Dovolená

Dovolená

  Naše letošní dovolená byla poněkud zvláštní. Taky se vám někdy stalo, že jste se na něco těšili a ono to pak úplně nevyšlo ? Tak tohle je ten případ. Zprvu jsem byla nadšená, že pojedeme na dva týdny k moři. Zbožňuju pobyt u moře, pláž, slunce, pohodu. Člověk by neřekl, že se to může i podělat…

Tak nejprve : Přijedeme na první místo naší dovolenky, do městečka Lerici v oblasti La Spezia. Tedy spíš severní část Toskánska. Ubytování v přízemí rodinného domku, pěkné, i  zahradu mají.. Ale kde je moře ? „Á támhle“ , z terasy domku ho kdesi v dálce vidíme. „Hurá“ , ale jak se tam dostat ? Autem se k pláži nesmí. Zdá se, že nás od moře dělí celé město ! A kopec! A pořádný, jak se později ukázalo.

Nakonec jsme se k němu přece jen dostali . Šli jsme dolů a dolů a pak jsme se ocitli ve městě, všude auta, motorky…po cestě mezi domy jsme konečně dorazili k městské pláži. Toť náš cíl, protože jiná možnost koupání tu nebyla. Co na tom, že je tu hlava na hlavě a s pláží sousedí rušná silnice! Snažím se nepropadat panice, která se o mě lehce pokouší. Po hodince na pláži se vydáváme zpátky. Tak jak to předtím šlo pěkně dolů a dolů, tak teď to jde příšerně nahoru a nahoru. Statečně šlapu, funím jak lokomotiva. Konečně jsme nahoře, srdce mi bije jak o závod, zakopávám o vlastní nohy. No – tak aspoň o letošní dovolené nepřiberu ..(snažím se k celé věci přistupovat pozitivně)  Večer sedíme, hrajeme karty, komáři štípou jak o život. No nic, to k tomu patří, ne? Také se dozvídám, že další den se jede nakupovat, pak na výlet, pak zas na výlet… Slyším dobře ? Haló, já jsem tady ! Nejeli jsme náhodou k moři ? Kvůli mému mizernému zdraví ? Dokonce na doporučení lékaře ? Mám prý být u moře co nejdéle to půjde, odpočívat, relaxovat, užívat slaný vzduch i vodu. A teď to vypadá na poznávací zájezd. „Jsme v Itálii, chceme něco vidět a zažít, nejen se válet na pláži !“ Připadám si  jako největší vyvrhel a flákač….fuj, válet se u vody.. „Aha,“ snažím se to překousnout, ikdyž chabě zaprotestuju. Později vidím, že můj muž se se mnou ani nebaví. Svým postojem „lenochoda“ jsem zřejmě vyvolala špatnou náladu. (Upřímně řečeno, ta městská pláž a ty hrůzné cesty do kopce, to skutečně nebylo nic moc…)   No neva, za pár dní pojedeme na jiné místo, tam to bude určitě lepší ! (Uklidňuju sama sebe.)

Takže suma sumárum za první týden dovolené u moře, čistého času opravdu u moře asi čtyři hodiny! Co na to říct ? Lehce propadám pesimismu ohledně svého „vylepšeného“ zdraví…  

Druhý týden jedeme celý den, než dorazíme do cíle. Projíždíme kolem dokola malé náměstíčko v Italské vesnici „ Alberese“ a hledáme místo ubytování. Číslo domu, který hledáme je třináct a pořád ho nevidíme, až najednou jedeme kolem domu s hodně zanedbanou, odrbanou, docela odpudivou fasádou, která je místy plesnivá, místy otlučená a světe div se – číslo třináct ! Nemůžeme uvěřit, že je to skutečně naše ubytování. „Ne, to jsme se určitě spletli…“ uklidňujeme se navzájem… Ale nespletli, ze dveří vychází postarší Italka a širokým úsměvem nás vítá. „Ano, jste tu dobře!“ Asi něco takového říkala, italsky jsme nerozuměli..zato se o mě málem pokusil infarkt.. Snažím se být v klidu, ale lehce jsem znervozněla. To nám to pěkně začíná… Naštěstí uvnitř dům nevypadal tak, jako zvenku. Bylo v něm čisto a „jakš takš“ útulno. Takže nakonec jsme se i my dokázali na paní usmát. Součástí byl i malý dvorek, kde se dalo posedět venku. No, žádná hitparáda. Za domem (a naším venkovním posezením ) je parkoviště karavanů a za ním stavba, kde hučí bagry a podobná monstra. Před domem silnice a parkoviště pro auta těch, co přijeli na pláž, na kterou se jezdí autobusem. A moře bůhví kde… No, představa čerstvého mořského ovzduší bere za své… konečně mě opravdu přepadá panika ! A taky chuť jet domů. Nevydržím a z očí mi tečou slzy..  Tohle mi má pomoct ke zdraví ? Musím to vydýchat a se svým splínem se uchyluji do prázdného pokoje.. nikoho s tím nechci obtěžovat.. Když muž přijde s tím, že se pojedeme podívat na pláž, nejsem ještě v pohodě a nikam se mi nechce. Bohužel dál brečím.. Namísto ujištění, že vše se v dobré obrátí apod.… se na mě moje druhá polovička jednoduše naštvala. Dva dny se mnou prakticky nemluvila.  No chápete to ?

