O bolesti

Když jiní.
Spí, tak já píšu.
Sní, to já tvořím.
Jí, tak to já žeru.
Pracují, tak já ne.
Sportují, to já nemůžu.
Flámují, .....

Milují, moje ruce malují.

Žijí, tak já trpím.
Bolest jako příchuť života.
Stálá, všudypřítomná.
Jako vzduch, zem a voda.
Vzdor jí se radovat.
Z toho mála co ještě můžu.
Třeba to není málo.
Třeba je to moc.
Co dáno mi tím bylo.
Uchopit a pochopit nabízené.
Vážit čas.
Vážit si ho včas.
Přemýšlet, vnímat krásy, tupost, inteligenci.
Chodit ke žlabu poznání.
Pít životy druhých.
Vjemy bez reality.
Mám ještě čich, zrak, sluch, hmat, pohyb, rozum.
Pomálu pomalu z toho tvořím.
Často i nadávám.
Na bolest, která mně k tomu všemu přiměla.
To ona uměla.
Mám ji za to děkovat?
Mít rád?
Možná.
Ale to já ještě nedokážu.
Jdu v cestách mapy jenž mi vyznačila.
Po červený.
Té před černou.
Tou obtížnou i konečnou.
Tombovou tak úspěšnou.
Za okny proudy vody.
Ptáci ještě mlčí.
Baterii displej mobilu ukrajuje.
Tak šup přidat, odeslat, připojit a tak ji napojit.