Pozdě, ale přece!

Pozdě, ale přece!

Do tanečních se mi zoufale nechtělo. Obdivovala jsem totiž starší muže, jmenovitě našeho učitele chemie a biologie. Kluci stejného věku mi připadali hloupí. Navíc jsem od posledního pokusu měla ohořelé obočí a řasy. Chtěla jsem vynalézt umělý jednoduchý cukr, zaváděla jsem do kádinky s benzenem kyslík a vodík, zahřívala to na plynovém kahanu – a ono mi to všechno bouchlo.

Babička mě po smrti rodičů nějak nezvládala. K zápisu do tanečních mě donutila podrazem, bezprostředně poté, co si na schůzce rodičovského sdružení téměř všichni kantoři stěžovali na nevhodné dotazy, které jsem jim kladla, a na neochotu se podřizovat.

Chudák – přišla domů rozčilená a chytl ji žlučník. Odvezli ji do nemocnice. Ráno jsem se vyděšeně přihnala za ní. Babička už byla po operaci a vítězně mi zachrastila před nosem sklenicí s vyndanými žlučovými kamínky. Pak zalovila v šuplíku kovového stolku u postele a vyndala peníze. Skomíravým hlasem prohlásila: „Helenko, doufám, že v tomto mém stavu mě nebudeš rozčilovat. Hned teď půjdeš do kulturního domu a předplatíš si taneční!“ Neodvážila jsem se odporovat a se svěšenou hlavou odešla splnit příkaz. Na zahajovací hodinu už si babička vyšlapovala co gardedáma svěží jako rybička. Zato já byla nešťastná. Trpěla jsem představou své nehezkosti a neohrabanosti a neutěšilo mě, že je tam i jedna dívka velice tlustá. V kursu bylo sice mnohem víc chlapců, takže žádné děvče nikdy nestálo, ale co to bylo platno, když já, jinak holka s nadprůměrnou inteligencí, jsem se po parketu pohybovala jako kus dřeva! Cítila jsem se permanentně trapně. Když na mě připadl šikovný kluk, věděla jsem, že je to nedopatřením, že chtěl tančit s jinou. Když přišlo stejné nemehlo jako já, byl na nás pohled pro bohy, což musela uznat i babička. Ale přesto se stará paní dobře bavila.

Blížila se první prodloužená hodina a mládenci si měli vybrat tanečnici pro závěrečný ples. Dodnes se pamatuju na to utrpení, co jsem tenkrát prožívala. Tak třeba pro tu obézní dívku se tam objevil zcela nový partner, voják v uniformě. Její rodiče mu za to zřejmě zaplatili.

A tu se před přestávkou stalo, že se mě docela hezký chlapec, se který jsem předtím nikdy netančila, zeptal, zda bych nechtěla být jeho partnerkou. Zrudla jsem a začala koktat. Hoch posmutněl a zeptal se: „Vy už jste zadaná?“ „To ne!“ téměř jsem vykřikla. „Ale mně to nejde a Vás to bude mrzet!“ Jiří Bouček – tak se ten milý kluk jmenoval – se hezky usmál a uklidnil mě, že tancování taky není jeho silná stránka. Poděkoval, doprovodil mě k babičce – a ta zářila blahem.

Ale mně hned zkazila náladu spolužačka ze třídy, Magda. Přišla ke mně a ptala se, zda ten kluk, co mě teď přivedl, je můj tanečník. Radostně jsem přisvědčila. Ona beze slova odešla. Druhého dne mi ve škole nadávala, že jsem jí toho kluka přebrala. Aby se mi pomstila, přivázala mi zezadu na kabát bílou tkaničku od plátěnky jako ocásek. Viděl mě tak můj idol – chemikář. Běsnila jsem. Na oplátku jsem jí před následující hodinou chemie potřela sedátko smrdutým lepidlem a ona se do toho posadila. Obě jsme za to dostaly sníženou známku z chování.

