Úspěšnost modlitby 75 %. Kdo z vás to má!

 

DRAK

Stáli jsme na tramvajové zastávce na Palackém náměstí. Sledoval jsem tramvaj přijíždějící po nábřeží od Výtoně. Je to dlouhá rovinka s mírným stoupáním. Čekal jsem, až se číslo nad kabinou zvětší do čitelné velikosti. Tehdy jsem ještě viděl do dálky bezvadně.

Zajel jsem rukou do kapsy bundy. Pak do druhé. Pak do kapes kalhot. Byly prázdné.

„Mami, já sem ho nechal doma!“ zoufale jsem se otočil na matku v černém kabátě. Sklonila na mě svůj pohled.

„Koho prosim tě?“ otráveně, ale přece jemně se ptala.

„Toho draka. Chtěl sem si ho vzít s sebou,“ zklamaně jsem vysvětloval.

„Tak počká doma. Asi se mu k babičce nechtělo.“

„To neni pravda! Měl jsem ho připravenýho, nechal jsem si ho asi v předsíni.“

„Prosim tě, nebudeme se vracet kvuli legovýmu drakovi, už takhle jedeme pozdě.“

„Ale co tam budu dělat…“ kňoural sem.

„Budeš jíst a pak se koukat na televizi. S Legem si můžeš hrát každej den.“

Zdánlivě rozumnými slovy ukončila debatu a já s rukama v prázdných kapsách vyhlížel další zvětšující se číslo. Jenže událost ta měla temnější dopad, než se v tu chvíli, v prosluněnou neděli, kdo mohl domnívat.

Odpoledne, s obědem a zákusky v břiše, jsme cestou na tramvaj ještě zamávali babičce koukající se z okna. Běžná neděle. Nikoho nenapadlo, jak ji asi prožívá zelený Lego drak. I on se přece musí mít fajn, nebo ne?

Večerní čas plynul. Já jsem se válel u Lega. Drak tam ale nebyl. Po chvilce hledání jsem se musel obrátit na vyšší autoritu.

„Mami, já toho draka nemůžu najít,“ přišel jsem za ní.

Seděla u stolu. Otočila se na mě. „Zkus si vzpomenout, kdes ho naposledy měl.“

„Myslel jsem, že jsem si ho bral, když jsme se šli oblíkat.“

„A podíval ses všude? Není v předsíni?“

„Neni!“

Započalo pátrání. Hledalo se v předsíni. Hledalo se na botníku, v botníku, u dveří. Hledalo se v koupelně. V kuchyni. Pod stolem. U mě v pokoji se nehledalo, tam byl nepořádek a nic by se nenašlo. Věřilo se, že nejsem tak hloupoučký, aby tam drak byl.

Uplynul nějaký čas a hledání se muselo ukončit. Asi se blížil čas na večeři, možná na zprávy a blbosti v televizi. Drak zůstal nezvěstný a na chvíli zapomenut.
Ale pouto mezi ním a mnou bylo příliš silné, aby se tak snadno ztratilo. Zelený Lego drak byl symbolem. Největší, nejsilnější, nejcennější ze všeho Lega. Mohl kdykoliv sežrat nebo spálit jakéhokoliv rytíře, policajta nebo koně. Měl hýbací pařáty, připínací mávací křídla a zacvakávací plamen. A nikdo, nikdo jiný ve třídě ho neměl. Ani kamarád, co měl dva hrady, neměl draka. Když jsem k němu šel na návštěvu, má kolona rytířů s drakem budila mohutný respekt. Drakovi byla vybudována peřinová jeskyně a vůbec všechno se kolem něho točilo.

Druhý den, školní den, uplynul, a podle mého rachtání s Legem by se mohlo zdát, že je vše v pořádku. Ale nebylo.

„Mami toho draka už nenajdeme! Já sem ho asi ztratil venku!“ říkal jsem už nejspíš s vlhkýma očima.

Začala další pátrací epizoda. Ale byla už jiná. Byla zvláštní. Matka se chovala podivně. Nehledala tak, jak se hledat má. Už tomu nedávala naději, snad?

„Poď sem, musim ti něco říct,“ zavolala mě.

S vyvalenýma očima jsem šel.

„Víš, já sem toho draka našla, ale ono se mu něco stalo…“

Nechápal jsem.

