Spravedlnost nehledejte

Spravedlnost nehledejte, není.
Relativní.
Věci jsou opravdu relativní.
Prý mají lidi dělat z domova.
V noci maximálně půl kilometru od domova.
A žádné sdružování.
Přesunu se do doby před sedmi lety.
Jedu si svobodně na motorce směr Albánie.
V Rakousku do mně co by stojícího sedícího na motorce vráží usnuvší řidička.
Obrovský náraz, který vnímám, vidím přicházet smrt.
Cítím ji, obchází okolo mně.
Kamarád se ji snaží odehnat a spolu se zdravotníky se mu to daří.
Vezou mně do nejbližší nemocnice, kde operovat odmítají pro poškození více životních orgánů.
Volají do nemocnicev Grazu, kde slibují zkusit nemožné.
Tam letím vrtulníkem.
Záběry z mého mozku mi ukazují cestu na sál a jen chvilkové váhání personálu zda ne na pitevnu.
Vidím chirurgy v černých gumových oblecích.
A probouzíme se na pokoji intenzivní péče.
Celý opuchlý s mnoha vývody, katetry a monitory okolo sebe.
Křivka srdce, blikající kontrolky tlaku, infůze.
Odooperovali jen to pro život nezbytné.
Obě nohy, pánev, i stydkou kost mám dál zlomenou bez fixace.
Perou do mně opiáty i výživu.
Nemůžu se hnout, trousím pod sebe a do vývodu.
Pečují o mně jako o miminko.
Po deseti dnech mi operují i zlomeniny v kolenou a pánvi.
Probírám se z narkózy.
Stále nemůžu pozřít ani sousto.
Měl jsem perforovaný žaludek, zhmožděné plíce, ledvina fuč.
Jizva na břiše se táhne od rozkroku k žebrům.
Skrz břišní stěnu mám pár ze stěny odvádějící tekutiny a hnis.
Barva moče je ne nepodobná barvě krve.
Po nějakém čase mně česká kostitřasová sanitka veze devět hodin do Thomayerovy nemocnice v Krči.
Konečně někam, kde lidem rozumím.
Myslím si.
Hrůza přijetí, čekání, neakceptace lékařské zprávy spolu se snímky i dokumentací na cd disku.
Přemístění na pokoj s odoperovanými pacienty.
Jeden feťák, jeden co v autě pod vlivem drog a alkoholu zabil tři dívky, jeden Ukrajinec spadnuvší ze žebříku a cikán.
Cikán mi pomáhal, přehazoval programy v tv dle mého přání, nosil čaj.
A já změnil svůj předchozí debilni pohled na ně.
Feťák neustále obvolával své distributory a přicházely buď euforie nebo deprese. Rodičům na návštěvách vždy strašně vynadal, že mu nesou jen jídlo a málo cigaret.
Ukrajinec požadoval péči, jídlo a přitom ji nepotřeboval.
Vrah dívek se litoval, že mu seberou řidičák a že nic jiného neumí.
Cikán mlčel, občas řekl nějaký vtip a já se celý rozklepal jak mne z toho vše rozbolelo.
Začali za mnou chodit známí i bratr.
Rodičům jsem to raději pro jejich chatrné zdraví a věk nesdělil.
Stále musím jen ležet.
Mám tři klíčové zlomeniny nutné k chůzi.
Vše musí srůst.
Po čase jsem přesunut na revmatologické oddělení zabývající se rehabilitací.
Tu ale dělat stejně nemůžu.
Po třech měsících mně chtějí přeložit na geriatrii.
Hrůzné oddělení, kam jsem chodil za rodiči.
Toto odmítám a nechávám se převézt na chalupu.
Do bytu nemůžu, neb není bezbariérový a s vozíkem bych se nedostal přes úzký rozměr dveří na WC a do koupelny.
Nezbytné úpravy prahů pro mne dělá švagr.
Jiní mi shánějí elektrickou postel, vozík, fošnu do sprchového koutu.
