Zmizeli

Zmizeli.
Kam?
Kde jsou?
Oni je nahradí.
A čím?
Kdy?
Proč se to stalo?
Bydlím na vesnici.
U malého potůčku, nedaleko řeky Sázavy.
Koupil jsem tu statek před 21 lety.
Bylo to jedno veliké rumiště kam nikdo nejezdil dlouhá léta.
O co zanedbanější byla zahrada o to pestřejší tu byl život živočišné říše.
Postupně jsem zahradu kultivoval, abych mohl projít, pak projet a nakonec i posekat.
Pokácel jsem náletové dřeviny, keře a vysadil roubované ovocné dřeviny.
Místo keřů bezu mám rybíz, angrešt, jahody.
Roští jsem křovinořezem upravil do vzhledného tvaru.
Na dvůr mi bylo manželkou zakázáno položit zámkovou dlažbu a tak jsem vyztužil hlínu štěrkem a jezdíme po trávě.
Měli jsme tu na zahradě poměrně veliké vlhko, půda je kamenitá, jsme na skále.
Díky tomu tady bylo spousty vyhřívajících plazů, hadů, ještěrek, žab, čolků, ovádů, motýlů, bažantů, koroptví, srnců, zajíců.
Měli tu svůj klid.
Louka byla barevná a pestrá.
Všude to cvrkalo, skákalo.
Okolo nás vedla úvozová cesta, která však nestačila současné velikosti techniky.
Tak se zavezla s veškerou její mikroflórou.
Postupně ubylo kuňkání žab, zmizela luční pestrost.
Nejsou tu už vrabci, ovádi, motýli, zajíci.
Ono všechno v přírodě souvisí se vším.
Moje dlouholeté, jak je vidět velmi nerozumné počínání přineslo své ovoce.
Přestávám být pyšný na své počínání.
Ale lze být ostrůvkem v tomto století konzumu?
A konzum je synonymem nerozumu.
Ve vzduchu čekají na svou kořist již jen dravci.
Ani oni už tu brzo létat nebudou.
Vyhynou jako spousty dalších.
Jsem přímo v lůně ryzí přírody.
Málo lidí, žádný průmysl.
A lesy nám tu zmizely.
A na poli ani vlčí mák.
A každé zvíře je považováno za nepřítele zemědělců.
Monokultury.
Procházím se po okolí smutnou přírodou.
Bez stromů a zvěře v lese vidím mýtiny.
Voda v řece nevěřícně teče touto krajinou.
Osamocené sruby v bývalém lese jsou nyní jak houby po dešti po březích posety.
A pak vidím krmelce, bahniště a u nich posedy.
Aby i ty zbytky živočišné říše zmizeli.
Nedělám to nejspíš celou dobu dobře já, nedělají to nejspíš ani oni.
Prý jsem z rodu Homo sapiens, člověk modrý, vzpřímený.
Nejsem spíš člověk hloupý?
Všechny tyto mé i naše skutky o tom svědčí.
A já se začínám bát, jak toto skončí.
A uklidní mně informace z Černobylu.
Tam, kde člověk žít už nemůže, příroda se v o to větší síle vrátí i bez hloupého našeho zásahu.
A to je dosti neradostné zjištění.
Stali jsme se vetřelci.
Plundrujeme krajinu nevratně halama, solárními parkama, golfovými resorty, zástavbou, střihem.
Ano, je to pro oko hezčí.
Ale život není obrazová tapeta, katalog.
Bohužel, nebo spíš zaplaťpánbůh.