Plavky I.

Plavky I.

 Dnes je 25.7., léto je v plném proudu a zbývá přesně 5 dnů do naší dovolené. Letos jsme se „pochlapili” – jedeme do Itálie k moři. A já mám přesně pět dnů na to, abych si pořídila plavky.

 Asi si říkáte :   “No a co ? To je v poho..plavek mají všude plno, a ve slevě ! “ Jenže pro mě to není zdaleka tak jednoduché. Při pouhém pomyšlení na nákup plavek mě jímá hrůza, orosí se mi čelo a nastupuje trauma. Převlékacím kabinkám říkám “mučírny” a zrcadla v nich “mučící nástroje”. Světla v těchto “komorách trapnosti” jsou veřejným nepřítelem číslo 1. Jsou nemilosrdná. Ukazují víc, než co by citlivá žena jako já mohla snést.  Jenže zkuste se do nich nedívat! Musíte! Jinak byste neviděli, co vám kde přetéká, čeho se kde nedostává, no prostě jestli v daném kusu můžete vylézt mezi lidi, aniž byste způsobili veřejné pohoršení. Jak říkám : “Hrůza!”. Ale dovolená co by kamenem,takže jdu do toho.

  Protože jsem holka statečná, nasedám před domem do autobusu č. 51, hlásajícího cílovou stanici “Nemocnice Bohunice”. Ne, nezbláznila jsem se, nejdu kupovat plavky do špitálu, ale do “Kampusu” ,kde se by se měl nacházet mnou zvolený obchod s plavkami. Obvykle jezdím jinak, ale tímhle to bude lepší- nemusím přesedat. Nastoupím, bus se rozjede a nějakou dobu si pěkně v poklidu jedeme. Čtu si knížku, snažím se před blížícími se nákupy nepanikařit  a  užívat si prozatímní pohody, než přijde “hodina pravdy” a já se svléknu v “mučírně” (v již zmíněné převlékací kabince). Po chvíli si všímám, že přistoupil revizor, což mě (narozdíl od nákupu plavek) nemůže rozhodit. S ledovým klidem majitele roční ( nejdražší) šalinkarty čekám, kdy přistoupí až ke mně. A je tu, s úsměvem mu podávám svůj doklad, čekám až mi ho dá zpět a já se zas vrátím ke svému čtení. “ Vaše průkazka neplatí v tomto pásmu” říká zničeho nic revizor a já upadám do šoku. “ Co ?”  Mám roční šalinkartu za téměř šest tisíc a ona neplatí !?? “ Na tuto zónu jste si měla přikoupit ještě lístek za 16 korun. “ Cože? “ Šok neustupuje…ale pokouším se z toho vybruslit. “ Já se moc omlouvám, to jsem opravdu netušila. Jedu s tímto autobusem poprvé, chtěla jsem jen do nemocnice.” “Musíte zaplatit pokutu !” na to revizor nekompromisně. “ A kolik proboha?” “ Na místě 800 korun, později u nás 1500 korun . “  “ To si děláte srandu, ne ? “ (málem jsem řekla prdel) Šok dosahuje vrcholu. Po menší diskusi o vyčůranosti DPMB (rozuměj Dopravní podnik města Brna), o předraženosti jízdného, o nejdražších šalinkartách v České republice, ne-li v celé Evropě (musela jsem si trošku zahrát na chytrou J) jsem vyplázla osm stovek jen to fiklo . Teda platila jsem kartou, což opticky tolik nebolí, ale stejně !

 To mi ten nákup plavek pěkně začíná, teda spíš i končí, zauvažovala jsem na chvíli nad tím, že pojedu zpět domů (ovšem jiným busem), protože peníze jsem už vlastně utratila. Ale představa,že se u moře promenáduju bez plavek mě vrátila do reality, že plavky prostě koupit musím – pokuta, nepokuta. Pěkně (nepublikovatelně)  jsem si v duchu zanadávala na revizora i celý slavný DPMB a pokračovala jsem ve svém válečném tažení : “ Na plavky !”

 Rozhodla jsem se navštívit pouze jeden obchod, kde prodávali plavky, protože vic bych  nemusela přežít. Takže “ New Yorker” to jistí.  A již vstupuji na nepřátelské území. “Ty  brďo, to je plavek !“ To by bylo, abych si nevybrala. A už beru, co se mi aspoň trochu líbí, sleduji čísla velikostí, což mi bez brýlí činí nemalé potíže, a když jsem obtěžkaná ramínky s plavkami tak, že už mě pod nimi není vidět ( přece se nebudu svlékat víckrát, pěkně si vyzkouším všechno naráz), sunu se opatrně ke kabince. Opatrně proto, že v uličce mezi regály je tak málo místa, že jak jsem ověšená jako vánoční stromek a šinu se vpřed, tak svými “větvemi” stínám z okolních regálů ramínka s dalším zbožím, která nemilosrdně končí na zemi. (“Sorry, nemůžu za to,zvednu vás pak..” mumlám si pod fousy). Uf ! Podařilo se ! Jsem tu, v mučírně! Tak nádech, výdech, jde se na to ! Shazuji svoje oblečení, ne všechno, základ si nechávám a beru z hromady první kus. Pak další a další a další… začínám se potit jako kráva.. Začínám panikařit. “ Já si snad nic nekoupím ! Všechny plavky mají společného jmenovatele - jsou mi buď malé nebo velké! A co ty moje špeky ? Kde a kdy se tam vzaly ? To mi někdo dělá schválně, teď před dovolenou! Vždyť jsem bývala jako proutek ! Ale teď? Copak můžu mít bikiny, nad nimiž se klene špeková pneumatika ? No to ani náhodou.. Samozřejmě za všechno můžou výrobci plavek! (Ani neumí ušít pěkné kalhotky pro pěknou-pořádnou ženskou!” A taky ta zrcadla se zákeřnými světly ! Normálně přece takhle vůbec nevypadám ! Nejsem žádný hubeňour, ale tlustá taky ne! Jsem roztomile baculatá!

 No nic, když už jsem měla nervy v kýblu a byla jsem psychicky i fyzicky totálně na dně, zkusila jsem poslední plavkovou podprsenku. “ Heuréka! Ona mi snad opravdu padne! “ jásám.  Ale ne na dlouho. Po lopotném hledání spodního dílu, který by mi taky “padnul” jsem to vzdala. Kraťásky se vzorem černé krajkové záclony fakt ne ! A protože samotná “ podprda” mě nespasí, nešťastně se smiřuji s myšlenkou, že budu muset absolvovat další kolo nákupního šílenství, a to hned zítra, tentokrát  v Galerii Vaňkovka.