Rada do života

Kavárna, kterou jsme vybrali podle polohy, nikoliv podle kvality a recenzí, na mě prozatím velký dojem neudělala. Ne, že by na ní bylo na první pohled něco špatného. Pěkně lososově vymalovaná, na zdech různé černobílé fotky a na stolech červené ubrusy a čajové svíčky. Vlastně to působilo jako ideální místo na první rande. Jenže, jak jsem tam tak seděl a neměl co na práci, začal jsem si všímat detailů. Stěny byly na několika místech popraskané, podlaze by neuškodilo pořádné vydrhnutí a ubrus na mém stole tu už pár měsíců přesluhoval. Byl mírně potrhaný a při zkoumání jsem na něm našel osm fleků od jídla a vína.

                Doopravdy si normálně takových maličkostí nevšímám. Nejsem hnidopich a rozhodně bych se nenazval pořádkumilovným člověkem. Jenže jsem sem dorazil o čtvrt hodiny dřív a řekl jsem si, že až mé rande naslepo dorazí, nesmí mě najít, jak koukám do mobilu. Připadal jsem si pak jako závislák (za což možná mohla i skutečnost, že jsem jím pravděpodobně byl) a chtěl jsem napoprvé zapůsobit co možná nejlépe. Takže jsme tu tak čtvrt hodiny seděl a čuměl do blba. Říkal jsem si, co by asi řekl můj kamarád Martin, kdyby mě tady takhle viděl. Klasickej Danny. Ty byses posral, kdybys jednou někam dorazil pozdě. Tak se pak nediv, že nemáš co dělat, když všude chodíš o hodinu dřív a pak čekáš.

                Ano, Martin v mé hlavě měl asi trochu pravdu. Nerad jsem kamkoliv chodil pozdě, ale upřímně, nikdy mi to nepřišlo jako nějaká špatná vlastnost. To mě přijde jako horší člověk, který chodí pozdě všude. A, když je o tom řeč, na Tinderu se mi ozvala zpráva.

Ahoj Danieli, budu mít asi deset minut zpozdeni :x

                Ano, ještě jsem jí ani nepotkal a už mám podezření, že to mezi námi nebude klapat. Samozřejmě, mohlo se stát něco, co nemohla ovlivnit. I mně se to občas stane – nejede metro, tramvaj má poruchu, na silnici jsou šílené kolony a tak dále. Občas se to prostě stane, takže bych neměl posuzovat někoho podle jedné zkušenosti. Jenže, první dojem se těžko ovlivní něčím jiným než činy.

                No, a tak už jsem tam seděl přes půl hodiny, protože z jejích deseti minut se stalo dvacet. Už jsem přemýšlel o tom, že jí napíšu, že to zrušíme, když se otevřely dveře a do restaurace vešla asi dvaceti letá holka s taškou v každé ruce. Měla dlouhé, na blond obarvené vlasy, velké oči a roztomilý nos. Znal jsem jí jen z pár fotek na Tinderu, ale hned jsem ji poznal a uvědomil si, že je ještě hezčí, než jsem si myslel. Ty blond vlasy na mě sice nijak extra velký dojem neudělaly, ale když se otočila, aby se rozhlédla po místnosti a já uviděl její pevnej zadek, okamžitě jsem na nějaké opoždění úplně zapomněl. Mírně jsem se zvedl ze židle, abych ji na sebe upozornil a lehce zamával. Okamžitě si mě všimla, usmála se a přišla ke mně.  

                „Ahoj! Ty musíš být Daniel. Já jsem Anna.“ Napřáhla ke mně pravou ruku a já si okamžitě všiml asi osmi různých prstýnků, které ji zdobily prsty. Lehce jsem si s ní potřásl rukou a nabídl místo naproti mně. Ona na něj postavila své tašky a sedla si vedle mě.

                „Promiň, že jdu pozdě, ale úplně jsem ztratila pojem o čase.“ Zatvářila se unaveně a udýchaně, aby dala najevo, kolik práce měla a jak je vlastně malý zázrak, že sem vůbec dokázala dorazit.

                „V pohodě.“ zamumlal jsem. Tohle téma se mi nechtělo dál rozpitvávat. Získával jsem čím dál tím větší dojem, že bych s ní nejspíš neměl mluvit vůbec o ničem, jen ji pozvat na panáka a potom k sobě domů. Tohle nejspíš nebude dívka mých snů, ale má pěknej zadek a to se pořád počítá.

                „Moje máma má příští týden narozeniny, takže sem byla s kamarádkou nakupovat.“ Ne, počkej, vážně? Tys byla na nákupech? To mi k tobě vůbec nesedí. Čekal jsem, že tvé letadlo z dobrovolnické mise v Íránu mělo zpoždění.

                Najednou mi ale došlo, že čeká na nějakou mou reakci. Co na tohle mám říct?

                „A… cos jí koupila?“ zeptal jsem se s co nejlépe hraným zájmem. Usmála se – zřejmě tohle chtěla slyšet.

                „Ona má hrozně ráda pejsky. Takže jsem našla tuhle čepici se štěňatama. Je roztomilá.“ natáhla se přes stůl a umožnila mi opět spatřit její zadní partie. Bohužel jsem si toho pohledu nemohl užívat nijak dlouho, za chvilku vytáhla z naditých tašek malou pletenou čepici, na které stály tři fleky, které nejspíš znázorňovaly štěňata.

