Svědomí

Mladá dívka seděla ve starém houpacím křesle a její nepřítomný pohled směřoval kamsi směrem ke kyvadlovým hodinám stojícím v rohu místnosti. Byla klidná, ačkoli před několika minutami vypila hrnek čaje se smrtelnou dávkou jedu. Ten by měl začít účinkovat do půl hodiny po požití.
Ne, neotrávil ji žádný zákeřný vrah. Sama se rozhodla zemřít.
Důvodem její sebevraždy nebyla nešťastná láska, ani snad žádná nevyléčitelná nemoc. Tížilo ji svědomí.
Odehrálo se to asi takto:
Když se dívka před několika dny vracela domů z nemocnice, kde pracovala jako staniční sestra, potkala jednu svou bývalou spolužačku.
Daly se do řeči, a tak se stalo, že se záhy ocitla na jakémsi večírku, který pořádal právě bratr oné spolužačky. Měla dobrou náladu, a tak si ochotně připíjela s ostatními na zdraví, štěstí, úspěchy a spoustu dalších věcí.
Asi okolo půlnoci na ni začala doléhat únava z těžkého dne v práci. Rozhodla se odejít domů. Po tolika přípitcích samozřejmě nebyla úplně střízlivá. Šla nejistě, občas se trochu zapotácela. Bylo už pozdě v noci a ještě navíc začínalo pršet, auta po silnici téměř nejezdila. A tak se stalo, že když přecházela silnici, zapomněla se rozhlédnout.
Sotva udělala pár kroků z chodníku, uslyšela hlasité zatroubení a oslnila ji světla reflektorů. Vzápětí se ozvalo zaskřípění brzd a jen pár milimetrů od ní projelo auto. Řidič ve snaze nepřejet nepozornou chodkyni ovšem strhl volant příliš prudce, a tak se mu nepodařilo udržet vůz na mokré silnici. Narazil do jednoho z vysokých topolů, které ji lemovaly.
Dívka se vylekala. Rychle spěchala, aby se podívala, jestli je řidič v pořádku. Za volantem seděl asi pětapadesátiletý muž. Hlavu měl opřenou o volant a nehýbal se. Mrtvý však nebyl…
O několik minut později ho již odvážela sanitka do nejbližší nemocnice. Podstoupil náročnou operaci a lékař jeho manželce sdělil, že je na tom velmi špatně a ať se „připraví na nejhorší“.
Když se dívka dozvěděla, co způsobila, nemohla se s tím vyrovnat. Celou noc nespala, celý následující den nic nejedla. Každým okamžikem myslela jen na člověka, který její vinou teď leží v nemocnici v bezvědomí.
Odpoledne už to nevydržela a šla se na kliniku zeptat, jak na tom zraněný je. Bylo jí sděleno, že žije jen díky dýchacímu přístroji a i to že je při jeho zranění učiněný zázrak. Lékaři mu dávali maximálně dva dny života…
Svědomí tížilo dívku každým okamžikem víc a víc. Už se to nedalo vydržet. Neustále očekávala, že zazvoní telefon a v něm se ozve: „Zemřel, vaší vinou!“
Toho se v žádném případě nechtěla dočkat. A tak si uvařila čaj. Poslední čaj.

Když tak seděla, hypnotizována kyvadlem starých hodin, asi dvacet minut, zazvonil telefon.
Neměla už však sílu vstát a jít jej zvednout.
Po pátém zazvonění bylo slyšet dobře známý hlas záznamníku. Snažila se vzpomenout, kdy tento text namlouvala. Mohly to být tak tři čtyři roky.
Když byl dopovězen stručný vzkaz: „Momentálně nejsem doma, ale jestli je to důležité, můžete mi po zaznění zvukového znamení zanechat zprávu - tůůůt!" jakoby odkudsi zdálky slyšela usínající dívka ženský hlas, který říkal: „Slečno, můžete být klidná, stal se zázrak - manžel se probudil z komatu a doktoři říkají, že bude v pořádku. Já jen abyste neměla zbytečné starosti a necítila zbytečně vinu……..tůůůt!“