Pojišťovna mi rok nevyplatí přes jasného viníka ani korunu.
Po roce mi nabízí 176.000,- Kč, když podepíší jakési devibriláčni prohlášení, že už nikdy nic chtít nebudu.
Toto odmítám.
Nemocenskou mi neplatí s odůvodněním, že není jasné zda jsem nebyl pod vlivem.
V Rakousku toto bez mého souhlasu provést nemohli, neboť jsem byl v limbu.
Přichází faktura za uložený motocykl ve výši 2500 euro.
Kupí se další a další výdaje bez jakýchkoliv zdrojů příjmů.
Manželka se mnou zůstává doma a spolu s dětmi se o mně starají.
Podávám žádost o přijetí do různých rehabilitačních zařízení.
Několika měsíční čekání a přijetí do Kladrub.
Deset dní váhají do jakého programu mně zařadí.
Učí mně presednutí z postele na vozík.
Sprchují mně na posteli k tomu určené.
Jsem ve druhém ze tří pater.
To značí, že jsem na tom středně dobře.
V prvním jsou úplný ležáci.
Ve druhém potencionální zlepšování.
A ve třetím ty co se doplazí, dojedou či dojdou na procedury.
Dopoledne je tu vyplněno opravdu kvalitní a velmi proměnlivou i smysluplnou rehabilitací.
Ležáci pokud mohou obědvají na lůžku, ostatní v jídelně.
Nejvytíženější věcí tu jsou výtahy.
Začínám si vážit každého sebenepatrnějšího pokroku.
První použití sprchy bez pomoci je jako panenský sex.
Návštěva bazénu s pohyblivým dnem.
Kantýna, místní kinosál, restaurace.
Pořádají tu olympijské závody pro postižené, procvičuji motoriku, dávají mně do klece s gumama, svítí na rány leaserem, nutí mně šlapat na motopedech, cvičit a zase cvičit.
Zhruba po měsíci dělám s pomocí chodítka a sestry svůj první krok.
Strašně to bolí a vůbec se mi nechce z vozíku vstát.
Získal moji důvěru.
Na chodbách potkávám do robotů vložené pacienty učící se chodit.
Mnoho lidí odsud po svých jako já nikdy neodejde.
Skamarádím se tu se spoustou rozličných lidí.
Miluji zdejší personál a mám hluboký obdiv k jeho práci.
Absurditu zdejšího krásného ústavu podtrhuje fakt, že jeho zakladatel Vlašimský rodák a doktor byl zplynován v německém koncentráku.
Následně se tu léčili němečtí vojáci z úrazů.
Doba zde strávená byla velmi náročná, ale i obrovsky poučná.
Jsou vyšší cíle v životě lidském než je mamon.
Pobyt zde může trvat jen tři měsíce.
A ty mé končí 23 prosince, kdy mně mají propustit.
Nakonec mně propouští o den dříve.
Volá bratr, že se můj táta mého návratu nedožil.
Narychlo se loučím ve smutku odjíždím.
Vánoce v kruhu rodiny s myšlenkou na tátu.
Rád bych se prošel po nákupním centru.
Je bezbariérové.
Ale obrovsky rozlehlé.
To nezvládám.
Navštěvuji tedy jen malé vietnamské večerky.
Při jízdách na vozíku hledím jen do spodních řád regálů.
Zjišťuji, že zde jsou nejlevnější věci.
Střih pár let a jsa rozhýbán i když stále s železy všude možně je koronavir.
Nikam prý nemůžu.
Jen se usměji při tom příměru.
A minulý týden skončil absurdní soud o náhradu na výdělku.
Moje nároky jsou prý nepřiměřené a tak mám zaplatit soudní výlohy protistrany.
Právu jsem nikdy moc nevěřil, ale absurdnost situace je pro mně neuvěřitelná.
Statisíce zaplatit za mé utrpení, ztrátu nejbližšího.
A co teď se děje?!
Hrůza děs.
Jistě.
A spravedlnost v tom nehledejte.
Není.
Něco málo o tom myslím vím.