Vše je jednou poprvé

Bylo to někdy dávno, nebo tak se to aspoň zdá, den, či snad lépe Den, kdy jsem při bloudění ve vesmírné prázdnotě narazil na zdroj světla a tepla. Když uz se pohybujeme v mezích astromické tematiky, nazvěme onen zdroj Sluncem - jo, slunce nezní jako vůbec špatný pojmenování. Tak tedy, pěkně od začátku.

V dosavadním životě jsem již poznal spoustu lidí, útrap, brodil se bahnem, kochal se krásou života, ujížděl na substancích, ignoroval lidské utrpení, topil se v chlastu. To je taková klasika, která nikoho nepřekvapí. Stejně tak nikoho asi ani nepřekvapí, že tenhle životní styl, někdo by ho nazval údělem, vede do hlubin tak temných, že cesta z nich se zdá jako Sisyfovská práce - tlačit před sebou balvan těžkosti a hoře jen proto, aby ho zase někdo skopl dolů. Nějak takhle pokulhával můj život, až do toho Dne. 

Mám pocit, jako kdyby to bylo včera - zdálo se to jako jedna z těch dalších, nudných party, kam jsem doopravdy chodil jen proto, abych se ožral ve společnosti lidí, který z většiny ani neznám, ale který mi poskytují dostatečný komfort na to, abych si mohl lhát, že nejsem sám. Jako obvykle jsem se odebral do svého oblíbeného pozorovacího růžku a vedl konverzace nudné a fádní, vedoucí odnikud nikam, sloužící jako vyplnění času mezi jednotlivými drinky. Při jedný obzvláště nudný debatě o to, že život je jen symfonií zloby, hnusu a malých lidí, Bukowski to nazval "svědivé lidství", se objevila ona, tedy Slunce. Když pomineme obyčejně zmiňovaná kritéria, dle kterých jí rozhodně lze kvalifikovat jako krásnou, zaujala mě svým naprosto odmítavým postojem k mému dogmaticky fatalistickému přístupu k životu a co víc, dokázala pokládat argumenty, po kterých jsem chtěl vědět víc o tom, co je to za člověka a proč si mě tohle Slunce vtahuje do svý oběžný dráhy. V ten večer jsem už s nikým jiným nepromluvil ani slovo, po dlouhý době jsem měl pocit, že se můj opar nenávisti rozplynul a já byl šťastnej, že můžu vedle někoho takového vůbec sedět. V ten večer ve mně zahořely jiskry plamene, o kterým jsem si myslel, že už nikdy nezahoří, že jsem ho utopil v lihu a pohrdání. V duchu tohohle večera jsme společně pokračovali několik týdnů, každá další diskuse mě dostávala blíž ke Slunci a když jsem si uvědomil, že to, co cítím, je jistá náklonnost, rozdal jsem všechny karty na stůl a řekl, s obrovským knedlíkem v srdci (vypadal jsem asi jako prvňáček při nástupu do třídy), jestli se mnou nepůjde na rande. Vlastně to vyznělo nějak ve stylu "Nechtěla bys se mnou zajít na drink?". Když řekla, že půjde, vystřelil jsem někam k nebesům a ačkoliv jsem na sobě nedal nic znát, v tu chvíli jsem věděl, že to má stejně. Některý věci prostě člověk pozná, žejo?

Rande samotný, i přes mou veškerou snahu to zkurvit, kdy jsem jí polil pivem, skončilo skvělě, asi nikdy nezapomenu na ten první polibek, po tolika týdnech kroužení okolo sebe jako hladoví supi k tomu konečně došlo - pamatuju si, že měla růžovou rtěnku, která sladce chutnala a v rytmu mýho srdce by šly tančit latinskoamerický tance. Nic víc mezi námi nebylo - ačkoliv jsem obyčejně právě jeden z těch, který razí sex na prvním rande, v tuhle chvíli mezi námi bylo něco tak kouzelnýho, že jsem nechtěl, aby ten okamžik skončil. Nikdy. A to jsme se jenom líbali. Nerozuměl jsem sám sobě, světu a v tu chvíli mi prostě připadalo všechno správný a věděl jsem, že to je se mnou špatný. Naštěstí se zdálo, že moje pocity jsou sdílený a to mě hřálo někde hluboko, hluboko v duši, na místě, kam už dlouho nedosáhlo teplo, až do toho dne, kdy jsem si k sobě pustil Slunce. 