„On když zustal doma, tak se popral s Melinou.“

Melina byla náš pes, známý svou rvavostí, jak se také podepsala drápem na mojí tváři.

„A už není jako dřív. Já ti ho dám, ale musíš mi slíbit, že ho budeš mít rád jako dřív.“

A sáhla kamsi na knihovnu, aby draka vyndala. Měl ukousnutý kus nohy, pokousanou hlavu, ukousnutý ocas a poškrábané křídlo. Byl zmrzačený.

Jenže já jsem ho nedokázal mít rád jako před tím. Vztekal jsem se na psa. Vztekal jsem se na matku, že mi to tajila.

„Já chci novýho!“ dožadoval jsem se jediného možného řešení.

Už nevím, zda mi to slíbila, a pokud ano, tak s povzdechem, protože Lego byla drahá sranda.

Zdeformovaný drak pro mě ztratil svou hodnotu. Nepamatuji se, zda jsem se mu ještě nějak věnoval, zda byl ještě zahrnut do mého království.

Ve svém vzteku jsem se rozhodl vyzkoušet, zač je toho tedy ten bůh, ke kterému jsem nucen na hodinách náboženství a ke kterému jsem otcem nucen v neděli ráno v kostele. Ještě ten den jsem před spaním draka dal pod polštář. Následoval nějaký počet modliteb. Aby mi bůh draka spravil.

Ráno jsem polštář zvedl. Drak tam ležel se svou polámanou nohou, pokousanou hlavou, poškrábaným křídlem, bez ocasu.

Na boha jsem zanevřel. Proč se kvůli němu tolik nadělá, proč nemůžu v neděli spát, nebo se dívat na seriály, jako spolužáci, a místo toho mám mrznout v kostele? Když potom o něco jde, bůh nedělá nic!

Dnes ani nevím, kolik dalších Lego draků jsem v příštích letech dostal, minimálně dva, včetně černého. I toho, co tehdy prohrál (?) souboj s Melinou, pořád v některé zaprášené krabici mám.

 

ZBABĚLOST

Mockrát jsem na matějské nebyl. Až tolik mě nebavila, a starší sestry snad nebavila vůbec. Pamatuji si přesně jen dvě návštěvy matějské. Z té druhé si pamatuji jen to, že jsem tam s přítelkyní šel místo toho, abych psal seminárku, takže jsem ji pak psal celou noc. A že chtěla furt dokola jezdit na nějaké blbosti a ještě u toho hrála stupidní hudba. Nic, co by stálo za vyprávění.

Řadu let před tím s matkou to bylo zajímavější.

Na tu dobu byla ta matějská docela drahá, respektive, strávit tam tolik hodin, bylo drahé. Nejprve mi byl stanoven určitý rozpočet, kolik tam můžeme utratit. A tak sem probíhal strašidelným hradem (kde jsem se ošklivě kopnul). Jezdil jsem na lochnesce. Jezdil jsem v autíčku. Střílel jsem ze vzduchovky. Žral jsem cukrovou vatu (fuj!) a párky v rohlíku. To nevinné mládí.

Pak se matka přiznala, že vlastně těch peněz má víc, takže můžeme utrácet a dělat blbosti dál.

A tak došlo i na to nejhorší. Už tehdy tam měli tamto, že se to s váma točí i vzhůru nohama, sem tam, mění to směr, a vy tam visíte. Zřejmě už jsem na to byl dostatečně velký, anebo jejich ziskuchtivost byla dostatečně velká, aby mě tam pustili.

Nepamatuji si, jak přesně to probíhalo, pamatuji si jen ten pocit, že teď umřu. Zděšení, šílený strach. Má reakce byla se v duchu začít modlit a útrpně čekat, až to skončí. Pánu bohu jsem v tu chvíli sliboval, že se budu modlit každý den a kdo ví co. Už nevím co, natož abych to splnil. Když jsem z toho slezl, tak jsem se matce přiznal, že jsem se musel modlit.

Pro mě samotného je to zklamání. Jak v onen moment bezmoci a paniky se ve mně vynořila touha se spolehnout na vyšší moc. Namísto abych se donutil to prožívat jako zábavu, namísto abych přijal ten pocit strachu a nechal ho plynout, když je navíc falešný – nic se nemůže stát. Místo toho jsem utíkal do duševní útěchy modlitby. Přirovnal bych to k tomu, když v ledové vodě lapáme po dechu, zadržujeme dech a panikaříme, místo toho abychom dýchali v klidu a nebránili se tomu mrazu, nenechali se jím rozrušit. Ano, ten mráz tam je, ale nezabije nás (ne nijak brzo), jen tam je a panika je k ničemu.