                „Jo, to je… moc hezký.“ prohlédl jsem si čepici a představoval si padesátiletou ženskou, která v tomhle chodí ven. Pak mi došlo, že moje máma by z toho nejspíš taky byla nadšená a radši jsem se v mysli profackoval. Vůbec té holce nedávám šanci. No tak má ráda nákupy, a co má být? Tohle baví většinu holek. Rozhodl jsem se, že zkusím začít odpovídat i delšími větami.

                „Moje máma by z něčeho takovýho byla určitě nadšená. Kdes to koupila?“

 

                Tohle je moment, kdy ve vyprávění přeskočím asi půl hodiny. Nechtějte po mně, abych to celé musel znova protrpět. Prostě si představte, že po této nevinné otázce následovalo třicet minut detailního popisu všech obchodů v obchodním domě Nový Smíchov, které mají něco společného s módou. Zjistil jsem, že kdybychom do tohohle obchoďáku šli spolu, Mohli bychom si ho zcela rozdělit a ani jednou se v žádném obchodě nepotkali. Já bych navštívil pro ni zcela nezajímavá místa, jako je Datart, Luxor a potraviny v Tescu, zatímco ona by okupovala CaA, Deuchmann, New Yorker, HM atd. Asi jediné, kam by se nepodíval ani jeden z nás, je obchod pro zvířata, protože jsme ani jeden doma žádné zvíře neměli.

                Takže, uběhal půl hodina a vyprávění o nákupech skončilo. Já zaplatil za dvě kávy a přemýšlel, co dál. Na jednu stranu jsem měl doopravdy velkou chuť na sex. Ano, vím, že je to dost povrchní, ale ta holka se mi pořád líbila. Na druhou stranu jsem věděl, že po dnešním večeru už ji nechci vidět.

 

                „Tak kam vyrazíme?“ zeptala se a podívala se na mě svýma velkýma očima. Musím se přiznat, že ten její pohled mě dost odzbrojil. A dřív než jsem stihl odpovědět, dodala „Co takhle do kina?“

                To znělo jako skvělý nápad. Původně jsem sice plánoval romantickou procházku Prahou, ale došlo mi, že s touhle holkou bude daleko lepší trávit čas v kině, kde nebude mluvit.

                „Tak jo. Na co bys chtěla zajít?“ Vyrazil jsem rovnou směrem ke kinu.

                „Padesát odstínu temnoty!“ Vyhrkla nadšeně. Zarazil jsem se. Cožeto? Vím, že jsem slyšel o Padesáti odstínech šedi… to má být nějaké pokračování?

                Inu, jak se ukázalo, přesně tak to bylo. Koupil jsem nám dva lístky, Anně ještě vodu a sobě Colu a za chvíli už jsme seděli v sále. Anna se na mě pořád mírně tiskla, hladila mě po ruce, usmívala se a smála se prakticky všemu, co jsem řekl. Zatímco jsme čekali, než film začne, dostal jsem stručné shrnutí děje předchozího dílu, o které jsem nestál, potom vysvětlení, že v budoucnu půjde do kin ještě jeden díl a jako třešničku na dortu jsem ještě chvíli poslouchal, jak hrozně sexy ten Dorian vlastně je. Pak se zhaslo a rozjely se reklamy.

 

                Dobře, nejprve je třeba podotknout, že jsem z filmu nebyl zdaleka tak otrávený, jak jsem čekal. Vlastně to byla docela sranda, i když je možný, že to vlastně není dobře, protože to neměla být komedie. Anna si mě po celou dobu vůbec nevšímala. Jednou jsem se jí pokusil dotknout na noze, ale velmi rychle ucukla, takže jsem se vzdal jakýchkoliv dalších pokusů a dál se věnoval podivnému příběhu páru, kde oba chtějí být spolu, ale pouze pokud do sebe můžou šlehat bičíkem. Přemýšlel jsem o tom, jestli Anna takové věci taky ráda praktikuje. Když tady jen tak tiše seděla, začala mi připadat o něco sympatičtěji a já zauvažoval, jestli z toho přece jen něco nebude.

 

                Film skončil rozsvítila se světla v sále a Anna rychle vstala. Na mě se ani nepodívala, vzala svoje věci a vyrazila ven. Vyběhl jsem rychle za ní a došli jsme až ke dveřím ven z multiplexu. Podívala se na mě a já si v tu chvíli uvědomil, že v jejích očích nevidím absolutně žádný zájem. Před filmem vypadala, že se spolu spustíme přímo tady v sále, ale jakmile film začal, skončil tím její zájem o mě.

                „Tak jo. Díky za večer, bylo to moc fajn. Tak třeba zase někdy.“ Usmála se na mě, otočila se a odešla. Já tam zůstal stát a chvíli mi nedocházelo, co se vlastně stalo. Nebojte, sem sice natvrdlej, ale došlo mi to.

                Anna si prostě chtěla zajít do kina. Netuším, jestli mou hlavní funkcí byla společnost, aby na takový film nešla sama a nebo jsem sloužil jako peněženka. Každopádně si mě ještě ten večer smazal z Tinderu a já už jí nikdy neviděl.    

 

                A tím se dostávám k radě, které bych vám rád řekl. Myslete na to, že když se snažíte nějakou holku ojebat, může s vámi jednoduše vyjebat.

                Možná vám to bude připadat hloupé, ale do určité míry na mě zapůsobila. Z jejího chování jsem došel k závěru, že se jedná o velmi jednoduchou holku, o kterou nemá cenu projevovat sebenepatrnější zájem. Výsledek byl ale takový, že ona odešla s tím, co chtěla, a já ne. Takže, ať se to bere jakkoliv, já určitě v tomto příběhu nebyl ten vítěz.