Jak jsem byla běhat

Jak jsem byla běhat

 Ne,normálně to nedělám, ale ráda bych. Jak léta běží, kila přibývají a přibývají a nebere to konce. Přece nakonec neskončím tlustá jako bečka!

 Sbírám odhodlání a odvahu již několik let. Že by konečně teď? Když jsem dosáhla požehnaného věku padesáti let ? Naštěstí jsme si s manželem stihli udělat dvě úžasné dcery a ty jdou do toho se mnou. Obě už mají s běháním zkušenosti, Ta mladší dokonce běhá pravidelně.  Přesto se holky rozhodly snížit na moji úroveň běžce začátečníka.

 V den mých padesátých narozenin, přesto, že jsme pily šampus nebo možná právě proto, jsme se rozhodly s mou starší dcerou vyrazit večer „na ovál“, což znamená,  že půjdeme běhat na nedaleké hřiště, kde je k dispozici běžecký „ovál“ pro nadšence (chápej šílence), co chtějí běhat jako zběsilí dokolečka, dokola…

 Pevně jsem věřila, že zvládnu alespoň jedno kolo. Vyběhly jsme pozvolna, pěkně pomalinku – mým tempem, tedy tempem hlemýždě v posledním tažení. No ale běžím! Jaký povznášející pocit! Opravdu já ! A běžím ! Někde v podvědomí začínám lehce uvažovat o tom, že mi to dlouho nevydrží…Ale fuj ! Pryč červíku pochybníčku ! Vždyť už se blíží konec prvního kola a já stále běžím ! A žiju ! A dýchám ! Moje dcera se mnou statečně drží šnečí tempo. Ve dvou se to lépe táhne ! Platí v této chvíli výhradně pro mě.

Takže běžíme ještě jedno a půl kola a já konečně odpadám. Trošku to vypadá, že mi upadnou obě nohy a plíce vyskočí z mého zhuntovaného těla ven a najdou si nějaké lepší, trénovanější… Ale nakonec zůstávají, i mé dýchání (funění) se zklidňuje a vše se pomalu vrací do normálu.

Dcerka si běží ještě pár kol beze mě, aby si konečně zaběhala. Já si slastně vychutnávám své vítězství.

A že tahle historka nebyla vůbec vtipná ? No, třeba nebyla, ale byla poučná. Pro ty, kteří by chtěli jít běhat, ale ještě nesebrali odvahu.

Takže : Vemte někoho k sobě, dejte si skleničku něčeho dobrého a  jděte do toho ! Ten pocit, že jste pokořili „ovál“, ten už vám nikdo nevezme. :-)