale neblbla jsem. Korespondence s Marianou pokračovala, Pepa začal jezdit na služební cesty na Slovensko – a nakonec souhlasil s rozvodem. Když to bylo všechno za námi, vítězně jsem prohlásila k dceři: „Vidíš, Pán Bůh je. On má těch žádostí moc. Tak, si nás dal do pořadníku – a teď na nás došla řada. A dítě zas: „mámo, ty jsi cvok.“ Ale ať si říká, co chce. Táta mohl zůstat naživu, oženil se s Marianou, která prohlásila, že jak jí dá facku, ona mu ji hned vrátí. A jsme všichni dobří přátelé.