Fosílie
Fosílie
Jsem divný její druh
Představte si, že vožený rodiči v autě bez pásů i sedaček.
V autech bez kontrol STK.
Na kole bez helmy a povinné výbavy.
Bez funkčního prádla.
Na lyžích s kandahárem.
Na motorce bez řidičáku v brzkém ranném věku.
V parku bez dohledu rodičů.
S promilí alkoholu.
S cigaretou.
S holkou v posteli.
Nechyběli nám mobily.
Úzkostné pohledy rodičů.
Všepřítomné kamery.
Platební karty.
WiFi připojení.
YouTube.
Facebook.
Whatsap.
Za to knih jsem mnoho četl.
Čtyřlístek, Abc, 100+1, dikobraz, Mladý svět, Květy na ty stály fronty.
Kamarádství se nepotvrzovala kliknutím myši.
A motokáry vyráběl jsem sám.
Z toho ničeho co tehdy bylo.
A vlak pro mne byl sen spojený s vandrem.
A za politiky jsem se tenkrát styděl stejně jako dnes.
A do kina chodil každý týden.
Bez vitamínů a potravinových doplňků.
V jeansech z Tuzexu.
V bufetu v Koruně, Světozoru, Mléčném baru.
Strava v buřstáncích na Venclu.
Srazy tam u koně pod vocasem.
Zažil jsem bourání Těšnova, stavění magistrály, Metra i federálního shromáždění.
Viděl jsem šeď budov, oprýskané fasády, lešení.
Chodil jsem plavat do Podolí, Edenu, Na džbán, do Šárky, Šutku, do Ymky, Jevan, Vyžlovky, Srbína, Babic, Louňovic, Černých Voděrad, Baltu i Balatónu, Černého moře, horských jezer lomů, Amerik, Mexiko...
S rodiči za dvacku v Zoo.
Na pouti.
V Tatrách, v Krkonoších, v Polsku, Rusku, Německu, Maďarsku.
S pětistovkou na týden na horách.
A na vodě bez vesty i helmy mnoho řek jsem sjel.
I pár skal slanil.
A teď poslouchám, jak je nebezpečné pro děti písek na hřišti.
Skluzavky a kolotoče s atesty.
Motorkář s airbagy.
Helmy pro dětské chodce.
Čipy pro sledování pozice.
Děti kuličky si už nehrají.
Po stromech nelezou.
Do školy je rodiče auty dovezou.
Prý jsou chytřejší než jsme byly my.
Tomu moc nevěřím.
Klidně se v lecčems s nima změřím.
Jak jsme mohly žít v hospodě bez připojení a pohledu do displeje mobilu.
S polévkou za bůra, tlačenku.
Doba jde dopředu.
Myslet za nás budou stroje.
A ty už zřejmě sedí v Bruselu.
Důležité pro ně jsou výnosy.
Kde jsou však ty mé přínosy života.
Lidé jim to věří.
A mně mají za blázna, za tu starověkou fosilií.
Jenže já mám rád tu svobodu rozhodování a nemusu.
Líbí se mi Jaguár i leguán.
Mám rád řev vytočeného motoru motorky i závodního auta.
Tvůrčí lidí bez předsudků.
Schváceností tou vší nesmyslnou manipulací.
Jsem ohromen evoluční změnou v mém relativně krátkém životě.
Jak zpívali Katapulti: Až se bude psát rok 2006, až za nás budou počítače přemýšlet, až dálnicí zeměkouli opředem, pak budem pyšní co vše doveden, pak bude pozdě na to chtít se ptát, mají si děti kde hrát...
Komentáře (8)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Tedy tyto zpětné pohledy do nezamlženého zrcatka? Už jen čekám, že sem příjde konečně ten "nezapšklec" který Tě pošle... bydlet zpět na strom. Ono se tomu říká také moralizování. A to dnes, je ale úplně out! Když padesáti letý stařec zahulí a bude mluvit o hausu, panku, tak sice vypadá jako ta fosilie, ale ten obdiv! Ach. ten jeho nadhled a k anarchizmu pochopení.
