Smutek mojí židle

.Smutek mojí židle.
Smutek mého púlitru.
Smutek kamarádů.
Párkrát, tedy již mnohokrát jsem navštívil Rejvíz a místní hospodu.
Zajímavá je tím, že každý ze štamgastů tu má svoji židli s vyřezávaným dřevěným opěradlem.
A židlí je tam opravdu hodně.
V té malé horské vesničce.
Já bohužel nikde nic takového nemám.
Asi nejsem pro nikoho významným.
Ale putoval jsem i po Ukrajině A Rumunsku.
Mají tam podobně zdobené hřbitovy, veselé hřbitovy, různé vstupní portály stavení či brány statků.
Viděl jsem i celý plot místního úřadu pokrytý řezbami jejich starostů.
Je tedy divné, že je u nás tak málo těch, co ty co si to zaslouží, nadživotně stvoří.
Možná jen nevím, kde je židle Wichterleho a mnoha dalších.
Některým z nich je náhradou významná státní ocenění.
Někteří mají ocenění zcela oprávněně, jiní ne a ty tím pádem jeho hodnotu devalvují.
A jelikož nikde nevidím návrh na mé vyznamenání, ani tvorbu "židle", budu si to muset odpracovat a židli vyrobit sám.
A pak pozvu kamarády.
Ty, co stojí o i za židli.
A po pravdě, moc jich neznám.
A z toho jsem možná smutný.
Můžu si totiž za to sám.