3.54

3.54
Ticho je takové, že slyším tlukot srdce. Bum bum, buch buch.
Ještě jsem na živu.
Patří-li zvuk tomu mému.
A co ten hlas?
To jsou myšlenky.
I oni dosti hlučí.
Dohaduji se s nima nevybíravě.
Chci spát, nechte mě být.
Ještě se naspíš, že tě to bude mrzet. Odpovídají...
Bojím se této výhrůžky.
Tma příslušící této hodině se nekoná.
Ruší ji předčasně zažehnuté pouliční osvětlení.
Nádech, výdech a klapot prstu po displeji telefonu.
Přepis textu neodpovídá zápisu díky "chytré T9"
Důvěřuj, ale prověřuj.
Ne vždy vše projde sítem myšlené správnosti.
Vznikají podivnosti.
Díky nim vím, že zatím jsem tu pánem já.
Čtenář si však myslí pravý opak.
A většina je doma.
V kruhu a přitom v samotě.
Děsivá nepřítomnost žití ve vlastním životě.
Bez vzruchu, lásky, tvorby, smutku i radosti.
Tomu se bráním.
Bez osnovy slova kladu.
Ticho protíná ryčný zvuk naplno vytočeného traktoru vezoucího krmení do kravína.
Pavlův reflex, slintám a dostávám chuť na noční brakování lednice.
Naštěstí to mám daleko, mluví mi do toho lenost.
A co to tělo, co tu hřeje.
Mám jej polaskat?
Je jej vždyť to je to mé.
Jdi o kus dál a uvidíš.
Myslíš?
Jo, myslím.
V zajetí už snu.