 

MATKA

Muselo to být přibližně v tu samou dobu, v podobném věku. Byl nějaký víkendový, anebo sváteční den. Já jsem byl dost neobvykle úplně sám doma, ani starší sestry tam nebyly, byly někde u někoho. A já jsem si hrál. Den utíkal, a najednou zazvonil zvonek. Byla to mámina kamarádka, že jde za ní. Pustil jsem jí dovnitř. Snad byla s mámou domluvená, snad ne, každopádně máma měla každou chvíli přijít. Mobily ještě nebyly.

S kamarádkou jsme hráli Monopoly. To je pěkně dlouhá hra. A čas utíkal. Hodina, a další. Kamarádka mi musela udělat nějaké jídlo. A nikdo stále nešel. Zkoušeli jsme kde komu zavolat. Různým známým. Ale nikdo nevěděl, co se s matkou děje.
Uplynulo celé odpoledne, byl večer, a nikdo nepřišel. Nebylo to normální a oba jsme to věděli. Pak se vrátila jedna sestra, potom i druhá. Také měly strach, ale menší.
Kamarádka ještě udělala jednu věc. Obvolala velké nemocnice, zda tam mámu nemají. Ani tam jí naštěstí neměli. Kamarádka šla domů, a já do postele. Tam jsem si listoval časopisy a nechal se uklidňovat Kačery Donaldy, nakonec jsem ale sklouznul k modlitbě. Aby se v pořádku vrátila.

Nevím v kolik, ale když se vrátila, slyšel jsem to, nespal jsem. Byla opilá a zoufalá. Vylezl jsem z postele a šel poslouchat za dveře kuchyně. Mluvila se starší sestrou. Rozešla se s přítelem a bála se, že teď už zůstane navždy sama, což jí sestra vymlouvala.

Byl jsem rád, že se stalo z mého pohledu tak málo.

 

BEZMOC

Nevím, kdy přesně jsem se přestal modlit úplně. Všechny modlitby jsem také zapomněl. Dávno mě ani nenapadlo se obracet na nějakou vyšší moc. Věci jsem řešil, nebo neřešil, sám.

Ten pocit klidu, pocit jistoty a odměny, když si vzpomenete před usnutím se pomodlit, jsem zapomněl. Je to trochu jako když se donutíte si jít ještě vyčistit zuby, když si na to vzpomenete až v posteli. Splníte, co byste ideálně měli, a co se vám už vůbec nechce. Ale modlitba by měla být víc – ta vám nejen má pomoci mít delší dobu zdravé zuby, modlitba by vám měla delší dobu udržet zdravý život. Jakože je někdo, kdo rozhoduje o tom, jak se budete mít, a když budete plnit jeho přikázání, tak on zajistí, abyste se měli dobře.

To je však jen teorie, praxe vypadá jinak, viz můj pokus s drakem. Ale chápu, že ne každý měl příležitost a důvtip se o spolehlivosti křesťanského boha takto prakticky přesvědčit.

Přestože jsem dávno dospěl k přesvědčení, že člověk je svého štěstí strůjce, a také že – dostatečně schopný člověk si poradí v každé situaci, a přijal jsem, že mé neúspěchy jsou dány mou nedostačující schopností, i přesto jsem se k modlitbě ještě znovu vrátil.

Byl to průměrně mizerný večer. Udělal jsem si večeři, ale místo klidného jídla se mi právě v tu chvíli cosi stalo s počítačem. Strávil jsem hodinu jeho opravováním, u toho jsem jedl polostudené jídlo. Když byla věc opravena, zklamaně jsem se zvedl, uklidil nádobí, šel na záchod.

Cestou ze záchoda jsem si uvědomil, že necítím nohu. Podíval jsem se na ní. Noha tam byla, stál jsem na ní, ale necítil jsem chodidlo, necítil jsem podlahu, stál jsem jak na kameni nebo na chůdách.