Nakonec pláž byla krásná a voda skvělá a silnice i s parkovištěm nebyla zas tak hlučná, jak jsem se bála. Autobus k moři nebyl moc drahý a dojel na místo asi za dvacet minut, takže to bylo celkem fajn, ale atmosféra mezi námi už zůstala ne moc příjemná. K tomu přispěl i fakt, že já opět chtěla k moři a muž „lovit“ pěkné fotky, což i přes veškerou snahu náladu nevylepšilo. Udělali jsme pár kompromisů, vždycky jsme se nakonec domluvili……

Historky, které přesto stojí za zmínku :

La Pizzeria

Tak jsme jednou navštívili pizzerii, kde neměli pizzu. Skutečně unikátní podnik. Venku vedro jak v peci, poledne, my hladoví a ne moc při penězích, takže zajít na pizzu – značka ideál. Vidíme z auta velikou ceduli „La Pizzeria“ , tak zaparkujeme a kráčíme směrem k podniku. Venku pod stříškou (Hurá !Stín! ) sedí jeden pár s pejskem a spokojeně si na něčem pochutnávají. Kolem je ještě pár stolů a židlí, trochu nás zaráží, že stoly jsou holé, bez ubrusů, vypadá to tu dost „retro“, ale přesto usedáme. Dlouho nikdo nejde, pak se objeví „Ital“, my zdravíme, on taky, prohodí něco s těmi druhými hosty a zase odchází. Aha ! A co my ? Jsme na rozpacích. Za dlouhou dobu přichází „ Italka“ a přináší ubrus na stůl, rozdá příbory, sklenice na víno a jídelní lístky. V „menu“ marně hledáme nealkoholické nápoje. Mají pouze víno, „bianco“ nebo „rosso“. Hm… Pizzy v lístku nějaké jsou a jinak i jakési zvláštní pokrmy z těstovin a omáček záhadných druhů. Tak jsme si každý vybrali pizzu a čekáme. (vedro, žízeň, hlad) Tu přichází servírka, my objednáváme pizzu a ona nás ujišťuje, že pizzu nemají, že tu pečou až večer od šesti hodin. No – a bylo po obědě! Zvedli jsme se, poděkovali a šli schlíple do auta s myšlenkou, že zastavíme u nejbližšího supermarketu a koupíme si alespoň rohlík…

 Muž na mostě

Další příhoda je z Florencie, kde  jsme se trmáceli skrz davy lidí, můj muž právě „lovil“ co nejlepší fotky ze slavného mostu „Ponte Vecchio“ a jak tak stojíme, čekáme a povídáme si, ozve se za našimi zády radostně :„ No konečně slyším opět češtinu !“ Otočím se za hlasem a vidím muže, který se na nás otáčí. „ Dobrý den !“ volám na něj, ať si tu češtinu ještě trochu užije a on odpovídá „Dobrý den !“ a mává mi na pozdrav a pak již unášen davem mizí z dohledu. Nečekané,krátké, ale milé setkání to bylo…

Jak jsem se skamarádila s uprchlíkem

To bylo na pláži u moře v Alberese, kde jste kromě povalujících se „dovolenkářů“ mohli spatřit i těžce pracující černochy-uprchlíky ze Senegalu. A jak vím, že byli odtud ? No – řekl mi to jeden z nich. Chudáci chodili v tom vedru po pláži sem a tam a tam a sem, a snažili se prodat lidem velké šátky o velikosti deky. Lidé si jich nevšímali. Stačilo totiž zvednout hlavu a podívat se na ně a už nabízeli své zboží jako o život. Nám jich bylo i trochu líto, tak jsme se s nimi občas dali do řeči. Neuměli anglicky, (pokud nepočítám „twenty euro, ten euro“ ) a my neuměli italsky. Přesto jsme se nějak domluvili. J Ptali se nás odkud jsme, my jsme řekli „Republiko Čeko“, oni netušili,o jaký stát se jedná, ani kde leží. „Modrič, Modrič“ chytil se zničeho nic černoch, ale museli jsme ho ujistit, že tento slavný fotbalista z Česka nepochází, že je z Chorvatska. Na moje zvolání „Jágr, Jágr“ nereagoval. Hm…tak nic..