Asi nemusím psát, že to najednou všechno byla idylka, od sexu (uctíval jsem ji i její tělo), přes společný čtení poezie, hloupý procházky, rozhovory do svítání, nebo jen obyčejný chlastání s kámošema (moji kámoši ji milovali) - všechno mělo ten správnej růžovej odér zamilovanosti, endorfiny z nás sálaly ze všech pórů a i když jsme se neviděli každej den, každá společná minuta byla lepší, než dosavadní šedý roky, dokonce lepší, než ty první lásky u kterých má člověk pocit, že nikdy neskončí, nikdy neodejdou, že tu budou až nadosmrti. Jak se tehdy jen člověk pletl, že?

Malý vidle do vztahu nám hodil celosvětovej lockdown, najednou neměla tolik koníčků a já byl jeden z těch mála, co musel do práce chodit ještě víc, doma jsem skoro nebyl a když už jo, málokdy jsem byl schopen čehokoliv většího, než vyzařování svojí lásky k ní. A její láska, paprsky její něhy mě laskaly tak, jako jsem nikdy žádný jiný nedovolil. Nastala chvíle, kdy jsem jí začal vyprávět celou tu posranou storku mýho života, bez přetvářky a přikrašlování, který máme všichni tak moc rádi, řekl jsem jí o svejch slabostech, daddy issues, mommy issues, bolestech a fóbiích, o mým strachu z důvěry a z doopravdovýho pouta, o mým pocitu predestinace k pádu, prostě o všem. Na oplátku mi řekla všechno o sobě a i když ona byla Sluncem, který nepoznalo temno, věděl jsem, že si rozumíme, že jsme společně propojeni a že nás nic nerozdělí, že společně všechno zvládneme. S odstupem času se podivuju, jak ve mně tohle někdo mohl vyvolat, když už jsem si myslel, že takového citu nejsem schopen, v tu chvíli to ale všechno dávalo smysl. Všecičko.

Další mráčky se nám vytvořily ve chvíli, kdy jsem ve výkonnostním režimu "Turbo" pokračoval přes rok a celé se to začlo podepisovat na mým zdraví a mojí psychice. Myslím si o sobě, že jsem docela dost odolný, ale nakonec mě i tohle dlouhodobý napětí zdolalo a já jsem začal být podrážděnější, unavenější, s větší nechutí. Najednou jsem místo každodenního sexu usnul oblečenej, hned po tom, co jsem si sundal boty. S ní jsem byl (a dnes toho lituju) v posteli možná tak třikrát do týdne. Začaly se u mě projevovat výbuchy vzteku, kterých jsem se už dávno zbavil (nebylo to nic hrozného, spíš jsem si jen často takzvaně "zapičoval"), ale i tak to bylo něco z mojí temný minulosti, o čem i když věděla, tak ji to vylekalo. Snažil jsem se vysvětlit jí, že v tomhle pressu potřebuju její podporu, že se jí omlouvám a že jsem na pokraji sil. Ale jako se Země otáčí okolo Slunce, začínal jsem cítit příchod zimy v našem vztahu. Přes veškerou mojí snahu o komunikaci a přes to, že jsem zbytek energie a volnýho času věnoval jí, najednou to bylo málo - pořád chtěla víc z něčeho, co jsem jí nemohl dát, jakkoliv jsem chtěl. V jednu chvíli jsem došel do fáze, kdy jsem jí se slzama v očích vyblil zbytek duše a na malinkou chvilku se zdálo, že mě pochopila. 