O tom neměl Jiří Bouček tušení. Zbytek tanečních jsme „prošlapali“ spolu, a taky věneček měl docela zdárný průběh. Fotograf nám udělal společný snímek, Jirka si vzal k sobě stvrzenku a pozval mě na schůzku před družstvo Fotografia na ten den, co měly být fotky hotovy.

Bylo to moje první rande s klukem. Celá rozechvělá jsem se na ně připravovala. Dokonce jsem se s těžkým srdcem vzdala účasti na odpoledním biologickém kroužku. Babička mi poradila, že mám přijít asi o pět minut později, to prý se od slušné dívky žádá. Tak jsem s pohledem upřeným na hodinky čekala schovaná za rohem, a přesně po pěti minutách jsem vyrazila. Jirka už netrpělivě přešlapoval před výlohou. Když mě uviděl, radostně mi vykročil vstříc a podával mi fotky. Hned jsem mu je chtěla platit, ale on mě prosil, abych je od něj přijala jako dárek. Poděkovala jsem tedy, dala je do kabelky, a tázavě se na Jirku zadívala. Myslela jsem si – takový kluk určitě naplánoval nějakou procházku. Jirka stál, koukal na mě, rozpačitě se usmíval – a mlčel. Hrozně jsem se vyplašila. Tak on mi chtěl jen předat ty fotky, blesklo mi hlavou – a já se fintím, abych se klukovi předvedla, jak mi to sluší!

Veškerá moje vrozená zpupnost vzala vrch. Jako nic povídám: „Tak ahoj, Jirko, ještě jednou dík! Já letím na biologický kroužek!“

Rozběhla jsem se ke škole – ne jako mladá dáma, ale jako desetiletý uličník. Dneska si představuju, jak tam Jirka asi dost dlouho stál jako solný sloup a jen zíral.

Celá udýchaná jsem se ve dveří málem srazila s naším učitelem na odchodu. Moc velkou radost ze mě asi neměl: nikdo jiný se na kroužek nedostavil a on se jistě těšil domů. Ale vzal to mužně. V laboratoři vytáhl z kapsy uhynulého vrabce, kterého sebral na zahradě, a oznámil mi, že ho budeme pitvat. Naštěstí sám rozřízl žiletkou mrtvému ptáčkovi bříško a pinzetou mi demonstroval jeho miniaturní útroby. Značně jsem pobledla. Zpozoroval to a předčasně ukončil hodinu anatomie. Ani nevím, zda to nebyl záměr. Ale proč by jinak nosil v kapse chcíplého vrabce?

Po letech začala chodit do tanečních moje dcerka. Z vlastní vůle – pochopitelně. V té době se stále ještě mladé dívky do hodin doprovázely dospělou osobou. Nejdřív to byla pro mne povinnost. Pak mě to začalo bavit. A když jsem viděla, jak moje holka radostně ten tanec prožívá a ještě doma si pouští nahrávky a znovu si nacvičuje složité taneční kroky, aby byla perfektní, řekla jsem si, že by v tom byl čert. A začala jsem trénovat s ní. Jsem odjakživa strašně tvrdohlavá, a tak když jsem jí nestačila, trénovala jsem navíc tajně pozdě večer při ztlumené muzice sama. Dělalo mi to stále větší radost, navíc jsem zeštíhlela a vypadala jsem mladší. Postupně jsem si osvojila všechny tance klasické i latinskoamerické.

Na závěrečném slavnostní večírku vyhlásil taneční mistr soutěž rodičovských párů. Prudce jsem zatoužila, abych se mohla zúčastnit. Měla jsem štěstí. K tanci mě vyzval tatínek Janiny kamarádky, který seděl u našeho stolu. A představte si, že jsme s tím pánem vyhráli první místo! Celý sál nám bouřlivě tleskal a dostali jsme bonboniéru!

Víte, podařilo se mi bez rodičů vystudovat střední i vysokou školu. S tím tancem – to byl velký handicap a mindrák – a nyní se mi dostalo zadostiučinění. Jen na Jirku Boučka vzpomínám s pocitem provinění. Zbyla mi po něm jen uschlá kytička z prvního plesu. Doufám, že v dalším životě taky překonal všechny zábrany a ostych – že je šťastný.