Ó mana hů

Navždy nedoma
Jsem doma.
Bojím se, že nafurt.
Izolace končí.
Ceny rostou.
Do závratných výšin.
Slapy, Lipno, Zoo, Hrad, Špindl, koncert, zábava, potraviny, energie...
Důchod stále dole visí.
Na nic z toho nezbývá.
Tak to totiž je.
Jémine.
Pobyt v tuzemsku je dražší než v Itálii, Řecku, Rumunsku.
Co mi tedy zbývá.
Prý si nové elektrické eko auto brzo koupit muset budu.
Taky nový kotel.
A daň z nemovitosti.
Ještě abych šetřil na žeh a pohřeb.
Brzo nejspíš hlady zmirat budu.
Rozprodávat opotřebované orgány už nemůžu.
Ani žů žu na pouti si nedám.
Těžko se teď zvedám.
Krást já nejspíš budu muset.
Taky sběr odevzdávat.
Na louce se učit sebe budu pást.
V lese houby sbírat budu.
Taky hmyz.
A ty šmejde zmiz.
Říká mi ta naše společnost.
Už dost dlouho si tu byl.
Jako jeden z mála zbyl.
Ani vir tě nezabil.
Bída ta tě dostane.
Poznáš co jsou kurděje.
Samota a opovržení.
Vážení co s tím?
Nebojte, i vy jednou do té důchodcovské pasti spadnete.
Tedy kromě Biše, Márka, Polánka, Lause, Máčka, Ereny i Skunka z Moravy.
Hop hej cibuláři jedou...
A piráti nás vystěhují do holobytů do vyloučených lokalit.
Nejspíš jako indiáni v rezervaci my tam budem živořit.
Ó mana hů, jé Hino panna mů.
Sytý hladovému nevěří.