Po tomhle večeru se náš vztah zase blížil jaru a já si prostě užíval její přítomnosti, jako kdybychom spolu byli týden a ne rok. Zvrat přišel jednoho večera, kdy mi řekla,  že jde s kamarádkou na drink, na což jsem jí jenom řekl, ať se baví a dá vědět, že je v pořádku doma. Vzhledem k tomu, že mi i přes to, že jsem jí říkal, že se mi nemusí věnovat 24/7 a já jsem rád, když se baví, psala neustále, několikahodinová absence komunikace byla víc, než zarážející. Poprvé za náš vztah jsem jí napsal smsku "Jsi v pořádku?", na kterou mi přišla odpověď až po hodině. Odpověď byla "Jo, proč?". Chlad v těch dvou slovech ve mně probudil obludu žárlivosti, já jí ale zvládl vrátit zpátky do klece a jen jsem odpověděl něco ve smyslu "Mám o tebe starost, kdyby se něco dělo, volej, miluji tě." Na to jsem už odpověď nedostal. Další zpráva mi přišla až v 7 ráno, kdy mi jen suše oznámila, že je doma. Ve mně vybuchlo tornádo, chodil jsem dokola po obýváku a když jsem ani tohle nevydržel, skočil jsem do auta a jel se projet do Prahy, kterou mám od domu něco pod 200 kilometrů. Po několika hodinách jsem se z tý dlouhý, dlouhý vyjížďky vrátil a zavolal jí. Napsala mi, ať přijdu. S těžkým srdcem jsem zazvonil na její zvonek, jako už nesčetněkrát, v tu chvíli jsem si ale prvně připadal, jako že tam nepatřím. Otevřela mi a ani mi nedala pusu. Šilo to se mnou jako snad nikdy, nedával jsem ale nic znát, pořád jsem jí věřil a věděl jsem, že náš vztah nic nezničí. Po nějaký chvíli se mi přiznala, že do sedmi do rána byla s kamarádem, o kterým jsem věděl a hlavně, kterýho jsem viděl, že je do ní blázen a nezastaví se před ničím, aby s ní mohl cokoliv mít. Nezvládl jsem to dál a musel jsem se zeptat - zkoušel na tebe něco? Řekla, že jí chtěl dát pusu, ale že utekla. Něco v tý větě mi říkalo, že to není celá pravda, ale nechal jsem to být a chtěl jsem jí prostě věřit, i když mi někde vzadu v lebce hučela siréna. Další dva týdny proběhly normálně a na tu událost jsem skoro zapomněl. Návrat do reality nastal, když mi řekla, že mi něco musí říct a že až přijede z Prahy, musíme se vidět. V tu chvíli jsem už věděl, že to je v prdeli. Když přijela, tak z ní po chvíli vypadlo, že s tím kamarádem v Praze pili, vyspala se s ním a že když byla onehdá v noci venku, neutekla, ale líbala se s ním. V tu chvíli jsem umřel. Nemyslím tím, že bych měl vztek, cítil bolest, cokoliv. Já jsem necítil nic. Vůbec. Nic. Kdyby mě někdo v ten okamžik chtěl vyšetřit, připadal bych mu jako sociopat. Nebyl jsem schopen ani slov, jenom jsem se jí zeptal "Proč jsi mi to neřekla rovnou?", ačkoliv jsem věděl, že tu odpověď už stejně znám, protože jsem ji slyšel tolikrát, ať už z mých, nebo cizích úst. Byl jsem zase zpátky v tom Dni, plný chladu a tichého pohrdání. A čím, že jsem to vlastně pohrdal? Sám sebou. Tím, že jsem si dovolil být opět naivní. Tím, že jsem se nepoučil. Když jsem začal zase vnímat, říkala mi, že to se mnou nechce končit, že mě pořád miluje. V tu chvíli jsem se ani nedokázal usmát tak, jak to v takových situacích dělávám. Prostě jsem se jí zeptal, co si myslí, že bych měl dělat. Myslím, že si v tu chvíli vzpomněla na to, jak jsem jí jednou opilej řekl v slzách, že odpouštění nevěry nepřináší nic víc, než další zklamání. Viděl jsem jí to v očích. Proč jsme si kurva museli tak rozumět? Strávili jsme spolu ještě další hodinu a nakonec jsem se nechal oslepit jejím Sluncem a dospěli jsme ke statutu Quo - ne plný rozchod, ne vztah, něco mezi, co se prostě vyvrbí. Nevím, proč jsem jí nedokázal říct, že to končíme tady a teď. 

