Svá vlastní pravda

„............“
„...Haló?“
„O čem je život? Má to vůbec cenu?“
„To jsi ty? Proč nespíš?“
„Tak řekneš mi to?“
„Když pominu to, žes mě zase probudil... Ale nejdřív se přiznej: zase sis píchl.“
„Ne.“
„Nevěřím ti. Vždycky mi voláš, když si píchneš.“
„Tentokrát ne. Skončil jsem s tím.“
„Ano, určitě, tak jako minule a ještě předtím a předtím taky, viď? Alespoň ze mě nedělej blbečka.“
„Nic z tebe nedělám. Potřebuju tě.“
„Povídali, že mu hráli... Kdybys mi jednou řekl pravdu, asi bys to nepřežil...“
„Já nemám v úmyslu to tu přežít. Svět jde do háje včetně mě, tak proč bych se snažil.“
„Proto, aby sis na konci mohl říct, žes to zkusil a udělal pro to všechno, co bylo v tvých silách. Co pocit uspokojení z dobře prožitého –“
„Nehraj to na mě! Víš, že to nesnáším! Nesnaž se mě přesvědčovat o kvalitách tohohle podělanýho soužití. Já a má bolest. My dva jsme perfektně sehraní, víš?“
„A co moje bolest? Co můj pocit ze světa? To už je mimo rámec tvého zájmu, protože tebe zajímáš jenom ty sám. Vždycky jsi naříkal, ale alespoň ses staral., teď už neděláš ani to. Zajímá tě akorát, kde si sehnat další dávku za co možná nejmíň peněz. Jo a pardon, ještě krádeže, na to bych zapomněla – někde ty prachy brát musíš...“
„Nech toho, prosím tě. To poslední, co potřebuju slyšet, jsou výčitky.“
„Dobře. Stejně s tebou nic nezmůžu.“
„Proč je mi tak špatně??“
„Protože... děláš moc věcí zle. A neuvědomuješ si, že jsi manipulován.“
„Kým?“
„Vždyť to přece víš; tebou. Ty sám se manipuluješ. Do věcí, které vlastně ani nechceš. Nevěřím, že sis někdy chtěl píchat drogy. Nevěřím, žes věděl, co se stane, když jsi odešel z domova. Život ti dá to, čeho jsi schopný, co dovedeš prožít. Ty ses vmanévroval do problémů, protože to bylo přesně to, cos v hloubi duše chtěl. Můžeš to nechápat, je přirozené, že sis to nikdy neuvědomil, většina z nás si takové věci nedovede uvědomit. A tak to má být. Za uvědomění se krutě platí, ne každý se dokáže podívat sám sobě do očí.“
„...Dává to smysl, asi... asi máš pravdu.“
„Něco o tom vím.“
„Neodpověděla jsi mi: co ten život?“
„Smysl tvého života? Jak to můžu vědět já, když to netušíš ani ty sám? Hledej pravdu v sobě. Tomu můžeš zasvětit zbytek existence. Neber si příklad z okolního světa. Všude, kam se podíváš, je pokrytectví, manipulace a materiální snahy. Už jsi poznal, že nemůžeš chtít, aby tě někdo spasil?“
„To můžu jenom já sám... To jsi chtěla říct?“
„Ano. Začni si pomáhat.... a Bůh ti pomůže.“
„Nevěřím v Boha.“
„Třeba jednou začneš. Dobrou noc.“

***

Jehly, vztek a nenávist. To je jeho svět. Někdy si přeju, aby mě přijel navštívit, jenže to nikdy neudělá. Nejdřív se nastřelí a pak si na mě vzpomene a volá mi v kteroukoliv denní nebo noční hodinu, aby si mi mohl vylít srdce. Uslyšíte to jednou a vyděsíte se. Podruhé se vyděsíte ještě víc, potřetí máte pocit, že už vás to nepřekvapí a počtvrté už si jenom přejete, aby zase zavolal a vy tak měli jistotu, že je ještě živý.
Když vyjdete do světa čistí jako nepopsaný list papíru, leccos vás zaskočí, zkušenosti sbíráte postupně. Nikdo neříká, že to je špatně, pouze ti, co takové štěstí neměli, mají v něčem náskok. Zažili něco velkého už hodně dávno a budou se s tím každý den muset vypořádávat, proto dokáží odlišovat podstatné věci od malicherností a neplýtvají úsilím nad zbytečnostmi, protože si to nikdy nemohli dovolit, aby měli sílu žít sami se sebou a se svými vinami a prohrami. Osud je potrestal za jejich budoucí sílu, musel jim vzít radost a bezstarostnost.
Kdo se směje, je šťastný. Kdo se trápí... je silný.