Lidé...

Zlaté prsteny se leskly v záři chabého osvětlení. Prsty, které zlato obepínalo, byly hebké, ale marně jsem pochybovala, že by některý ze šperků z nich šel ještě někdy sundat. Majitelkou těchto obrovských rukou byla mohutná paní, navlečená do oblečení, které muselo patřit snad ještě její prababičce. Nebylo však pochyb, že žena, která se tvářila jako bohyně, si musela myslet, že její ošacení je velmi elegantní. Nazvala bych to spíš jiným slovem. Extravagantní. Co mě však víc udivovalo, byl její manžel. Krčil se za mohutným dubovým stolem, v této luxusní italské restauraci v zapadlé ulici města. Na sobě měl jednoduché oblečení v podobě trika a džínů a starých odřených bot. Po chvilce pozorování mi oba přišli něčím krásní. Ať už osobitým stylem staré paní či prostým duchem obyčejného pána. Byla to velmi zvláštní dvojice. Takhle na pohled jsem nenašla jedinou věc, ve které by si byli ti dva podobní. Čekala jsem, co se bude dít dál. Číšník přinesl nápoje. Ona si dala italské značkové bílé víno, on si dal vychlazený půllitr piva. Dlouho o něčem debatovali. Paní neustále rozhazovala rukama, bujaře vykřikovala do klidné atmosféry místnosti. Muž se krčil, sem tam přikývl. Potom jí zazvonil mobil. Dohadovala se o látkách, jaký střih dát novým výrobkům. Že by módní návrhářka? Kdo ví…

Musela jsem odejít na autobus. Opustila jsem tuhle zvláštní dvojici., ale oba ve mně zanechali zvláštní pocit. Co ty dva mohlo spojovat? Vím, že se říká, protiklady se přitahují, ale tihle lidé mi k sobě vážně neseděli. Ale kdo ví, třeba té paní vyhovuje život s mužem, který jí na všechno přikývne a jeho láká, že na půl ucha poslouchá, co do něj manželka lamentuje, hlavně když může ležet na pohovce a popíjet pivo. A nebo ti dva k sobě neměli vůbec žádné závazky, prostě se potkali a strávili chvilku v restauraci, aby svými povahami obohatili moje myšlenky… Lidské životy jsou totiž nevyzpytatelné.