Lehl jsem si do postele. S nohou jsem hýbal, namáhavě jsem ohnul koleno, hýbal jsem kotníkem. Ale když jsem na ní dal ruku, cítil jsem rukou nohu, ale nohou ruku ne. Od kolene dolů se mi postupně vytrácelo vnímání dotyku a chodidlo jsem necítil vůbec. Tou dobou jsem byl zvyklý na zdravotní problémy, ale abych z ničeho nic necítil nohu, to byla novinka.

Šel jsem do sprchy. Noha fungovala, ale necítil jsem žádný dotyk. Ani mě nebolela – ani mě bolet nemohla, jak byla umrtvená. I kdybych si do ní říznul, necítil bych to. Pouštěl jsem na sebe střídavě studenou a teplou vodu, stále nic.

Měl jsem dvě možnosti. Jít spát a počkat, co bude ráno, nebo jet do nemocnice. Bylo mi jasné, že s tímhle si mě tam nechají. Zavolal jsem sanitku a šel jsem si balit batoh na pár dní hospitalizace. Nezapomněl jsem pracovní počítač, nabíječky, trochu jídla, zapomněl jsem kartáček.

Saniťáci zazvonili, já jsem dokulhal k ambulanci, vybelhal jsem se do vozu a začali se zajímat, co mi tedy je. Bylo kolem půlnoci a saniťáci mě odvezli snad na ortopedii, nebo nějaký obecný příjem, či co to bylo. Noha byla teplá, prokrvená, normálně zbarvená. Tak mě poslali na neurologii.

Neurolog si mě osahal, i on se divil. Noha víceméně fungovala, ale bez citu. Přitom jsem neměl cit na vnitřní ani vnější straně. Poslal mě na CT, aby vyloučil mrtvici, která mi mohla poškodit mozek. Další kulhání k sanitce, kde jsme se setkali s jakousi paní.

„A vám se stalo co?“ zajímal jsem se, ani nevím, proč mě to zajímalo.

„Já jsem alkoholička co se praštila“ pověděla nervózně. Asi už střízlivěla a styděla se.
To musí být zážitek, tihle půlnoční pacienti, napadlo mě.

Noční CT proběhlo rychle a vzpomínky mi říkají, že doktor během chvíle měl u sebe výsledek. Oznámil, že mrtvici jsem neměl, za což mám být rád. Nemá co dál teď se mnou dělat, takže tam zůstanu. Dostal jsem injekční acylpyrin na bolest a zředění krve a vzali mi krev na základní obraz. Alespoň myslím.

Kulhavě jsem se přesunul do vedlejšího minipokoje se třemi postelemi, který se stal mou komnatou až do svítání. Ve zhasnutém pokoji už byla jakási nešťastná paní, jejíž nesnáze jsem zapomněl pod dojmem toho, co přišlo následovně. Sundal jsem si jen džíny, přikryl jsem se a sledoval světla přicházející skrze okno. A tím mohl ten památný den skončit. Ale zbývala ještě jedna pamětihodná kapitola.

Přivedli jakéhosi hlasitého, postaršího, prošedivělého pána v saku. Stále něco hlasitě vykládal, pohyboval se prudce, vyzařovala z něj hyperaktivita, snad byl zdrogován. Chvilku seděl na posteli, chvilku přecházel sem a tam, chvilku obtěžoval paní.

Já, který jsem se předtím snažil usnout, jsem byl nucen ho poslouchat. Paní brzy odvedli, ale pán zůstával a neprojevoval známky únavy. Ba naopak. Dokonce vstal, aby mě šel navštívit k mé posteli a vyprávěl mi.

„Já jsem pracoval 20 let tam a tam… A tady znám jednoho doktora, já mu hned ráno zavolám, ten se bude divit, jak to tady chodí,“ holedbal se, ve tři v noci, ve svém starém obleku, ve zhasnutém pokoji na neurologické ambulanci.

Nechápal jsem, proč tam je. Bolí ho něco? Vždyť je tak hyperaktivní.

„A co tobě vůbec je?“ ptal se „Vždyť seš mladej, to nebude nic vážnýho,“ rychle si mě přejel očima, snad poprvé se na mě skutečně podíval.

„Nemůžu skoro chodit a necítim půl nohy…“ začal jsem říkat.

