Polštářový psík ?

Polštářový psík

Tentokrát při svém vyprávění zabrousím do dávné minulosti. Obecně to zas tak dávná minulost není, ale pro mě osobně ano.

Byla to doba, kdy moje děvčátka byla malá, myslím, že obě byla v mladším školním věku. Tenkrát jsme byli s manželem mladí rodičové plní ideálů, elánu a odhodlání starat se o své dětičky zodpovědně a poskytnout jim vše, co potřebují. A protože jsme nabyli přesvědčení, že naše mladší Ellenka potřebuje pro svůj zdravý vývoj pejska, netrvalo dlouho a jednoho jsme jí (i sobě) pořídili. Bettynka byla roztomiloučké, chundelaté štěňátko trpasličího pudla. Naše děti, ale i my rodiče, jsme byli nadšení, že Elli má o koho pečovat a s kým si hrát a mazlit se. Dlouho jsme žili v přesvědčení, že máme „polštářového psíka”, co jen papá, spinká, hraje si s dětmi a stačí mu ke štěstí “semo tamo” malá procházečka.

Brzy jsme se však měli dozvědět pravdu…

 Stalo se to v létě, byli jsme na dovolené v Jeseníkách v Dolní Moravě. Bylo krásné počasí a tak jsme se rozhodli vyrazit na výlet do obce Králíky, kde je poutní místo s krásným kostelem na vysokém kopci. Zrovna se konala pouť. Nemyslím pouť s kolotoči aj. atrakcemi, se všudypřítomným rámusem. Konala se bohoslužba a dokonce jsme tu potkali tenkrát ještě biskupa Duku (přijel nějakým “superfárem” a měl krásný fialový hábit.), který zřejmě tu mši sloužil. Venku bylo hodně stánků s řemeslnými výrobky a lidovými dobrotami..

 My jsme se snažili vyškrábat na kopec, který se tyčil před námi , v tom vedru to bylo opravdu náročné, a nepomáhalo ani, že na kostel byl krásný pohled a dalo se to pěkně vyfotit. Když jsme se přece jen nahoru vyškrábali, čekala nás odměna, něco dobrého za zub i k pití.

 Po krátkém oddechu jsme se vydali na procházku po kopcích. Byl opravdu nádherný výhled do všech stran. Nikde nikdo, jen my, vrcholy kopců, louky, někde v dálce stádo krav …  Řekli jsme si, že v klidu můžeme pustit z vodítka Bettynku, že bude jako vždy poslušně pobíhat kolem nás a nevzdálí se víc, než na 2 nebo 3 metry, jak jsme byli zvyklí.

 To jsme se ovšem šeredně spletli. Bettynka – pudl nepudl, polštářový či nepolštářový psík, vychovaná nevychovaná…nastražila uši, čumák, zavětřila a rozběhla se rychlostí blesku pryč. "Kam letí?" užasle jsme se ptali jeden druhého. Nikde nic, jen v dálce to stádo krav. "Cože? No to snad ne! Bettyyyy!!! Bettynkoooo!!! Ke mě !!" Volali jsme všichni jako šílení, ale Bettynka letěla jako vítr, štěkala zběsile a ani ji nenapadlo zastavit. My jsme se rozeběhli za ní, ale správně jsme tušili, že nemáme šanci.  Nevěřili byste, jak šílenou rychlostí  dokáže běžet malý pudlík. Když se Betty podařilo vběhnout do ohrady ke kravám, krve by se v nás nedořezal. Já i holky jsme brečely, stále na ni křičely a manžel volal : "To je v prdeli…" 

 Naše milá Bettynka totiž vběhla mezi ležící a oddychující krávy, hrozně na ně začala štěkat, běhala mezi nimi  a vypadalo to,že na ně křičí: "Vstávejte vy lemry líný, co se tu válíte a nic neděláte?!” No a to se kravám přirozeně nelíbilo, začaly jedna po druhé vstávat a my jsme mohli vidět, jak jsou obrovské. Bettynku měly u nohou jako nějakou malou, šedou myš, kterou je nutno zašlapat do země.

 Mysleli jsme, že máme po pejskovi. Betty zjistila, že nebyl úplně nejlepší nápad takto krávy vyprovokovat a že ony si nemyslí, že Betty je ovčácký pes, kterého je třeba poslouchat a že sama proti takovému obřímu stádu nic nezmůže a tak vzala nohy na ramena. Jenže krávy byly všude kolem ní. Začal “běh o život”. Betty utíkala, kličkovala mezi těmi “kolosy” a občas si neodpustila na ně zaštěkat.

  Byli jsme zcela bezmocní, tak jsme alespoň křičeli a mávali na Betty, aby věděla, že tam jsme a kde jsme. Ale přes ten hrozný hukot řevu krav, nás asi stejně neslyšela. Už jsme se s ní v duchu loučili a zakrývali dětem oči, ať to nevidí.

  Když jsme se odvážili zvednout zrak a podívat se, co se děje, uviděli jsme Bettynku, jak běží středem ohrady a za ní se řítí asi tak 100 kusů dobytka. Znovu jsme běželi,křičeli, mávali a světe div se! Bettynce se podařilo prokličkovat mezi smrtícími kopyty a podběhnout ohradu! Chvilku jsme měli strach, že krávy ohradu protrhnou a poběží za ní a tutíž i za námi a bude s námi amen, ale naštěstí ohrada vydržela a krávy se zastavily.

Tak to bylo o fous !

 Celí rozněžnělí jsme hladili a vítali Bettynku, ta se však tvářila, že něco takového, jako teď, dělá zcela běžně, že o nic nejde a “ stejně to těm kravám pěkně nandala” J

 Brečeli jsme znovu a teď už všichni dojetím a štěstím, že se nám náš “polštářový psík” (nebo ovčácký pes?) vrátil . Co na tom, že byla špinavá jako prase a smrděla nepopsatelným způsobem. (Těch kravinců, co musela proběhnout..)

  Lidé na pouti, pěkně oblečení a čistí nás provázeli udivenými pohledy celou cestu zpět. Asi se v duchu ptali : “ To zvíře, to je vážně pes? Co je to za rasu? A takhle strašně páchne?

 Také jsme byli na pochybách : Máme polštářového psíka - pudlíka? Nebo ovčáckého psa ? Nebo prase ?

 Vypadala jako to za třetí, ale my dobře víme, že o naší Bettynce platí všechny tři možnosti. :-)