Listopadové intermezzo

Listopadové intermezzo     Motto: Náhoda je jen boží pseudonym.

 

 

Eliška se probudila ve svém pokoji na ubytovně a protože měla ten den volno, tak jen ležela a přemýšlela, co si vezme večer na sebe. Už několik dní věděla, že je těhotná a dnes to chtěla Vojtovi říci na romantické večeři, kterou si spolu naplánovali.

Oba pracovali u Dopravních podniků a seznámili se na jaře, když si Vojta, jako novopečený řidič tramvaje v zácviku, přišel vyfasovat oblečení. Vysportovaný, kudrnatý kluk padl Elišce do oka na první pohled, a když se pak potkali na stejné ubytovně, tak přeskočila jiskra, která by mohla spustit požární poplach v půlce Prahy. Byla to opravdu láska na první dobrou. Prožili spolu krásné léto, včetně představovací návštěvy u Vojtových rodičů ve Znojmě, po které začali plánovat společný život.

Sejít se měli sice až v půl šesté, ale i tak by už měla vstát a probrat skromný šatník. Posadila se na posteli, ale okamžitě se jí zvedl žaludek a utíkala do koupelny.

 

Vojta tou dobou seděl v rozlehlé učebně s třiceti dalšími uchazeči a připravoval se na zkoušky, které měli ukončit jeho zácvik. 17. listopad 1989. Den, který byl pro něj významný nejen proto, že se z něj stane plnohodnotný tramvaják, ale v kapse ho také tlačila krabička s prstýnkem. Večer chtěl totiž u romantické večeře požádat tu báječnou holku, jestli si ho vezme za muže.

 

Ze stotřicetčtyřky vystoupili na „Karláku“ a procházkou se vydali na Staré město, kde měli u „Zlatého hada“ zamluvený stůl. Byla sice už tma, ale na tuto roční dobu nezvykle teplo. Jak se blížili k obchodnímu domu „Máj“, viděli okolo sebe stále více lidí a Národní třída už byla plná zpívajících a skandujících studentů.

Pokud chtěli na Staré město, museli se proplést na druhou stranu na „Perštýn“. Sotva se o to ale pokusili, dav se náhle pohnul a strhával je směrem k Vltavě.

„Eliško, pojď“, zakřičel Vojta a vtáhl jí do podloubí. „Musíme pryč, rychle“ a ukazoval směrem k Národnímu divadlu, odkud se blížil kordon těžkooděnců v bílých helmách, se štíty a obušky, kterými mlátili do střech zaparkovaných aut.

Utíkali Mikulandskou ulicí a slyšeli za sebou dupot těžkých bot. Nebylo kam se schovat, tak s několika dalšími vběhli do otevřených dveří činžáku. Ohlédli se teprve na konci dvora a viděli, jak se pár kluků snažilo zatarasit bránu hromadou popelnic.

„Musíme nahoru, tam se někde schováme.“ Eliška ale náhle klopýtla a upadla na schody.

„Auuu, Vojto kotník.“

Dupot se přiblížil a najednou stáli přímo proti nim. Dvě uniformy a jeden civil s teleskopickým obuškem.

„Nechte nás, nic jsme neudělali.“

„To víš, že jo, zasyčel civil a padla první rána.“

„Nechte ho“, křičela Eliška a snažila se bránit Vojtu, kterého kopance a rány srazily ze schodů.

Ta rána jí zasáhla šikmo přes obličej, zlomila nos a roztrhla obočí.

Vědomí se vracelo pomalu a bolestně. Vojta jí držel v náručí a snažil se jí kapesníkem utírat krev z obličeje. Pak už jen cítila, jak jí zvedá a nese dolů po schodech.

 

Někdy se člověk připlete tam, kde se tvoří dějiny a ještě tomu říká blbá náhoda. Já byl v té době obyčejný rozvedený chlap, který bydlel v mizerném žižkovském podnájmu a po večerech si přivydělával, jako spousta jiných v té době, jako černý taxikář.

