Muž se stromem

Dobrovolní hasiči právě připravovali lana, řetězy a motorové pily. Dnes totiž budou kácet starý strom, který je příčinou všeho toho rozruchu kolem. Představte si, že ona třešeň, která stojí hned za plotem na pozemku pana Svátka, byla před nedávnem označena jako věc ohrožující lidské zdraví, ba dokonce samotný život. To když silná vichřice ulomila jednu haluz, která dopadla jen těsně vedle kočárku s malou holčičkou. Matka holčičky pochopitelně ztropila scénu, a protože sama historka o ulomené větvi nikoho příliš nešokovala, náležitě si ji přibarvila a měrou vrchovatou se zasadila o odstranění nebezpečného stromu. Navíc hrozilo, že by další růst stromu mohl zasahovat do elektrického vedení a v případě dalšího nečasu jej dokonce strhnout. Což bylo velice málo pravděpodobné, ale co kdyby.

Starý pan Svátek byl připraven svoji třešeň bránit do posledního dechu. Právě teď postával pod košatou korunou a v ruce se mu houpala těžká a velice ostrá sekera. Viděl, jak pan starosta odsouvá stranou plot s pletivem a vstupuje na zahradu. Pan Svátek si sám sobě vynadal, že nenechal opravit onen chatrný plot.

„Bedřichu," pravil pan starosta, sundal si kloubouk a otřel si čelo látkovým kapesníkem. „Víš přeci, že to nemá smysl."

Pan Svátek si odplivnul. „Na tohle nemáte právo. Nemůžete mi na pozemku kácet stromy."

„Právo je na naší straně, Bedřichu. Máme odborný posudek dendrologa, který se k celé záležitosti vyjádřil dosti jasně. Prosím tě, známe se tak dlouho, nedělej potíže. Vždyť je to jen jedna třešeň."

„Vráťo," řekl pan Svátek a zadíval se panu starostovi pevně do očí. „Buď ten strom necháte na pokoji, nebo mě odnesete s ním."

Starosta nevěřil, že by pan Svátek svoji výhružku myslel vážně, tak pravil: „Nehledě na to, že takový strom nesmí stát v tak krátké vzdálenosti od hranice pozemku. Bez ohledu na tu pitomou větev jsme ten strom mohli odstranit již dávno. Prosím tě ještě jednou, neblbni."

Početný dav za plotem neslyšel, co si ti dva pod stromem povídají, byť napínali uši sebevíc, jelikož dobrovolní hasiči nadělali s přípravou nářadí přehlušující rámus. V davu se nacházel i mladý reportér, který chtěl celou akci zdokumentovat a podělit se se svým zážitkem na stránkách oblastního tisku. Zrovna vytěžoval jistou paní Mrcáskovou, která vyprávěla: „On, jako pan Svátek, tam pod tou třešní vysedával každé ráno od jara do podzimu. Víte, on neměl šťastný život. Válka mu vzala rodiče, tak vyrůstal u své babičky. Na škole si pak zažil svoje, ale učil se velice dobře. Vysokou školu pak studoval v Praze a přivedl odtamtud i svoji ženu, se kterou se zde usadil. Jenže to víte, pražanda. Brzy se tu začala nudit a hledala povyražení všude možně. To věděla celá ves, s kým vším se tahala. Svátek to jistě také věděl, ale ten by ji odpustil cokoliv. Měl jenom jí a moc jí miloval. Pak ho opustila, nejspíš se vrátila zpátky do Prahy a Svátek tehdy začal chlastat a šlo to s ním z kopce. Tehdy zasadil tu třešeň a pečoval o ní, jako by to byla snad jeho milenka. A skutečně, vždyť on nikoho jiného než ten strom nemá, dokonce ani psa."

Paní Mrcásková si otřela uslzené oči a odvrátila se od mladého novináře. Ten neváhal a odchytil si v davu další oběť, statného muže, který stál opodál a se založenýma rukama na prsou sledoval okolní mumraj.

„Já vám něco povim," začal muž hlubokým hlasem, „ať si starej Svátek říká co chce, ten strom tady nemá co dělat. A je jen otázkou času, než to na někoho spadne a zabije. Nechybělo málo a támhle Šmídová přišla o dcerku, takže abych pravdu řekl, tak nevim, na co se tady čeká."

Jenže ono se ještě nějakou dobu čekalo. Starosta stále mluvil s panem Svátkem, a ten rozhodně nevypadal jako člověk, který hodlá opustit bojiště. To už ovšem nevydržel velitel dobrovolných hasičů a řekl: „Sakra, já tady nebudu stát a čumět celou sobotu!" načež se se svým mužstvem vydal na zahradu. Pan Svátek pozvedl třesoucíma se rukama sekeru, kterou mu však velitel hrubě vyškubl a zahodil. „Už toho mám plný zuby," řekl velitel a odstrčil nebohého pana Svátka stranou, který zavrávoral a ztěžka si kecl na zadek.

Pan Svátek pochopil, že prohrál. Proti takové přesile nemá nejmenší šanci. Namáhavě se vyškrábal na kolena. Přispěchal k němu pan Starosta a s nejvyšší opatrností jej postavil na nohy, přičemž věnoval veliteli hasičů velice odszující pohled. Následně vzal pana Svátka kolem ramen a odvedl jej do domu, kde mu nalil sklenici vody, načež se velice nasupěně vrátil k třešni, aby vyčinil veliteli za jeho hrubé chování.

Vynadat mu však nemohl, jelikož okolí proříznul ječivý zvuk motorové pily, která se hned na to zakousla do třešně. Pomocí lan se podařilo odříznutý strom svalit na volné prostranství, kde jej pily dále rozporcovaly na menší kusy, které hasiči odnášeli na přistavený valník. Zbylý kmen, který vyčuhoval nad zem, se omotal řetězem, jehož druhý konec se připevnil k hasičskému autu. Auto se rozjelo a vytáhlo ze země kmen i s kořeny.

„Tu díru zasypejte a srovnejte do roviny," řekl pan starosta mladému hasiči, který se opíral o lopatu.

Mladý hasič šel k díře, která zbyla po oné krásné třešni a zvolal: „Tady něco je," načež se sehnul a vyndal z díry jakýsi igelitový pytel. Pomalu jej rozbalil a konstatoval, že se jedná o nějaké podivné klubko nití. Proč by to někdo dával pod strom, pomyslel si, chňapl nitě a vyndal je z pytle ven.

To, co považoval za nitě, byly zbytky ženských vlasů a ono klubko byla ve skutečnosti lidská lebka. Igelit pravděpodobně zpomalil rozklad těla natolik, že některé vlasy držely na zbytcích kůže na lebce. A tak tam ten mladý hasič stál, s lidským torzem v ruce a všichni kolem se na něj dívali a nebyli schopni jediného slova, sotva dýchali.

Okolní ticho bylo náhle přehlušeno výstřelem, který vydala pistole pana Svátka, jejíž ústí hlavně těsně doléhalo na jeho spánek.