Strach

Realita strachu
Člověk se učí tento bagatelizovat, vytěsňovat či s ním žít.
Jsou obavy na místě?
Přijdu snad o důstojnost?
Možná.
Přijdu o kamarády, známé či snad rodinu?!
A co když jo?
A sám budu z hlouposti příčinou?!
Staneš se žijícím mementem?
Copak jsi to nevěděl?
Nebyl varován?
Řídil si se tím?
Já vím, nemáš v povaze se bát.
Bát věcí kterým nevěříš.
Jsi natolik inteligentní, že si jakýkoliv přístup logicky odůvodníš.
Jenže tady logika ani zkušenosti neplatí.
Jsou tu misky vah.
Na jedné straně je život.
Na druhé smrt.
Smrt, nerad to říkám, je definitivní a konečná.
Nikdo tuto nedokáže změnit, zvrátit.
Za život se musí bojovat.
Myslí, fyzičkou, odpočinkem, pohodu.
Do této misky je potřeba neustále přidávat nové výzvy, touhy, přání, úkoly pro zachování chutě žít.
Boj bez těchto "anabolik" se vede obtížně.
Průběžně si celý život kladu rozličné cíle.
Nejdřív to byla jízda, pořádná jízda.
Zábava, koncerty, kamarádi a taky chlast.
Pak rodina, děti, vnuci.
Taky bydlení, motorky a auta.
Přál jsem si znát a umět rozličné řemeslné dovednosti.
Vadilo mi moje nevzdělaní a tak se učím.
Toužil jsem po čtení i psaní.
Snem bylo mít nářadí.
Volný čas.
A v něm tvořím protože můžu, chci i mě to baví.
Bylo by neskromnné vidět svůj život jako marný.
Stále mám vize a nové plány.
A tak doufám, že misky vah zůstanou pro život ještě dlouho vychýleny.
Proč.
Protože se smrti bojím.
Protože mám strach.
Protože mám ještě hodně práce.
Plánů.
Očekávání.
Neber si mě, ani nás.
Prosím...