„Ne, prosim tě, buď potichu! Můžu ti tykat, viď, ty jsi mladej. Ale buď prosim tě potichu, mě to rozčiluje, když chceš mluvit, nesmíš se mnou nesouhlasit.“

Mlčel jsem. Za jiných okolností by to bylo srandovní, tahle noc ale srandovní nebyla a na tohoto spolupacoše jsem neměl dostatek sil.

„Víš, já jsem měl dceru. Ta byla krásná. Já ti jí ukážu.“

Zase jde ke mně! Vytahuje nějaký postarší telefon, s fotkou nějaké ženy.

„To je pět let stará fotka. Ona už je tři roky mrtvá. To kdybys věděl, co se jí stalo.“

Však ty mi to povíš.

„...jsem si skoro jistý, že jí zabil. Ona by si to sama nikdy neudělala. Teď jsem jí byl na hrobě. Ale za to může on, ten hajzl, ale já to nemám jak dokázat. On jí zabil,“ se vzteklou grimasou cenil zuby.

Pochopil jsem. Tohle jsem mu dokázal věřit. Jemu se to skutečně stalo, a proto nakonec skončil teď, tady, takhle. Dávalo to smysl. I když bych raději věřil, že si jen vymýšlí. Třeba má nějaké halucinace, snad ano.

Během následujících hodin mi nedovolil promluvit, ovšem dokázal se pohádat se sestrou, která mu prý ukradla nějaký papír. Přitom prohodil jednu agresivní poznámku. Na to ho lékař vyzval, ať se znova posadí a počká, a přivolal securiťáka.
Dorazil menší pán v černém. Měl černou kšiltovku, černé kapsáče, vysoké černé boty. Posadil se vedle pana upovídaného.

„Tak vy mě tady teď budete hlídat jo?“ troufale se pacoš doptával.

„No abyste někam neodešel,“ suše odpověděl hlídač.

„Proč bych někam chodil, já jsem tu dobrovolně, to oni mě tady nechtějí, vnucují mi psychiatrii“ nesouhlasil.

„To nezáleží na mě, já tu s váma jenom posedim.“

„Chcete vidět mojí dceru? Ona už je teda pět let mrtvá, ale já vim, kdo jí to udělal.“
„To víte, že se podívám.“

Překvapivě, jejich hovor měl výsledek. Hlídač svým klidným přístupem přesvědčil dotyčného, aby se nechal převézt na psychiatrii. Jinak by to proběhlo nedobrovolně.
Za svítání jsem konečně byl na stísněném pokoji se třemi postelemi sám. Sáhl jsem si rukou na nohu, ale nohou jsem ruku necítil. Opět se zintenzivnila starost o mne samotného. Byl jsem rád, že alespoň nemám namířeno na psychiatrii, na druhou stranu, pán alespoň měl svižné, zdravé nohy. Možná by bylo lepší být fyzicky zdravý blázen.

Uvědomil jsem si, jak pár hodin může člověku výrazně zhoršit život. Ještě o den dříve jsem se měl o tolik lépe. Co když tu nohu přestanu cítit úplně? Jak mi bude za dalších 24 hodin? Místo, abych se uzdravoval, tak najednou možná přijdu o nohu. Nechápal jsem, co s tím mám dělat. Bezmoc. Dostavovalo se tolik nepříjemné zoufalství. Raději bych spal.

A v ten moment jsem si vzpomněl na starou dobrou modlitbu. Jenže, po těch letech jejího nepoužívání, jsem si nemohl vzpomenout na všechna její slova. Nebo sloky, nebo jak se tomu říká. Sloky to asi nebudou.

Vytáhl jsem telefon a musel si ten otčenáš vygooglit. Bůh ze mě bude pěkně zklamaný, až ho vzbudím svou mizernou, nenaučenou modlitbou, po tolika letech, co jsem se odmlčel. Bude taky zklamaný, kam jsem to dotáhl.

Využil jsem zbývající čas v tom ošoupaném pokoji, abych se modlitbu znovu naučil nazpaměť. Zajímavé – v dětství mi přišla mnohem delší a složitější. A hlavně mi přišlo namáhavé si jí v duchu odříkat. Jakoby to byla nějaká námaha, těch pár sekund, přemoct se k tomu, jednou denně. Taková banalita! Kdyby modlitba fungovala, byla by to ta nejjednodušší věc. I jít zhasnout, nebo jít na záchod, bylo tehdy o tolik namáhavější.