Byl pátek večer a to se lidé chtějí bavit. Jakmile se setmělo, sedl jsem do auta a začal pomalu projíždět ulice směrem do centra. Z chodníku nikdo nemával, a tak jsem dojel až na nábřeží. Sotva jsem ale zahnul na „Národní“, uviděl jsem před sebou spoustu lidí s vlajkami a transparenty. Byl bych se otočil a jel pryč, ale než jsem to stačil udělat, přehradily ulici u Národního divadla policejní auta s rozsvícenými majáky. Za nimi pak zastavily dva autobusy, ze kterých vyskákali chlapy v bílých helmách se štíty v rukou. Někteří měli bílé obušky, někteří jen jakési dřevěné hole. Najednou jsem byl v pasti. Rychle jsem zajel do řady zaparkovaných aut a zhasl světla. Lehl jsem si na sedadla a slyšel jen přibližující se rány holí do karoserií aut. Kordon prošel kolem a i moje střecha dostala dvojitý facelift.

To, co se odehrávalo přede mnou, bylo jako ze špatného filmu, který jste nikdy nechtěli vidět. Obušky létaly vzduchem a lidé se snažili uniknout kam se dalo. Utíkali do podloubí, bočních ulic, někteří se schovali ve vchodech domů pronásledováni množstvím uniforem.

Dav byl zatlačen na úroveň „Spálenky“ a já si řekl, že tady opravdu být nechci. Nastartoval jsem, vyjel z řady a se zhasnutými světly zahnul doprava do Mikulandské.

 

Ten kluk vyběhl s dívkou v náručí z domu po levé straně a málem mi vběhl pod kola. Oba byli samá krev a dívka ještě svírala v ruce jednu stříbrnou lodičku s vysokým podpatkem.

„Pomozte nám prosím, potřebujeme doktora!!!“

Nasoukal jsem je oba na zadní sedadlo a rychle se rozjel. Na rohu Ostrovní stál přes cestu žigulík s rozsvíceným majákem, ale ulice byla dost široká, tak jsem se okolo něj prosmýkl po chodníku a přidal plyn.

„Co se to tady proboha děje, ptám se.“

„Já vůbec nevím, povídá kluk, šli jsme jen na rande a na večeři.“

Nejbližší nemocnice byla hned na „Karláku“, ale když jsem viděl to množství majáků, tak jsem projel Ječnou a zamířil na Vinohrady. Po deseti minutách jsem už brzdil na rampě urgentního příjmu. Všude byl zmatek a tak jsem jen stihl za nimi zavolat. „Počkám tu na vás.“

 

Vojta, jak se mi představil, vyšel ven až o půl desáté. Rozhlédl se a zamířil ke mně.

„Kde máš slečnu? Snad to není nic vážného.“

„Ona Eliška.....já to nevěděl......ona je těhotná. Dnes jsem se jí chtěl zeptat, jestli si mně vezme.“ Začal si prohledávat kapsy, až nakonec vytáhl krabičku s prstýnkem.

„Počkej, ale bude v pořádku, povídám, není to nic vážného?“

Zmateně se na mně podíval.

„Ne, ne..... jen si jí do zítra nechají na pozorování.“

„To je dobře, tak nastup, oba potřebujeme panáka.“

Nakonec jsme toho večera, v mojí špeluňce, ztrestali flašku domácí hruškovice a zajídali ten boží dar utopenci. Sečteno a podtrženo, ten večer pro nás sametová revoluce skončila tím, že jsme oba, nalití jak mužici, usnuli v rozvrzaných křesílkách.

Druhý den jsme ještě cestou do nemocnice koupili tenisky, protože Eliščiny parádní lodičky skončily, jedna u mne v autě a druhá kdesi v mezaninu.

 

Události se daly do pohybu a protože se Vojta bál o Elišku, tak jsme jí raději odvezli k jeho rodičům do Znojma. Velká svatba se konala hned po Novém roce a Eliška, jejíž rodiče už nežili, mě k mému překvapení požádala, jestli bych jí nešel za svědka.

Nevím, jestli přátelství vznikají právě takto, ale to naše už trvá přes třicet let.

 

Vojta s Eliškou dnes spravují rodinné vinařství ve Starém Šaldorfu, v čemž jim vydatně pomáhají jejich dvě dcery Eliška a Miládka a samozřejmě vnoučci Vojta, Ondra a Filip.

 

Dnes už bych nedokázal spočítat, kolik večerů jsme proseděli ve sklípku a kolik při tom vypili báječného Modrého Portugala. Vojta se však i po letech se mnou loučí slovy.

 

„Musíš zas brzy přijet, však víš, že ti ještě dlužím flašku hruškovice.“