Další den přišel za námi opět jeden „uprchlík“, netuším, zda ten stejný z minulého dne, nebo jiný. Vypadají totiž všichni stejně (černě). Věděl o nás – radostně na nás volal „Republiko Čeko“ a nabídl mi svou růžovou dlaň na „high five“. Tak jsem mu, také radostně, řekla „ Bondžórno“ a plácli jsme si. Byl nadšen a hned, že mi prodá šátek ! J

„Kvanto kosta?“ ptala jsem se, kolik stojí. „Twenty euro“ řekl, a čekal, co já na to. Jelikož včera říkal „ten euro“, pobavilo mě to. Řekla jsem mu, že trochu mluvím italsky, třeba počítat a začla jsem mu to ukazovat v praxi. Ukazovala jsem na prstech jak prvňáci u nás ve škole a počítala : „ uno, due, tre, quattro, cinque, sei, sette a dál jsem si nemohla vzpomenout a tak jsem to zkusila znovu a černoch začal počítat nahlas se mnou, lidi kolem začali zvedat hlavy, co že se to děje…Vypadalo to jako při vyučování. Oba jsme počítali, já, abych si vzpomněla na celou řadu až do deseti a on v naději, že dopočítám až do těch dvaceti euro a koupím šátek. Když jsem se znovu zarazila u sedmi, počítal stále dál a já už se smála a on téměř se slzami v očích říkal „ undici, dodici“, což znamená jedenáct, dvanáct a doufal, že to koupím alespoň za tuhle cenu. Já to ale neměla v plánu. Řekla jsem : „ No, I am sorry..“ a když stále neodcházel, dala jsem mu jedinou a konečnou nabídku : „ Five Euros“ , což už na něj bylo moc, takže si okamžitě sesbíral své šátky a mazal někam hooodně daleko. My už teď věděli, jak se velmi rychle zbavit všech dotěrných „prodavačů“. Stačilo říct : „Five Euros“ a bylo to. :-)

Čuros I.

Asi se ptáte, co je zas tohle? Kromě toho, že je to nějaké španělské jídlo, je to u nás v rodině označení pro „čůrání“ . Přišla s tím kdysi moje dcerka po svém půlročním studijním pobytu ve Španělsku. Výrazy  „čuros“ a „kakos“  se u nás velmi rychle ujaly. (Ovšem kakos, jak jistě tušíte,  nemá se španělštinou vůbec nic společného). To nám nevadí, hlavně, když je sranda.

Jenže vždycky s „čurosem“ sranda není, jak jsem se mohla přesvědčit na vlastní kůži na naší dovolené. První hrůzné okamžiky s „čurosem“ jsem prožila při cestě od moře na ubytování, kdy se mi fakt dost chtělo, ale autobus měl každou chvíli přijet, tak jsem nechtěla nikam odbíhat, aby mi neujel. Ten ale nabral docela slušné zpoždění, takže to se mnou začalo být kritické. Když nakonec přijel, radovala jsem se  jako malé dítě, které právě uvidělo prvně slona. Naštěstí jsem si mohla sednout, což byl dobrý základ. Bus se rozjel a já se začala modlit, ať dojede až na místo bez loužičky a trapasu. Tady na italském venkově nejsou silnice o nic lepší než u nás v Česku, takže při každém drncnutí  hrozila katastrofa. Dokonce jsem uvažovala, že si zcela nenápadně přičupnu mezi sedačky a udělám to, co se zásadně nedělá, zoufale doufajíc, že si toho třeba v narvaném buse nikdo nevšimne. Naštěstí jsem k tomu nesebrala odvahu. Statečně jsem držela dál a modlila se ještě víc, abych si třeba nekýchla nebo nezakašlala. Rázem by bylo „vymalováno“. Zřejmě s Boží pomocí a silou mé vůle i pánevního dna jsem cestu vydržela. Ubytování od autobusu bylo nedaleko, manžel musel nachystat klíče do pohotovostní polohy. Běžet jsem nemohla, tak jsem alespoň krokem chodce závodníka  vyrazila k domu. No, a pak přišla sladká úleva – lepší než cokoli na světě. :-)

Čuros II.