Můj vnitřní chlad mě ochránil před většinou následků podupaný duše a co nezvládl on, v tom mu sekundoval chlast, na povrch moje pocity vyšly jen pozdě v noci, když jsem si myslel, že mě nikdo nevidí a kdy jsem byl tak opilej, že jsem si dovolil vnímat, spustit svoje brány, který chránily moje poslední zbytky citu. V těch chvílích jsem byl to nejubožejší stvoření. V následujících měsících jsem se vrátil k tomu, co mě vždycky bavilo, bojovým sportům, práci, literatuře, poezii a hudbě a taky - psaní. Postupně jsem se dostával do fáze, kdy jsem ani neměl to svědivý nutkání sledovat každý její story na instagramu. Dokonce jsem šel na pár rande a říkal jsem si, že jsem zase ve svým starým známým "nic", ve kterým je mi pohodlně. Pak jsem ji potkal. 

A jako v ten Den, oba jsme zase vzpláli tak silně, že náš žár spálil všechny ty zlý vzpomínky a tu minulost, která nás tak trápila. Aspoň na chvíli. V tom vzplanutí mi řekla, že mě miluje a já jsem jí uvěřil, protože v tu chvíli jsem to cítil stejně. Naprosto stejně. Takových setkání mezi náma bylo víc, až se jednoho dne zase z mýho života vytratila a já zůstal rozbitější a zmatenější, než po prvním rozchodu. Tentokrát jsem ale prostě pokračoval ve svým životě dál a po chvíli bylo všechno ok, říkal jsem si, že to prostě byla jen chvilková slabost a nic víc. 

Můj klidnej život poustevníka narušila smska ve dvě ráno. Byla to báseň, který jsme si společně skládali dost často, tahle byla o tom, že na mě nemůže přestat myslet. Pak mi zavolala - řekla mi, že to zkoušela táhnout s nějakým kamarádem, ale že mu musela říct o tom, že její srdce patří mně a že se mi omlouvá, protože mi to strašně komplikuje. Pak přijela a já jsem jí pustil dál. Od tý doby jsme spolu několik týdnů zase byli. Někdy při sexu mi došlo, že bych si ji chtěl vzít a okamžitě jsem si v duchu nafackoval, že jsem tak trošku idiot. Byl jsem prostě její a ona moje a nechtěl jsem, aby to někdy skončilo. Nakonec jsme si sedli a jak jsme se snažili při prvním rozchodu vyřešit náš vztah, došli jsme k tomu samému - zase mě přemluvila, že definivní konec nám jen ublíží a že by se se mnou chtěla vídat dál. Potom šla s kamarádkou ven.

Byly prázdniny a odjela pryč a já, tentokráte už obrněn proti všemu, jsem ani nezareagoval na zamilovanou báseň, kterou mi složila. Prostě jsem tomu už nevěřil. Byla pryč asi měsíc a jako jedna z prvních destinací byl můj dům, kde mi dala pusu a knížku, o který vím, že jí má ráda. Řekla mi, že by mě chtěla vidět, až budu mít nějaký to volno. Souhlasil jsem.

Mezitím co byla pryč jsem ale dal na svoje instinkty, který jsem tak dlouho dusil a začal si něco zjišťovat. Víte, jak jsem psal, že ji moji kamarádi milovali? Zjistil jsem, že jeden ji měl ještě o něco radši, tak moc, že mezi tím, co mi psala o lásce a osudu, spala i s ním a chodila s ním na drinky tak, jako jsem s ní chodíval já a když jsem se jí zeptal, co s ním má, do očí mi řekla, že nic. Před tímhle zjištěním mě nezachránilo už nic, ani můj chlad a ani chlast. Cítil jsem se, jako kdyby mě znásilnili, pošlapanej a zneuctěnej, opuštěnej a bez důvěry. 

Zjistil jsem, že to, o čem jsem si celou dobu myslel, že je Slunce, byla doopravdy černá díra a já jsem byl jen jedna z dalších planetek, který se nechaly chytit do víru věčný temnoty, která vysává i tu nejopuštěnější a nejzničenější planetu. Nejhorší na tom všem je, že kdybych tohle všechno věděl už tehdy, asi bych se rozhodl stejně - co naplat, že teď mi zbyly jenom prázdný vzpomínky, pár společných fotek a pár míst, v blízkosti kterých je mi podivně těžko na srdci. Říkám si, že jsem o aspoň o něco moudřejší, ale v hloubi duše, tam, kam se žádný teplo nedostane vím, že jednou zase přijde Den, kdy potkám Slunce. 

Tentokrát ale budu připravený.