Asi je to ten českej "odezdikezdizmus" Co včera platilo, tak dnes je vyhnilej humus. Je jasné, že dnešní život je díky vynálezům k pohodlí kvalitnější. Ale to neznamená, že vše v minulosti bylo jen horší. Tak... a stop!!
Už větry vanou, větry vanou. Naschledanou.
29.12.2020 20:39:01 | šerý
Pod tohle se ti tedy podepisuji. Jsem také fosílie, zdravím. :O) Nějak teď taky čím dál víc myslím na to, že byl život lepší, bez té neustálé kontroly, nabídky, poptávky a hromadné „zábavy“. (Teď myslím svoje dětství a dospívání. Komanče mi do toho prosím nikdo nemíchejte. To by byla kapitola sama pro sebe). Já věčně lítala venku s klíčema na krku. Sotva se přišlo za školy, mrsklo se s aktovkou na botník a tradá, dokud se nevrátilo rodičovstvo ze zaměstnání. Kuličky se hrávaly, měla jsem krabici od bot plnou hliněnek, pár skleněnek s barevnými plamínky a jednu velkou jantarově zlatou skleněnku se třpytkami uvnitř, získanou od strejdy žijícího v Kanadě. Ta se líbila všem a byla neustále v pohybu. Rozpůjčovaná na důležité zápasy i prohrávaná, ale kupodivu se mi vždycky nějak vrátila zpátky. Prostě kouzlo. Až jako velká jsem ji ztratila na zahradě a už nenašla. Patrně přešla k právoplatnějšímu majiteli. Po velkých bouřkách jsme lítali v pláštěnkách a gumácích po polích a k lesu a sjížděli po prdeli rozbahněné meze, zbrouzdali každou kaluž a z bláta si hňácali nádobíčko. Jednou jsem se dokonce zabořila do rašeliny, naštěstí z kraje a odnesla to jenom jedna holínka. Hrdinně se utopila místo mě a já doskákala domů jen v ponožce a jako prase, to byl sekec. :O) Dneska vidím venku děcka často s tím mobilem psát sms, fotit selfie nebo aranžovat scěnky na tik ťok. I moji kluci berou technologie jako samozřejmou součást života, příliš jsme si zvykli žít život na čudlík. Moje kmotra byla lékařkou a primářkou několika brněnských nemocnic. Dodnes si pamatuju, jak mívala doma hromady zahraničních medicínských časopisů a odborných publikací a neustále se tak informovala a dovzdělávala. Člověk, když chtěl něco vědět, musel i do knihovny a vyhledat a zpracovat si sám. Dneska se klikne na google. Netroufám si, ale hádat nakolik kvalitní jsou takové informace a co v nás vlastně zanechají. Stačí mi různé překladatelské programy, to je pro zasmání. Mám ráda knížky třeba od Karla Čapka nebo George Orwella. Ty jejich předpovědi mě až děsí. Dokážou mě vyděsit opravdu hodně, ta příšerná podobnost s dobou dnešní. Když už je to ale moc, musím si sama sobě dát pomyslně přes hubu. Nemůžu přece připustit, aby mi v tom strachu z budoucnosti, utekl celý život. Ono to tak totiž probíhat může, dokonce to tak může i skončit. Pořád je tu však naděje, že NEMUSÍ. :O)
29.12.2020 14:16:43 | Tichá meluzína
Moc děkuji za rozbor a zdravím. Tomáš
29.12.2020 14:42:39 | umělec2
Ahoj Tome. Ještě ti posílám odkaz na skeč, který se mi líbí. Zdraví tě pravá a snad už i životem certifikovaná fosílie. :oD
https://www.youtube.com/watch?v=6LELq9ZbS8o&ab_channel=TorIvarS%C3%A6ternes
30.12.2020 19:18:08 | Tichá meluzína
nebojím se: mmmm moc líbí se ST :-))
29.12.2020 04:10:31 | Iva Husárková