Další potíže s „čurosem“ na sebe nenechaly dlouho čekat. To jsme vyrazili na výlet do „Cinque Terre“, což jsou významná památková městečka v Toskánsku, postavená u moře na skalách. Nedá se tam dostat autem, ale jezdí se do nich vlakem. Představovali jsme si krásnou romantickou jízdu nějakým stylovou mašinkou a těšili jsme se. No – nakonec to bylo trochu (hodně) jinak. Vlak obyčejný, nehezký, lidí hrozně moc, úzká nástupiště, kde se ty davy mačkaly (a my v nich), ošklivé podchody. Můj problém ovšem spočíval v něčem jiném. Než jsme se dostali k vlaku, jeli jsme kus cesty autem, pak jsme sháněli lístky na vlak v jakési budově a tam jsme dlouho stáli ve frontě. Kromě příšerného vedra mě (jak jinak) začal trápit „čuros“. Marně jsem v budově hledala něco jako záchody, zašla jsem i do vedlejšího bufetu, kde moje hledání wc skončilo rovněž fiaskem. Navíc přiběhl manžel s tím, že musíme na vlak, že to za chvíli jede. „Ale já nemůžu !“ volám zoufale. „Musím na čuros ! Je to akutní !“ „Půjdeš ve vlaku !“ na to on. Ok, vzdala jsem to.. Po šílené mačkanici na peróně jsme se narvali do vlaku, sedli jsem si (naštěstí) a dokonce si všimli v chodbičce dveří s dvěma panáčky – teda s panáčkem a panenkou – však to znáte, jak to bývá. Uklidnila jsem se s myšlenkou, že hned, jak se vlak rozjede, půjdu. Jenže omyl !  Záchod byl zamčený a u něj cedule, že je mimo provoz. Pomóóóc ! Poslala jsem muže na výzvědy do ostatních vagonů, zda tam funguje nějaké wc. Když se vrátil, byla jsem zralá na blázinec. Záchody nefungují v celém vlaku ! No super, a jsem v háji ! Seděla jsem s výrazem absolutního zoufalce a silně zaťatým pánevním dnem. Ondrovi a Terezce se mě asi zželelo a navrhli, že teda na nejbližší zastávce vystoupíme. No hurá ! Svitla mi naděje. Když vlak zastavil, prodrali jsme se k východu a vystoupili jsme, ovšem s námi polovina lidí z vlaku a všichni se hrnuli k nedalekým záchodkům. Moje předešlá radost se opět proměnila v paniku, že už to vážně nezvládnu. Ale nebojte, člověk, když musí, vydrží opravdu hodně a to byl i můj případ. J

Čuros III.

Tato příhoda není tak dramatická, jako ta předchozí, ale přesto stojí za zmínku. Já jsem si z ní rozhodně vzala ponaučení. Když jsem na jednom výletě potřebovala na „čuros“ ( no jo, už zase !),byli jsme v malé vesničce Pitigliano. Pár domů v kopcích, pěkné, malebné. Ale kam jít na „čuros“? Při procházce jsme se náhle ocitli u starých hradeb, před nimi jen trávník a pár keřů, ani žádná okna nikde.. “Tady je to místo !“ zvolala jsem a zamířila za keř. „Hlídejte !“  rozdala jsem pokyny rodině a ti hlídali, jestli někdo nevchází z ulice. Já zatím dřepím pod keřem a dělám, co musím a zničeho nic hned za sebou slyším mužské hlasy ! Co ? Kde se berou ? Rychle ! Snažím se vše urychlit, ale jediné, co se zrychlilo, byl můj tep… V okamžiku, kdy jsem už v absolutní panice na poslední chvíli natáhla kalhoty a vystřelila zpoza keře jako zkušeně vystřelený šíp Robina Hooda, se otevřely dveře, které byly přesně za mnou a o kterých jsem neměla tušení ! Kdybych nevystřelila rychlostí blesku ze svého „stanoviště“, oba muži by uviděli přímo před sebou veliké překvapení – můj vystrčený zadek !

Srdce mi bylo jako o závod ještě pár minut, lehce se o mě pokoušel infarkt ( už zase!), ale byla jsem šťastná, že to takhle dopadlo. A moje ponaučení ? Dobře si rozmysli, kam jdeš na čuros. J

Po všech peripetiích se mi nakonec ta naše dovolená celkem líbila, byli jsme jako rodina spolu a to je hlavní. A celkový dojem ? No jak jsem řekla na začátku  - taková zvláštní, ale NAŠE dovolená…. :-)