Domov

Karanténa.
Změny v chování lidí jsou patrné.
Přeci to znám z vlastní zkušenosti.
Z úrazu před sedmi lety, kdy jsem byl zcela vyřazen ze společnosti "normálních" a vřazen násilím do společnosti invalidů.
Možná že právě toto mě připravilo na současný stav.
A ten stav se mi nelíbil tenkrát ani nyní.
Vlastně v něm žiju stále.
S různými limity, které se v čase mění.
Přibývá únava.
Učím se s ní žít.
Není to snadný boj.
Ubývá v něm přátel bez zdravotnich limitů.
A je to smutné.
S tím se těžko bojuje.
A oni pomáhají těm, kdo se stavu bez boje podvolil.
A nebo možná jen kvůli svému svědomí.
Ale k životu je nutné ponoukat a ne být pasivní.
Málo co přijde samo.
Současný stav poměrně brzy skončí.
Otázkou je jak moc poznamená chování lidí.
A zda je to změna k lepšímu, horšímu či nutnému.
Virtualita světa by neměla nahradit osobní setkávání, prožitky, sport i zábavu.
Jenomže ten její svět je tak lákavý ve všech ohledech.
Vytvoříš si virtuální místnost.
Pozveš obecenstvo.
Stanete se přáteli.
Zadáváš parametry jako při výběru auta.
Barvu, zaměření, kuřák, abstinent, vegan, sportovec, umělec, rybář, gey, , asertivní, hypochondrický, muzikální....
Toto děláš už i ve vztahu, kvůli eliminaci rizik.
Věříš víc křemíku na tištěném spoji počítače, než svému úsudku.
Prý umělá inteligence.
Pchá, srát na ni dokážou jen silní jedinci.
I tyto se pomocí vzorků jejich chování podaří odhalit a eliminovat jejich nežádoucí chování.
Vždyť komu by se zdálo před pár lety možné, že se nebude kouřit v hospodách?
Že nebudou taneční zábavy.
Plné autobusové zastávky a hřiště s hrajícími dětmi.
Že kamery budou bdít nad naším životem na silnici, ve městech i domovech.
Absurdita v chování lidí k přijímání všech těchto výdobytků.
Vždyť i obyčejný běžný účet u spořitelny mi radí, kolik že jsem utratil za pojištění, potraviny, kulturu a jak si vedu ve spoření či bonitě k půjčce, úvěru, kontokorentu.
Vždyť on o mě ví víc, než já sám.
V rámci bezpečnosti nám vnutili pásy, helmy, zádržné systémy.
Jak jen jsme kdysi mohli bez nich žít?
Bez svítících vozů za bílého dne.
Bez airbagů.
Parkovacích asistentů.
Mobilu co zná mojí pozici i cestu.
Co si se mnou hraje, počítá, hledá, radí, fotí, nahrává a dokonce i telefonuje!
Ta doba je fakt divná.
I tak v ní stojí za to žít.
Jen já bych si rád občas sáhnul.
Zda je to ještě hmatatelné a příjemné na dotek.
A nebo víte co?
Jdu se přihlásit do jedné místnosti, kde už mám vyspecifikované přihlašovací parametry a nemusím se tak trápit s jejich opětovným zadáváním.
A ta místnost se jmenuje představte si to: domov.